OSOBNOSTI - Antonín Baudyš

Ustrnulý jsem civěl na monitor. Na internetu psali, že zemřel Antonín Baudyš. Hodinu před tím jsem listoval v telefonu, hledaje jeho číslo, abych mu zavolal. Chtěl jsem se zeptat, jak se daří. A také jsem byl zvědavý, jestli se mi někdy nepodaří pana Baudyše získat jako dopisovatele pro Revue Richard. Naposledy jsem mu volal 19. července. Těžce se mu mluvilo. Musel jsem telefon zamáčknout do ucha, abych slyšel. Týdny před, jsem se nedovolal, měl jsem strach, jak dopadla operace, o které mluvil. Měl po svatbě. Poslal mi oznámení a já jemu přání. Vyrobil jsem ho ze čtvrtky, něco na něj nakreslil a dozadu napsal, že přání vyrobil výtvarný neznalec. Volal zpět, že se mu přání nesmírně líbilo. Teď mu ale do smíchu nebylo, přesto slíbil, že se v srpnu uvidíme, že nás pozve na pečené maso. Věřil jsem mu. Byl přesvědčivý. Ale nakonec jsem nezavolal, říkajíc si, co když přece jen ještě není v kondici. Bohužel, nevěděl jsem, že je již mimo náš svět.

Měl jsem životní štěstí, že jsem Antonína Baudyše poznal. Nebyli jsme blízcí přátelé, ale poslední dva roky jsme o sobě docela věděli, drželi si navzájem palce a respektovali se. Prvně jsem ho potkal v roce 1998 nebo 1999 na jedné akci Mecenáš klubu, kterou jsem pořádal a kam přišla pro ocenění "Křišťálovou pečetí" tehdejší jeho choť, úžasná paní Baudyšová. Ona mi byla sympatická za vše, co dělá pro ochranu dětských práv. On mi byl spíš nesympatický, protože se angažoval v politice a byly kolem něj různé aféry. Až za mnoho let jsem o něm povídal s paní Baudyšovou a dověděl se o něm víc. Že v letadle nestřílel on, ale vzal to tak nějak gentlemansky na sebe. A pak jsme se jedenkrát setkali náhodně na jedné akci na Žofíně a vypili spolu sklenku koňaku. Začal jsem se ho ptát na vesmír. On spontánně odpovídal.

A jak jsme si padli do oka, začala naše spolupráce pokračovat. V roce 2007, jsem ho poprosil, aby se účastnil ceremoniálu v Trojském zámku s předáním cen Bílý slon nejlepším chovatelům v českých zoo. K této příležitosti sestavil horoskop pro roční mládě medvěda ušatého. Pak jsem jej poprosil o rozhovor pro TV Public. Já jsem po něm něco chtěl a on nedbal a stejně platil oběd. Za místo natáčení totiž zvolil svou oblíbenou hospůdku. Byl velkorysý, měl nadhled. A působil náramně vyrovnaně. Byl přátelský. Z tohoto rozhovoru to čiší. Měla by jej mít v archivu TV Public.

V roce 2009 jsem pak pana Baudyše pozval do své zámecké talk show na zámku Kozel. I zde měl velký úspěch. A jsem mu vděčný, že přišel podpořit i mojí 40h talk show, tedy dosud nejdelší talk show v ČR, která se konala v Trmalově vile v Praze v listopadu 2009.

Loni, 12. prosince, přijel Antonín Baudyš i k nám domů na chalupu. Přivezl mi slivovici, šli jsme spolu a dalšími přáteli (Pavel Gregorič a František Lambert) do hospody na vepřové hody. Vznikl mezi námi milý kamarádský vztah, sice nijak neintenzivní a ne příliš blízký, ale upřímný. Jsem za to rád. Každý z nás pana Baudyše nějak znal a má své vzpomínky. Proto se asi říká: "A nyní si dáme minutu ticha." To je ta minuta, ve které si pěkně vzpomínky přerovnáme v hlavě a navždy zakonzervujeme.

Já mám tak navždy ve své paměti Antonína Baudyše jako správného chlapa. Vážím si toho, že mi obohatil život tím, že jsem měl tu čest a radost ho poznat.

A pokud byste rádi slyšeli jeho hlas, mám ve svém archivu audio záznam z 35. hodiny 40h talk show. To už jsem měl za sebou 34 hodin nonstop moderování a celkově jsem táhnul něco přes šedesát hodin bez spánku (je to poznat na mé mluvě). Pan Baudyš společně s Janem Valuchem a Tomiem Okamurou přišli jako hosté do 35. hodiny, aby mi pomohli uskutečnit recesistický rekord v délce moderování talk show. Část z této hodiny si můžete poslechnout zde. Zvuk není upraven, jde pouze o archivní materiál. Revue Richard nedovoluje kopírování tohoto záznamu, který vznikl díky firmě MB Media, děkuji za pochopení.