|
B Y Z N Y S |
|
|
|
||
|
BYZNYS
Zažil jsem první víkend života GALERIE HARFA 15 let Klinického centra ISCARE Hotel Jalta - osudové místo Vojtěcha Kačerovského nakladatelství JaS LCG 360° Consulting …není žert, že existuje skutečný MOTOR EXPERT… Mít velký stan MPM, do kterého netáhne… První chodská SVS spol. s r.o. zlatnická a medailerská dílna TRIGA - K XXXLutz expanduje a jistě i inspiruje |
Cíl mého zájmu:
ARTCRISTAL Bohemia rukodělná sklárna vyrábějící dekorativní sklo Revoluční 760, Velký Osek www.artcristal.cz info@artcristal.cz Tel.: 321795310
Křišťálová šichta
A než se naději, objeví se u dodávky, vedle které parkuji, majitel sklárny - ing. Jan Machálek, aby mne přivítal a přeložil na vozík nové dřevěné formy na sklo… "Následujte mne k peci!" - Sdělí mi ihned po přátelském přivítání pan Machálek. Venku sice nepanují velké mrazy, ale člověk je časně ráno rozespalý a rád se nechá nasměrovat do míst, která už podle slova "pec" znějí hřejivě. Celou cestu k peci tlačí před sebou pan Machálek vozík s formami, aby je zakrátko naložil do vodních kádí tak, jako se nakládají třeba okurky do láku: "Než se formy použijí, musejí být zcela nacucané vodou!" - vysvětlí mi pan Machálek, když tiše tápu nad tím, co činí. 
Z místnosti s káděmi je to pár kroků do haly k pecím. Ještě tu nikdo není, tedy kromě taviče Pavla Hrabinského, nás dvou a
několika "koček na stěnách". Hodiny ukazují 5.10, za okny sklárny projede vlak a mně se vybaví, jak jsem coby kluk jezdíval vlakem do
Orlických hor k dědečkovi a v jízdních řádech čítával o Velkém Oseku, že tu byla velká železniční křižovatka. 
"Nikdy jsem to dělat nechtěl. Sice se mi sklářina líbila, ale nemyslel jsem, že u ní skončím. Po vysoké škole stavební jsem nastoupil do sklárny v Poděbradech. Dostal jsem se za dva roky do skupiny, která měla na starost výstavbu úplně nové sklárny. Poněvadž jsem vystudoval stavařinu, tak jsem v této skupině působil, jako stavař. Aby mohl stavař něco projektovat, měl by znát, jak funguje provoz. A to mne moc zajímalo. Během školy jsem už projektoval rodinné domky - tady v okolí jich stojí nějakých padesát. Vlastní stavařina mi nedávala prostor pro další rozvoj ve sklárně, ale otevřelo se celé spektrum možností při výrobě skla. Tedy nádherný problém, jak skloubit podobu nového objektu v závislosti na optimální dispozivi pro výrobu skla. Takže jsem se rozhodl výrobu skla naučit. Pak přišla revoluce a celý projekt šel do šuplíku. Rozhodl jsem se, že ze sklárny odejdu a založím vlastní stavební firmu. 
První nabídka, která přišla, byla zakázka projektovat v Oseku malou sklárnu. To se povedlo
a za dva roky od myšlenky se zahájila ve sklárně výroba. Původně jsem si myslel, že v tomto okamžiku pro mne tato cesta končí a já se budu dál
věnovat dalším projektům.
Jenže po roce provozu se dostala sklárna do ekonomických potíží a tak osud zamíchal karty a ve výsledku jsem celou
sklárnu pod sebe převzal a v podstatě po složitých obdobích i zachránil. Tím začala úplně nová etapa mého života." Vše je po ránu zkontrolované a tak si může dát u pece pan Machálek kávu a cigaretu. Já přijmu pozvání na sklářskou kávu taky a tuhle pohodičku se pokusím zaznamenat fotoaparátem, který držím levou nataženou rukou. Než zmačknu spoušť, poprosím pana Machálka, ať vydechne kouř, aby byla autenticky zaznamenaná tahle ranní nálada. Kolem nás se začínají scházet skláři na šichtu, které říkám "křišťálová". Jednak kvůli sklu a jednak kvůli křišťálovým zledovatělými krupičkám sněhu, které mne jakoby symbolicky provázejí od časného rána. 
Co vše musí člověk znát, aby mohl provozovat sklárnu? "Tři věci: Vedle běžného řízení výroby, které člověk trošku uměl, jsem se musel naučit obchodovat. To pro mne bylo úplně nové. Musel jsem se naučit ekonomii, sklakulovat výrobu apod. A třetí věc byla nejsložitější. Musel jsem se naučit technologii výroby skla včetně chemie. Dřív jsem nepotřeboval vědět, jak sklo chemicky utavit, ale tady musím o skle vědět úplně všechno a pořád se učit novým technologiím, protože stále musíte jít dál." Pro skláře šichta začala. Pro taviče Pavla Hrabinského noční směna končí. Pane Hrabinský, v kolik jste přišel na šichtu? 
"Včera odpoledne v pět."Jak vypadá šichta taviče skla? "Přijdu a udělám si kafe bez toho to nejde. Pak čekám, až se mi sklo v pecích provaří. Postupně donaložím další sklo. Potom proberu střepy skla, co se nepovedlo včera, roztřídím a vhodné střepy vrátím zpět do pece. Přes noc míchám sklářský kmen na další den (písek, voda, vápenec). Kolem jedné v noci je sklo dotavené. Pak postupně do páté ranní snižuji teplotu v pecích na zhruba 1200 stupňů. Mezitím musím stihnout vyndat hotové zboží z chladících pecí, co je tam z předchozího dne a roztřídit ho k dalšímu zpracování. Ráno po páté hodině zapíšu veškeré stavy spotřebovaných energií a dalších poznatků z provozu, což předám šéfovi a tím moje šichta končí." Co uděláte jako první, když teď přijdete domů? "Tak v 6.10 jsem doma. Dám si kafe, vlastně první z patnácti, co za den vypiju. Kolem osmé si lehnu. V poledne se najím a pokud mám zase šichtu, jako tomu bude dneska, začnu se chystat opět do práce." Jak se člověk stane tavičem? "Nikdy mne ani ve snu nenapadlo, že jednou budu dělat ve sklárně. 14 let jsem se plavil jako lodník po světě. Není kontinent, kde bych nebyl. Jo, to byl život!" Je pravda, že má námořník v každém přístavu ženskou? (smích) "Ne, to není pravda. Je to jenom sem tam!" Co je na práci lodníka tak krásného? "No, nejsou dva dny stejný! Jako tady ve sklárně!" A proč jste se tedy vrátil na souš? "Manželka mi težce onemocněla a já potřeboval najít práci co nejblíže bydlišti. Zprvu jsem dělal číšníka, ale to mne vůbec nebavilo. A pak přišel za mnou kamarád, že dělá ve sklárně taviče. Prej, že akorát hledají dalšího taviče na druhou směnu. A bylo. Jako lodník, což je profese, ve které se člověk vyučí všem profesím, jsem se to naučil docela rychle. No, šéf říká, že za měsíc se člověk naučí tavit sklo, za rok zjistí co a jak a za tři roky už rozumí všemu, že dokáže i předvídat a teprve pak si šéf může v klidu večer lehnout. Co vám budu povídat, jsem tu rok, takže má šéf pořád lehké spaní." 
Jen co si doposlechnu příběh Pavla Hrabinského, jsem svědkem, jak tavič předá desky se záznamy stavů plynoměrů
a elektroměrů panu Machálkovi, čímž mu šichta skutečně končí.
To už je kolem pecí živo. Pět sklářů se pustilo
do práce. Pomáhá jim šestý do party, což je takzvaný zadák, který opatrně odebírá hotové výrobky, vkládajíc je
do chladící pece (zní to divně, ale je to tak - i pec může chladit).Pracovní doba začala sklářům v šest. Všichni se ale zodpovědně připravovali na výrobu už řadu minut před tím. Nejdříve se otevřely dvířka do pecí, pak zapálil oheň v trumlících, nahřívaly se píšťaly i barvy. 
A nesmělo se vynechat ani stahování hladiny skla, aby se odstranily případné bublinky a nečistoty z noční tavby. Práce u pece asociuje vazbu na osmičku pivo. Pijí vaši skláři v pracovní době pivo? "Kdepak, zvykli si na sodovku a je to tak dobře." Podívám se ke stropu a přestože venku vládne lednové počasí, jsou tam všechna okna otevřena. Hned, co mne napadne, je dotaz na pracovní výkonnost s ohledem na fakt, že z pece neustále dýchá na skláře žár mající přes tisíc stupňů. 
"Uplatňuji tady takový systém, který může připomínat hokejový zápas, kde je také třeba podávat výkon po celou dobu hry. Tedy - pracovní dobu máme rozdělenou do tří třetin. Dvě a půl hodiny se pracuje, pak je půl hodiny pauza, která postačí na to, aby mohl sklář načerpat další síly. Co si budeme povídat, je to přece jen fyzicky náročná práce v kombinaci s tepelnou zátěží. Potvrzuje to i fakt, že nejvíce jsou unaveni nikoliv skláři, ale návštěvy, které nejsou zvyklé. Stejně jako nyní vy - tak raději pojďme ke mně do kanceláře!" 
Na ceně ručně vyrobeného skla se podepisují i tyto faktory? "Samozřejmě, kromě podstatného umu." Co dělá české rukodělné sklo sklem zajímavým pro zahraniční odběratele? "Dneska je v tom už snad jen tradice. Jak se Evropa globalizuje, tak se české nebo německé sklo ani nedá příliš odlišit. Spíš je to na tom, jak která sklárna umí chytit módní trendy, jak umí reagovat na požadavky trhu. Ale jasné je, že stále tak nějak ve světě platí, že co je české, může pomoci otevřít dveře. Tradice tam prostě je. Sice už dávno není české sklo jediné nejlepší, ale tradice má setrvačnost." 
Můžete uvést nějaký příklad?"Loni jsme s holandským partnerem otevřeli obchod v Leerdamu. A přestože tam máme na zboží vlastní značku se slovem - BOHEMIA, tak lidé přesto kupují jen to, co se jim skutečně líbí. A člověk zjistí, že tradice má v tomto případě minimální vliv na prodej." A co český zákazník? "V ČR má tradice vliv určitě. Jenomže asi tak 90 % kupujícíh jsou zahraniční turisté. Je to dané. Přijedou do Čech a chtějí si odvést domů typický suvenýr. Takže co udělají? Koupí pivo a sklo. Kdežto zahraniční trh je úplně něco jiného. Tam to kupují lidé pro sebe domů bez ohledů na tradici. Jinými slovy, nekupují nic ve vazbě na naši zemi, ale ve vazbě na svůj byt, svůj styl." A jak jste pane Machálku v zahraničí úspěšní? "Asi šedesát procent výroby jde na export. A když vezmete, že ze zbytku 90 procent koupí také cizinci, tak tady doma toho moc nezůstane." Na půl osmou dorazila do sklárny i paní Irena Machálková v doprovodu basseta Bonifáce, který vzápětí ještě smutněji než normálně, pohlíží ke stolu, na který paní Machálková servíruje manželovi snídani. Jakmile je po snídani, oba usednou k počítačům a ponoří se do moře tabulek, faktur a objednávek. Před paní Machálkovou hrnek kávy, džus a jogurt. Před panem Machálkem cigarety, brýle a několik propisek. 
"Všechno funguje dobře, všichni se dostanou do skladu, ale jen u mě na počítači to hlásí, že je vstup blokován…" - říká Jan Machálek komusi do sluchátka. Pochopím, že je na pořadu dne běžné vyřizování manažerských záležitostí a protože se venku rozednilo, vypnu notebook a tuto manželskou dvojici na chvíli opustím. Rád bych se podíval do Velkého Oseku, který po pár minutách projedu tam i zpět. Ale ještě než se vrátím, zaparkuji před nákupním střediskem, abych tu provedl jakýsi jednoduchý průzkum o povědomí sklárny ARTCRISTAL u místních obyvatel. 
V přízemí obchodního centra je prodejna potravin. Okamžitě mne hlasitě pozdraví dvě sympatické dámy, které jsou ochotné až do
okamžiku, než je poprosím o fotografii. Obě dvě mi ale jinak prozradily, že každá má doma nějaký ten kousek skla s logem ARTCRISTAL:
"To jo,
to máme na památku, když už tady tu sklárnu máme! Ale fotit se nenecháme. Napište, že jsme tady dvě mladý kočky, ať se na nás přijdou lidi mrknout!"
- Načež se rozrazily dveře a dovnitř vstoupila mladá maminka s dítětem. "Hele, tu si vyfoťte!" -
"To nemohu, protože nevím, zda má doma nějaký kousek skla!" - A než se naději, dovím se od hrdé mladé paní, že na jednom plese měla štěstí a
v tombole sklo s logem ARTCRISTAL vyhrála.
Pak vstoupil muž, věkem tak k sedmdesátce a než jsem cokoliv řekl, byl již informován oběma prodavačkami, takže mne hned sdělil: "Jasně, že mám!"
Než usednu do vozu, vyfotím, alespoň zvenčí budovu nákupního střediska, které jsem opustil a kde jistě na mojí adresu právě probíhá ohromná
diskuze, co že jsem to zač, že se mezi rohlíky a salámy ptám na sklo. Zapnu rádio a než přejedu zpět ke sklárně, slyším píseň Mýdlový princ a
hned po ní zprávu, že jakási sklárna kdesi jinde, co propouštěla nedávno mnoho pracovníků, bude opět skláře přijímat. A tak, jakmile usednu v
kanceláři u Machálkových, musím se zeptat:
Jakou máte tuzemskou konkurenci? "Takových srovnatelných skláren, jako jsme my, je asi pět. Pak jsou sklárny větší, jejich počty se však mění v průběhu krize a hlavně nejsou přímými konkurenty. Co se týká měnších skláren - garážového typu - tak lze těžce jejich počet odhadnout, ale bude jich několik desítek a opět se nejedná o přímé konkurenty." Prosperujete? "Snažíme se. Ale nemá se to zakřiknout." Kolik máte zaměstnanců? "15 až 20." Vy osobně zastupujete ve sklárně kolik profesí? "Jednak jsem majitel, pak správce budov, potom obchodník, ekonom, technolog, údržbář, řidič vysokozdvižného vozíku a …." - 
K čemuž přidá dovětek paní Machálková: "Ferda mravenec, práce všeho druhu!"To se nevyplatí si na každou profesi najmout specialistu? "Bylo by to prima, ale ekonomika je nemilosrdná. Netýká se to jen naší sklárny, ale všech soukromých malých provozů, kde majitel je v podstatě tahoun." Jste tedy trvale spjat pupeční šňůrou se sklárnou? "Ano, říkám tomu - trvalá příslužba!" Je půl jedenácté a pan Machálek, 
jen co od stolu vyřídil pár telefonátů do Švýcarska a Německa, připravil výrobní plán na
zítřek, se zvedá, aby mne opět pozval k peci, kde potřebuje připravit chemikálie do sklářského kmene, který se dnes odpoledne začne míchat na zítřejší práci.Na peci jde práce pěkně od ruky. I když to není pásová výroba, vše na sebe navazuje a musejí všichni držet stejné tempo v závislosti na teplotě skla. Stačí chvíli zpoždění u jednoho skláře, sklo ztratí teplotu a už se s ním nedá dál dělat. 
Pracovní postupy jsou asi všude podobné, čím je třeba právě u vás výroba vylepšená nebo jiná? "Například tady ta ochlazovací pícka, tu jsme si vyrobili sami, aby se snížily odpady z chlazení výrobků. Náklady na pícku čítaly nápad a 3.000 korun za výrobu pícky, oproti ročním nákladům na opravy ve výši cca 250.000 korun. 
To jsou věci, které za pochodu řešíte a každá sklárna má jiné potřeby, jiný sortiment a jiná řešení. Když jsme
začínali v roce 1991, na tu samou výrobu, co dnes, jsme potřebovali mezi 30 až 35 lidmi. Dnes je to zhruba polovina.
Tedy pořád pracujeme na produktivitě práce, což ale není, že by lidi pracovali rychleji, vše má limity, ale že dokážeme
zkrátit výrobu třeba touhle pecí, neboť v ní sklo, které jde od skláře s teplotou okolo 700 stupňů, nese riziko, že kdyby
postaru se rovnou dalo chladit, mělo by na sobě více vad k dalším nákladným opravám, či dokonce může výrobek lidově
řečeno prasknout, zatímco takhle postupně chladne tak, jak je pro skleněný výrobek žádoucí. Na to může přijít úplně každý,
ale musí znát celkově výrobu ve sklárně, stejně jako by zemědělec měl znát vše o svém poli, aby mohl pracovat na větších výnosech."Prací u pecí výroba začíná, kde pokračuje a kde končí?  "V jedné budově jsou pece, ve druhé vedení firmy, ve třetí je brusírna, sklad a expedice. My se nezabýváme jen výrobou.
Provozujeme také vlastní velkoobchod a snažíme se vytvořit síť vlastních prodejen. V Holandsku už máme například jednu
zavedenou prodejnu, teď se snažíme otevřít druhou.
Výhodou je, že ona prodejna slouží v Holandsku nejenom jako prodejna pro lidi z místního regionu, ale také jako vzorkovna
pro obchodníky z celého Holandska. Touhle kombinací se nám podařilo v tomto místě znásobit obrat. Některé sklárny pouze
vyrábějí sklo, což je produkt o zlomkové ceně proti konečné ceně na krámu. Proto přidaná hodnota z výroby je nižší než
přidaná hodnota z obchodní činnosti. Kombinací výroby, velkoobchodního skladu a konečného prodeje, násobíme profit."
Ve velkoobchodním skladu se dovím, že:
"Některé regály jsou po vánocích zcela prázdné, jinde nějaké zboží zůstalo a
my tak můžeme do výroby objednat aktuálně podle potřeby. Mít velkoobchodní sklad je výhodou, abychom mohli třeba v březnu,
až se zvedne poptávka, najednou uspokojit hlad po zboží."V této budově se nenachází jen sklad, ale i úsek kontroly kvality, balení a expedice: Paní Moniko, jak dlouho tady pracujete? "Před deseti lety jsem při mateřské chodila do sklárny na brigádu a po mateřské jsem tady začala pracovat v trvalém poměru. Kontroluji kvalitu skla, některé kusy vracím na dobroušení, každičkou vázu vezmu několikrát do ruky, než ji vlastnoručně zabalím." Deset let pracujete ve sklárně. To vlastně znamená, že vám za ten čas vyrostl syn do věku, kdy už může uvažovat, co by ho bavilo v životě dělat. Nebude náhodou sklářem? "Kdepak, toho baví jen počítače! Ale asi bych to ani nechtěla, protože je to moc těžká práce. Sice skláři tvoří denně krásné věci, ale počítač je počítač." A vy byste měnila? "Nikdy, baví mně to!" 
Ale co když krize, nedej Bůh, omezí výrobu zrovna ve vaší sklárně? "Z toho mám opravdu strach, ale věřím, že to ta naše sklárna zvládne, tak jako dosud!" 
Ve vedlejší místnosti se točí brusné kotouče u nichž pan Petr Kalinec dobrušuje vázy, co mu sem k povrchovým opravám donesla paní Monika:"Dělám tu už dvacet let. Je to facha, ale baví mě to. Tady je dobrý, že není ve vedení firmy jako jinde polovina zaměstnanců. Tady si to řídí Machálek s Machálkovou a občas je zastoupí i jejich syn. Vlastně Machálek tady dělá všechno, proto asi fungujeme." 
Vidím, že máte doslova ruce plné práce, je na nich znát známka rukodělné výroby…"No, když tu byla nějaká japonská delegace, tak se pěkně divili, že všechno děláme ručně!" Od paní Moniky vím, že si od sklárny třikrát týdně odpočine návštěvou fit centra. Jak odpočíváte Vy? "Celý život hraju aktivně fotbal a pak mne ještě moc baví zahradničení." Takže ruce nenecháte v klidu ani doma! - Dodám a loučím se, abych se za chvíli ukázal zase na peci, kde zastihnu chlapy o jejich polední přestávce. 
Mezi zkušené sklářské bardy patří osmašedesátiletý Karel Krumpholc. Roku 1956 se vyučil sklářem, protože jako syn emigranta neměl moc na výběr. Dnes je tomu ale rád:"Učil jsem se sklářem ve Chřipské za Českou Lípou, v nejstarší české sklárně. Možná tam ještě stojí, ale kdoví, jestli ještě funguje. Většinu života jsem pracoval ve sklárně v Poděbradech, trochu jsem dělal i v zahraničí a v soukromém sektoru. Poslední tři roky pomáhám panu Machálkovi i tady v Oseku. " Celý život sklářem, to je romantika, ne? "Taková, jak si lidé myslí, to ne. Je to hlavně dřina, nejvíc v létě, když jsou horka, ale když se do toho chlap zakousne, tak ho to chytne na celej život!" Máte poctivé řemeslo a skrz něj možná hodnotíte současný svět kolem nás všech? "Vadí mi rozmáhající se vulgarita, netolerance, mafie co okrádají stát - to je fakt tragédie! I Kocourkov byl veselejší!" 
Pan Machálek, když tato slova u něj v kanceláři vpisuji přes klávesnici do počítače, kývaje hlavou podotkne: "Takhle
mluví poctivej chlap, kterého si tu moc vážíme."
A zatímco mi Bonifác očuchává kalhoty, ze kterých cítí naší Elzu,
vkládám do notebooku další poznatky, tentokrát z popovídání se zadákem Bohdanem Romanovským, který si o polední pauze
dal cigaretu a kafíčko. Do České republiky přišel před šesti lety z Ukrajiny:
"Mým rodištěm je Boryslav, kde mám ještě bratra, ale jinak je zbytek rodiny, včetně maminky, dávno tady. Žije se nám tu
dobře, jsme opravdu spokojeni. Navíc tady na peci je dobrá parta, o srandu není nouze!" Na adresu Bohdana Romanovského pan Machálek v nadsázce poznamenal: "Bohdan zraje, neboť čím je starší, tím je lepší! S věkem míň honí děvčata a víc pracuje!" - Načež se zamyslel o vážně dodal: "Na Bohdama nedám dopustit!" Polední přestávka končí. Přesto ještě poprosím o pár slov dalšího skláře, který si od rána hraje s píšťalou v ruce se sklem tak, aby neustále přitahoval mojí pozornost. Je jím Oldřich Bouzek, který si chrání zrak tmavými brýlemi, takže zprvu vyhlíží lehce nedostupný. Jakmile ale začnu mluvit o skle, rozpovídá se: "Jsem tu 15 let. A mám tuhle práci rád. Většinou šichta uteče rychle, pořád se mění věci, co tu děláme. Teď, když je ve světě krize, člověk má docela o práci strach. Nemůžete se divit, vyuučil jsem se brusičem, pak jsem se naučil tavičem, o přestávkách zkoušel nabírat sklo, až jsem se naučil i sklářskou práci. Prostě jsem prošel vším. Takže bych nerad přišel o práci, kterou mám rád." 
Čím je pro Vás výjimečná?"Vytváříme skutečné hodnoty. Vezmu kus skla a dám mu tvar. Něco po nás zůstane." V jídelně, kam mne pan Machálek pozval na oběd, mezi sousty jídla vzpomenu na slova mladého skláře a zeptám se: Myslím, že na vás zaměstnanci spoléhají, že dokážete udržet sklárnu v prosperitě i nadále, krize, nekrize. Jaká je u vás průměrná mzda? "Hrubého to dělá se započtením benefitů v průměru 25.000,- Kč měsíčně." Když opomenu tři provozní budovy a další náklady, jak veliké jsou denní režie za plyn a elektriku? "Pracovní den máme spotřebu energií za cca 8.000,- Kč. Celkově jsou náklady sklárny - sakumprásk - na jeden pracovní den 50.000,- Kč." Tak mne napadá, že když si uděláte volno na dva dny, ušetříte 100.000 Kč, které mi můžete zaslat na můj skromný účet! "Na dveře mohu kdykoliv napsat - dnes zavřeno - může někdo onemocnět, něco se může porouchat, ale náklady zůstávají prakticky stejné." Spíte dobře? "Jak kdy." Co z vás chtěli mít rodiče? "Zubaře, po tátovi!" To byste určitě spal mnohem tvrdším spánkem. Nelitujete? "Ne! Ale myslím si, že kdybych byl zubař, že by mne to bavilo." Co rodiče říkají na vaší sklárnu? "Maminka je vcelku pyšná, ale až si přečte tento článek a teprve pozná rozsah všech starostí a nákladů, asi už tolik pyšná nebude, ale dnes existuje celá řada uklidňujích medikamentů." Kde jste vyrostl a jaké máte vzpomínky na dětství?" "Jsem z Poděbrad. Měli jsme tam dobrou uliční partu kluků, takže jsem prožil pravé klukovské dětství. Později jsem hrál basket, dokonce jsem závodně tancoval, ale to táta nemohl rozdejchat, neboť měl před očima obraz toulavého tanečníka s kufříkem v ruce. Po gymplu jsem byl rok v projekci, protože mne stavařina lákala. O prázdninách jsem chodil na brigády na nejrůznější stavby. A dál to znáte." O další vaší profesní cestě víme, ale jakou roli v ní hraje vaše manželka? "Podstatnou! Když jsem začal podnikat ve skle, tak odešla ze svého zaměstnání a po mém boku se plně věnuje sklárně podnes." 
Jde to, žít doma i v práci společně, dnes a denně?"Velice dobře. Máme si pořád co říct. Nedovedu si představit, že bych měl ženu pracující jinde, v jiném čase, jiném oboru. Umožňuje mi to dělat naplno nejméně 16 hodin denně. Je to dané i tím, že žena vidí problémy, zná je a chápe je. Ona se pak může postarat o rodinu a má pochopení pro moje nasazení." Hodiny ukazují půl čtvrtou. Pan Machálek se rychle zvedne ze židle: "Musíme na pec, právě se nakládá do pecí sklářský kmen!" Na peci zastihneme Bohdana v plné práci. Jinak tu nikdo není. Až na pana Machálka, samozřejmě. Na ovladači pecí nastavuje hodnoty teplot: 
"Přes den jsme měli v pecích kolem 1200 stupňů, v půl třetí jsme to roztopili na 1320 a nyní po nakládce to nastavíme na 1420.
Za dvě hodiny přijde tavič, dá si kafe, naloží další várku kmene do pecí a dál to znáte."Je půl čtvrté a vy můžete po pracovním dni na pivko? "Nemůžu! Zaprve mám trvalou příslužbu, tedy trvalou pohotovost, takže žádný alkohol, žádné vzdalování se od sklárny, určitě ne víc než půl hodiny cesty. Až se rozloučíme, vyrazím domů, najím se, půjdeme na zdravotní procházku s Bonifácem a večer se proměním ve vizionáře, který přemýšlí, jak dál, co výrobky, co strategie, kam směřovat sklárnu dál a dál. Večer jsou ve svých domovech po celé EU obchodní zástupci, se kterými se vzájemně kontaktujeme a kolikrát i do noci komunikujeme o objednávkách a nových poznatcích." Po boku mistrů sklářů mi čas vyměřený pro moji návštěvu sklárny ARTCRISTAL utekl jak nic. Vždycky říkám, že život uteče rychle, když baví. Ona rychlost plynutí času je daní za to, co takový život přináší. Jak vám pane Machálku dnešek utekl? "Jako každý den. Pakliže se vám stane práce koníčkem, tak myslím, že můžu mluvit o štěstí. Asi tak nějak to je." 
|
|
Venku už není sněhu tolik, jak by odpovídalo nedávné kalamitě. Dokonce to trošku taje a místy tak vznikají na
zemi křišťálky ledu, jak přes noc přimrzne. Onu lednovou noc ze středy 20. ledna na čtvrtek 21. ledna 2010 tomu tak
bylo. Šel jsem spát
kolem jedenácté a přesně ve 2.30 vstal, abych usrkl kávy, skočil do sprchy, oblékl se, prošel se po zahradě kolem naší
chalupy - poslouchaje křupání ledových krystalků, nechal si olíznout ruku od naší novofundlandské fenky Elzy, nasedl do
auta, minul kapličku a vydal se nocí z Pošumaví směr Velký Osek. Hodiny ukazovaly 3 hodiny a 11 minut. První auto potkám
až v Příbrami. Prahou projedu svižným tempem, na hradecké dálnici minu odbočku na Poděbrady a hned za známým lanovým mostem,
kde řadu let končívala dálnice, sjedu na Velký Osek. Po třech kilometrech zvolňuji jízdu, aby mi místní radar umístěný hned
za cedulí nenaměřil vyšší rychlost. A je to dobře, neboť kousek za cedulí
