První chodská „Skutečný Vladimír Zábranský“

Čím víc znám inženýra Vladimíra Zábranského, tím více se mi zdá „neskutečný“. Neustále mne překvapuje. Po malých krůčcích se mi rozkrývá jeho pracovní i soukromý svět a když už si myslím, že mne fakt nemůže něčím překvapit, dojde řeč na něco, k čemuž bezděky prohodí větu – krátkou a nedůraznou – za níž se však schovává třeba jeden z největších veletrhů svého druhu na světě, či miliardový obrat jeho firmy sídlící v malé obci v pohraničí. Ale začít bych měl u toho, že pan Zábranský je především „Střechař“ s velkým „S“ a to ne proto, že tohle slovo prakticky vymyslel, že na střechách založil svůj podnikatelský úspěch, že se o úspěch umí dělit s dětmi z dětských domovů, kterým pomáhá získat nejenom střechu nad hlavou při jejich vstupu do dospělého života, ale hlavně proto, že vše se střechami miluje, počínaje pokrývačským řemeslem, konče mapováním historie „střechařství“ v jeho jedinečném Pokrývačském muzeu.

Prvně jsme se setkali 26. dubna 2011 v hotelu U Pramenů v Plzni - na krajském kole ceny Ď. Všichni přítomní byli pro mne stejně vzácní, takže jsem nijak víc nevnímal to, že pan Vladimír Zábranský převzal z rukou biskupa Františka Radkovského, ředitele Národního registru dárců kostní dřeně Vladimíra Kozy, šéfredaktora ČRo Plzeň Pavla Maršáta a držitelky ceny Thálie za balet Zuzany Pokorné – krajskou cenu Ď, jakožto „dík“ za podporu dětských domovů.

Jednoduše jsem si jen hlídal, aby akce z naší rodinné produkční dílny dopadla dobře. Současně jsem už dávno věděl, že nějaká firma První chodská stavební společnost existuje, reklamy a služební auta člověk nemůže přehlédnout, ale konkrétně jsem nevěděl víc. Až při tomto krajském kole jsem se dověděl, jak se tato firma zodpovědně a hlavně originálně staví k mecenášství. A zřejmě tahle ta originalita zaujala i krajské Kolegium ceny Ď, jež i přesto, že jsem pořadatel akce, neovlivňuji a jemuž do hlasování nikterak nezasahuji. Jsem naopak velmi zvědavý, koho k ocenění Kolegium určí a tak vlastně deleguje do finále ceny Ď v Národním divadle. Když pan primář Koza uznale kýval hlavou nad činy První chodské stavební společnosti, ten pan primář, kterého roky uznávám jako svůj vzor v mnoha smyslech, věděl jsem, že projekt „Schody do života“ pana Vladimíra Zábranského, nebude jen tak obyčejný. Ale přesto, tady v Plzni jsme se jen pozdravili. Navíc neoslovuji blíž nominované na cenu Ď už jen z principu. Sám hledám podporovatele svých projektů, počínaje cenou Ď, konče tímto magazínem, takže se obávám, aby nedošlo z mé strany ke zneužití důvěry nominujících. Ti nominují své mecenáše a věří nám, že je sami „nevyluxujeme“ – tedy, že jsou nominace ve správných rukách. Už jen proto, jsem k panu Zábranskému nehledal ani při osobním setkání osobní cestu. Tu může hledat on sám, avšak musí jít o jeho vlastní přání.

Naše druhé setkání se uskutečnilo až v Národním divadle 21. června 2011 a to přímo na scéně. Nejprve bylo předáno 15 velkých cen Ď v nejrůznějších kategoriích bez ohledu na umístění v krajských kolech a na závěr měla být předána cena Ď GRAND PRIX 2011, na kterou byl z krajského kola pan Zábranský delegován, stejně jako vítězové z dalších třinácti krajů. Všichni krajští vítězové byli pozvaní na scénu, v rukou drželi svá krajská křišťálová „Ď“ a jeden si měl ještě odnést velký originál obraz s logem letícího písmene Ď od mistra Martina Vavryse a získat tak GRAND PRIX. V hledišti seděli zástupci všech čtrnácti krajských Kolegií, členové celostátního Kolegia, zástupci více než čtyř set nominujících subjektů a jejich nominovaní mecenášové. V té chvíli hlavní cenu přišel předat ředitel Národního divadla – PhDr. Ondřej Černý a pan Jiří Plevka – prezident Rodinného pivovaru Chodovar. Dověděli jsme se tak, že hlavním vítězem ceny Ď 2011 je pan Ing. Vladimír Zábranský a jeho První chodská stavební společnost.

Až za několik dalších týdnů mi pan Zábranský sdělil, že by se rád setkal na téma malé spolupráce. Byl jsem zvědavý. Dali jsme si sraz v jedné kavárně v Olympii v Plzni. Oba jsme byli oblečeni letně, nenápadně. A nenápadně také začal náš rozhovor. Zopakoval jsem, že sám bych si nedovolil spolupráci nabídnout, ale on jen mávnul rukou a velice stručně vysvětlil:

„Váš projekt jsem neznal. Najednou přišla zpráva, že nás několik dětských domovů nominovalo na cenu Ď. Pochopil jsem, že tuto cenu nelze koupit, - že vás musí někdo nominovat - a začal se o ni zajímat. Projekt mne zaujal. Tím, že jsme vyhráli, jsem si uvědomil, že už bych v budoucnu neměl tuto cenu blokovat jiným a budeme-li nominovaní zase, požádám vás, abyste tyto nominace evidovali pouze jako – čestné – čímž mi vzniká prostor, abych vám nabídl sice malou, ale snad smysluplnou spolupráci, abych tak vyjádřil svou osobní podporu myšlence ceny Ď.“

Já na to v úžasu řekl: „Děkuji, nemám slov!“ – A pan Zábranský jen řekl částku a zeptal se, zda vyhovuje. Kývl jsem, on mi podal ruku a vše uzavřel slovem:

A už spěchal dál za povinnostmi. Toto netradiční jednání u kratičké kávy, kterou jsem ani nestihl dopít, podtrhlo manažerské schopnosti pana Zábranského: „Jde za tím, co chce, nechá do svých plánů promlouvat intuici, ničím se zbytečně nezdržuje a jednoznačně považuje za alfu a omegu jasně dané slovo.“

Jestli se vám zdá mé vyprávění neskutečné, přijměte nyní skutečné pozvání k návštěvě firmy pana Vladimíra Zábranského, jejíž sídlo se nachází v malebném místě zvaném Klenčí pod Čerchovem. Do Domažlic trefí každý. Přes ty přejedu rovně, na kruhovém objezdu za městem opět rovně a za pár minut už vjíždím do Klenčí, načež za benzínovou pumpou vpravo už zatáčím k areálu První chodské stavební společnosti. V té chvíli ještě netuším, že ona čerpací stanice patří panu Zábranskému. Vlastně jsme se o ni ani nebavili, je to „jen“ pumpa a činností, daleko významnějších, má pan Zábranský mnoho. Jen mne napadlo logické vysvětlení: „Když má pan Zábranský veliký vozový park, pak je asi výhodné mít i vlastní čerpací stanici…“ – ale v závalu vyprávění o střechách, jsem se k vyslovení této domněnky nedostal :-))

Dvůr areálu je dostatečně velký. Vlevo se nachází moderní dům, jakožto sídlo společnosti. Naproti přes parkoviště prodejna a muzeum. Kousek dál pak stojí veliká hala. Všude auta, vzorky střešních krytin, zaměstnanci, zákazníci… a teď i já, vstupující do sídla firmy. Slečna asistentka mne nasměruje do dveří pracovny Vladimíra Zábranského. Pozdravíme se a já se zarazím:

Anglický styl a přesto se zdá být střídmá…
Dělal ji jeden šikovný truhlář a naplnil mou představu o místě, kde trávím hodně času a kde vedu strategická jednání. Dáte si kafe?

Moc rád! A než ho vypiji, svěřím vám do ruky diktafon. Prosím, odpovídejte přímo do něj. Jako první mne zajímá, co řeknete jen tak na první dobrou o své pracovně? Je to přece jen místo, ve kterém necháváte kus života?

Jednu stěnu pracovny věnujete nejrůznějším diplomům. Je mezi nimi nějaký rozdíl?
V roce 2005 jsem dostal první diplom v soutěži „Podnikatel roku Plzeňského kraje“, které si vážím proto, že si tento diplom nemůže člověk koupit. Pak je tady například diplom za účast v soutěži „Manažer roku“, kde narovinu říkám, že je fajn, ale jelikož musíte nejdříve dát do této soutěže nějaké vstupné, není pro mne až tolik atraktivní. Pak tu mám diplomy soutěže „Firma roku Plzeňského kraje“, které mám rád, neb předchozí diplomy byly osobní a tyto jsou firemní - v podstatě od roku, kdy byla soutěž vyhlášena, jsme dostali diplom v letech 2006, 2007 a 2008 – to jsme byli první v Plzeňském kraji. Protože každá firma může startovat pouze tři roky za sebou a pak má rok pauzu, tak jsme se účastnili zase až v letech 2010 a 201, kdy jsme byli druzí. Pak tu najdeme diplomy dalších soutěží, kde ale jde o to zaplatit nejprve nějaké to vstupné, což opět pro mne nemá to kouzlo. Nejvíce mne těší diplomy od Fóra dárců…

Je, tady pod diplomy vidím foch s cestopisnými videi vaší společnosti…
Rád cestuji a stejně tak rád připravuji pro naše zákazníky společné cesty za poznáním a společně prožitými zážitky. Byli jsme třeba v Norsku na rybách, v Portugalsku na ME v kopané, v Americe ve Vegas, loni zase v Egyptě… Jednoduše vezmeme zákazníky – loni nás byla v Egyptě stovka – a jeli jsme do Jeruzaléma, jezdili jsme na čtyřkolkách, byli jsme v Jordánsku. Je to o vztahu k zákazníkovi. Pro mne jsou zákazníci důležití. Vytváříme opravdu osobní vztahy. Jsme firma s obratem vyšším než miliarda korun. Řádově máme tři sta zákazníků, kteří utratí za rok více než milion korun. Věřím, že dvě stě padesáti z nich tykám, znám je a znám i jejich koníčky.

Kde se to ve vás vzalo? Myslím schopnost navázat a udržet obchodní vztah mající atmosféru vztahu lidského?
Pamatuji si už na jednu zvláštní funkci na gymnáziu, kdy jsem dělal svačináře. Mohl jsem jít o pět minut dřív z hodiny a obsloužit o přestávce celou třídu. Samozřejmě mne ovlivnili rodiče, ale velkým zlomem ve vidění světa pro mne byla možnost ještě před vojnou roku 1987 vycestovat na západ do Francie, kde jsem se podílel na rekonstrukci historického hradu. Kapesné mi vystačilo akorát tak na vlak směrem tam, jinak jsem byl ve Francii měsíc a půl, což mne zocelilo – musel jsem se postarat sám o sebe, jezdil jsem po Francii stopem.

Pak jsem se vrátil domů týden před nástupem na základní vojenskou službu. Musím říct, že ta mi taky dala hodně. Nebyl jsem ale žádný „vojnomil“, to ne! Ale s odstupem času chápu, že pro můj život nasbírané na vojně zkušenosti měly význam. Sloužil jsem v Nepomuku na Zelené hoře – byl jsem u stavebně-silničních praporů, už to nebyli ti PTPáci, ale jako exota, co byl pár dní před vojnou na západě, mne sem šoupli, abych jako vysokoškolák – absolvent - velel četě, ve které jsme byli dva takzvaně „protekční“ a osmadvacet po výkonu trestu. Navíc jsem aktivně hrál fotbal a tam byla možnost.

Zelenou horu znám. Byl jsem se tam podívat před dvěma roky, než objekt soukromá společnost zavřela pro rekonstrukci. Procházel jsem se po dlouhých chodbách, prohlížel si cimry, četl si vyryté vzkazy vojínů do zdi i dřevěného obložení a při pohledu na „buzerplac“ z okna jedné z velkých cimer, jsem si promítal v paměti film Černí baroni - natočený zde. Když se na tenhle film díváte, nevidíte se tam někde?
Samozřejmě jsem se tam viděl. A hlavně jsem zjistil, že ve filmu hráli moji tehdejší dva vojenští podřízení!

Co vám dala vojna?
Naučil jsem se vnímat lidi. A také jsem v sobě objevil řídící schopnosti. Velel jsem četě, ve které byli trestanci. Poznal jsem, že ne každý zaslouží opovržení. Že třeba dřív jednou udělal chybu a teď využil šanci se chovat slušně a opravdu se z něj za nějaký čas stal poctivý chlap. Proto pro mne není dnes důležité, co je o kom kde napsáno, ale jak toho člověka poznám já. A taky je důležité poznání to, že sebehůř vypadající beznaděj neznamená, že nemá věc řešení. To jsem si odnesl z vojny…

Aj, kávu mám vypitou…
Kafe vám uvařila kolegyně, která ještě do loňského roku byla má asistentka, ale od nového roku už používá hrdý titul „manažer společenské odpovědnosti“ – má na starost dětské domovy a další projekty, včetně toho, že zakládáme novou nadaci „Schody do života“.

Abyste mohli být štědří, musíte nejdřív vydělat. Půjdeme se podívat do areálu První chodské stavební společnosti, zdroje všech vašich mecenášských aktivit?

Po celé republice máme pobočky. Pro představu – kromě všech doplňujících produktů, jsme jen loni prodali na sedm set kamionů střešní krytiny plus čtyři a půl milionů metrů latí na střechu.

Co krize? Dotýká se i stavebnictví, ne?
Stavebnictví jistě, ale my jsme „střechaři“! A střecha je vždy na prvním místě. Opravovat barák nemusíte hned, ale když do něj teče…

Slovo „střechaři“ neznám. Užíváte i slovo „střechař“. Jste střechař?
Ano. Jsem střechař. Asi jsem i tohle slovo vymyslel. To proto, že střechařina je krásná profese. Vážím si pokrývačů, chlapů, kterým to jejich řemeslo nic neodpustí. Ať je zima, teplo, déšť, či pálí slunce – pokrývači to nesmí vadit. Navíc každou tu tašku měl někdo v ruce, než ji položil, dal ji svůj příběh. Konečně! Pojďme se podívat do našeho muzea…

Mezi muzeem a prodejnou jsou i v této budově kanceláře. Projdeme mezi nimi a už vstupujeme mezi zboží a zejména pozitivní, řekl bych až prvorepublikově nadšené a seriózní současně – nápisy:

Takových prodejen, jak jsem pochopil, je po republice mnoho. Všechny mají stejný ráz. A ve všech se na zákazníky směje i tento fešák:

Mimo objektiv fotoaparátu oslovím slečnu prodavačku. Rovná cosi v regálech a má možnost věnovat pozornost mé otázce:

Jak vypadá váš průměrný zákazník?
Je to starší muž a je vidět, že dělá práci, která ho baví.

S panem Zábranským se zasmějeme. Tak to my dva už nejsme starší, nýbrž staří! Ale proč ne. Stáří přináší moudrost. Já se sice moudrým necítím, ale díky setkávání s lidmi pracovitými a moudrými, tu a tam něco postřehnu. Když vyjdeme z prodejny, rozhlédnu se po areálu…

…a dovím se, že dřív tu byla bažina. Pak slyším o mnoha, mnoha, vybudovaných areálech po celé republice. A říkám si: „Jak to vše lze stihnout?! – Když já sám bych potřeboval o dvacet hodin denně víc, natož majitel takové velké firmy s tolika činnostmi! – Ani nekomentuji na střechách rozložené solární panely, které jako doplňky sortimentu zde také prodávají a konkrétně ukazují v praxi jejich výkon.

Když přecházíme zpět do sídla firmy, ačkoliv vše okolo byznysu bylo zajímavé, vrací se mi před oči pan Zábranský a jeho nadšení ve chvílích, když jsme byli v Pokrývačském muzeu:

Pane Zábranský! Když mapujete historii střešních krytin, neměl byste občas chvilku na sepsání vašich postřehů? Máme v Revue Richard novou rubriku SBĚRATELSTVÍ a tuším, že by se do ní hodily kromě článků nejrůznějších sběratelů také články vaše…

Kdyby vám nevadilo, že píšu podobné články do časopisu pro zákazníky – tak rád!

Znamená to, že přijímáte roli redaktora našeho magazínu?
Kolik platíte třeba dceři za její články v rubrice ŽIVOT?

Nic! To ona platí mně! To víte, svět už je takový!
Tak dobře, jsme domluveni.

Zatímco se raduji, že jsem právě získal nového dopisovatele pro náš magazín, aniž tuším, kde pan Zábranský bude brát čas, listuji v jeho časopisech a všimnu si, že kromě toho všeho, o čem jsem se dnes dověděl, pořádá třetí největší veletrh na střechy na světě…

Jestli je toho všeho na vás najednou hodně tak, jako na mne - nechte si týden na vytrávení všech těch nádherných zajímavostí ze života pracovního i mecenášského pana inženýra Vladimíra Zábranského – a právě po týdnu se mrkněte do rubriky SBĚRATELSTVÍ, kde vyjde první díl ze seriálu článků o „životě střešních tašek“, které pan Zábranský sbírá.

A jestli mluvím o sběratelství, tak si říkám: „A co vlastně sbírám já?“ – Na což odpovím: „Zážitky ze setkání se skutečnými lidmi, kteří se zprvu zdají neskuteční“.