SPOLEČNOST - Ceny Ď desátým rokem

Revue Richard je internetový mediální partner desátého ročníku udílení cen Ď českým mecenášům a dobrodincům. Pro mne to má logiku. Oba projekty, Revue Richard a cena Ď, pocházejí z mojí autorské dílny, takže k sobě mají blízko a byla by škoda, aby se o sebe neopřely. Rozdíl mezi nimi je, že revue existuje teprve několik týdnů a cena Ď už deset let. Přestože je Revue Richard začínající magazín, už si dělá ambice stát se mediálním partnerem něčeho, co má daleko větší povědomí u veřejnosti. Jenže mediálních partnerů není nikdy dost a když už se Revue Richard vydá na cestu nejrůznějších mediálních partnerství, spojením s cenou Ď naznačuje, kterými směry jeho kroky půjdou.

Cena Ď v běhu let postupně rostla, ale i tak musím říct, že už první ročník působil velmi suverénně. Ceremoniál se konal v historické budově Národního divadla. Zatímco trval necelé dvě hodiny, jeho přípravy mne tehdy stály rok práce. A to na den přesně.

Dne 11. června 2000 jsem se vzbudil ještě za tmy. Byl jsem s rodinou na dovolené v Chorvatsku, kam nás doprovodil i Dušan Vaněk z jedné developerské společnosti, se kterým jsme vymýšleli jeden společný kulturní projekt. To probuzení nebylo vůbec příjemné. V mžiku mi naskočila mysl do plné pohotovosti a nadhodila otázku: "Už tři roky provozuješ Mecenáš klub, už jsi všechny partnery Mecenáš klubu navzájem seznámil, už jsi jim sdělil všechno, cos sdělit chtěl, už jsi pro ně uspořádal spoustu společenských a kulturních akcí! A kam teď dál?" - Najednou mi přišlo, že už ničím novým nemám šanci překvapit. A jak venku panovala tma, tížila mne tahle myšlenka o to víc a já pocítil beznaděj, což se projevilo sevřeným žaludkem. Pochopil jsem, že už neusnu a tak vstanu, posadím se před apartmánem na terásce a za cvrlikání cikád otevřu sedmičku dobrého červeného chorvatského vina. Po rozbřesku, bylo šest ráno, jsem se vrátil do postele. Byl jsem naprosto uklidněný. Uléhal jsem s novým nápadem, který sice nebyl starší než hodinu, ale já ho v představách viděl v plných barvách od á po zet a okamžitě mu uvěřil. Je to zvláštní stav, neboť zatímco bych musel druhému hodiny líčit vizi nového projektu, sám, aniž už mám všechno promyšleno do detailů, cítím atmosféru projektu tak, že mu rozumím.

Dopoledne, jen co jsem dospal noční rande s nápadem cen Ď, se u pláže setkáme s Dušanem. Okamžitě se pustím do vypravování, co se mi přihodilo. Rozhazuji rukama, jak zaujatě líčím, jak vše bude probíhat, jak oslovím Národní divadlo, jak sestavím Kolegium, jak vytvořím kategorie cen a nakonec, jak napíšu scénář ceremoniálu a celý ho zpaměti budu moderovat. Dušan mlčel a jen naslouchal. Když vylíčím vše, řekne jedinou větu: "To se mi moc líbí. Jestli se ti povede tenhle nápad realizovat, počítej s mojí pomocí!" A skutečně jeho firma první ročník cen Ď svým dílem podpořila. A ačkoliv se později naše cesty v dobrém rozešly, zapsal se Dušan do historie projektu cen Ď dost zásadně, neboť nebýt jeho spontánní reakce tam na pláži, neměl bych po návratu z dovolené dostatečně energie pro práci na něčem, co sice bylo pro mne velmi srozumitelné, ale pro většinu oslovených něco jako scifi druhé jakosti.

Prvním krokem bylo napsání dopisu řediteli Národního divadla. Na odpověď jsem čekal až do září, kdy v divadle začala nová sezóna. Byl jsem pozván k osobnímu jednání. To však neznamenalo, že bych do té chvíle na ceně Ď nepracoval. Projel jsem napříč republikou, hledajíc další partnery. Každý vyžadoval osobní setkání k vysvětlení všech mých záměrů. Byla to naprosto nová věc, které mnoho lidí vůbec nerozumělo: "Proč by se mělo děkovat sponzorům? Koho to zajímá? Nikdo vám tam nepřijde!" Když ještě vyšlo najevo, že celý projekt vymyslel Richard Langer, člověk bez zázemí ve velké firmě, bez vazeb na standardní zájmové skupiny, zažil jsem i přímý výsměch do očí. A když už se někdo rozhodl projekt cen Ď podpořit, spíš mne to pobavilo, než aby mi to pomohlo. To jsem takhle seděl v luxusní stylové kanceláři jednoho velkého kapitána průmyslu, který mi doslova na mojí nabídku partnerské spolupráce na projektu cen Ď řekl: "Podívejte se, já vás finančně nepodpořím, ale daruji vám to, že vám tam přijdu a vy se tím můžete chlubit a za to mi tam umístíte moje logo!" - Načež jsem se poděkoval a více tohoto muže neoslovil.

Myslím, že to bylo v první polovině září 2000, kdy mne ředitel ND, JUDr. Jiří Srstka, přijal ve své pracovně. Dlouze jsem líčil představy a pak nervózně čekal na jeho reakci. Zapálil si doutník, chvíli mlčel, poté pokýval hlavou: "To je tak hezký nápad, že to zní až podezřele!" - Pak se zasmál a začal mi vyprávět, jak ročně osloví Národní divadlo na tři stovky nejrůznějších pořadatelů akcí, kteří si myslí, že právě ten jejich projekt je tak významný, že se musí konat na scéně ND. Jenomže to by Národní divadlo nedělalo nic jiného, nemuselo by ani hrát představení a navíc jde přece jen o Zlatou kapličku, která je velmi citlivá na cokoliv nového. Rozešli jsme se s tím, že mám vypracovat přesnou charakteristiku spolupráce, kterou se pokusí pan ředitel před svými kolegy obhájit. Měsíc střídal měsíc, byl tu přelom roku a já stále neměl od ND jasné ano nebo ne. Rozhodl jsem se hrát trochu vabank. Abych myšlenku udílení cen Ď prosadil, musel jsem za sebou mít něco velkého, stabilního, zaručujícího jistotu serióznosti. Jinak pro spolupráci nezískám nikoho. Bylo mi to jasné z tehdejší komunikace s potencionálními členy Kolegia, partnery a mediálními partnery. Když jsem řekl: "Já pořádám ceny Ď…" - U protějšku hned vyvstalo mnoho otazníků. Když jsem řekl: "Jednám s ND o prvním ročníku na jeho scéně…" - Okamžitě to vzbudilo alespoň prvotní zájem. Rozjel jsem tedy všechny přípravy s tím, že to buď bude v ND nebo to nebude vůbec. A pak takhle v únoru 2001 zazvoní telefon a já se dovím, že Národní divadlo do cen Ď jde! A za pár dní zazvoní telefon podruhé, aby mi ND sdělilo, že jediný možný termín konání prvního ročníku cen Ď je: "11. června!" - Tedy na den přesně rok od okamžiku, kdy jsem dostal nápad. Akorát se nekonal ceremoniál v šest ráno, ale v šest večer.

Připadlo mi velmi pěkné i to, že se první ročník koná v roce 2001. Podle letopočtu každý v budoucnu pozná, jakýže ročník je letos. Tak je tomu i nyní. Píše se rok 2010. Už dávno se lidé nediví, že něco takového pořádám. Už se dokonce nediví, že to pořádám já. Ke zlomu došlo roku 2003. To už nebyl ředitelem ND pan doktor Srstka, který byl nejdůležitějším člověkem, který pomohl uvést nápad v život, ale pan architekt Daniel Dvořák. Měl jsem zprvu velkých obav, že nový ředitel smete ze stolu vše po řediteli předešlém, ale hned po prvním setkání s panem Dvořákem jsem se uklidnil. Prohlásil, že dobré věci by neměly záviset na změně ředitele. A tak, když v roce 2003 hlasoval v Kolegiu o cenách Ď, najednou se zarazil: "Proč cenu Ď nepořádá ministr kultury, ale pan Langer?" - Na vysvětlenou dodal, že tím myslí, že se jedná o velmi významný projekt, u kterého by očekával původ někde vysoko v oficiálních kruzích, čímž mi smekl poklonu, že je fajn, že někoho z davu, jako jsem já, napadla taková věc. Pak si pročítal tištěný program ceny Ď a zeptal se: "Proč nejste uveden nahoře jako pořadatel, ale někde malým písmem vzadu?" - Což jsem vysvětlil tím, že o mne nejde, že jde o myšlenku cen Ď a osobnosti a instituce, které tuto myšlenku vzaly za svou. On prstem poklepal na tištěný program a rozhodně řekl: "Jednou jste pořadatel, tak to musí všichni respektovat! Příští rok bych byl rád, kdyby tady na pozvánce bylo nahoře pěkně velkým písmem napsáno: "Pořadatel Richard Langer vás zve…" A tak se i v roce 2004 a v dalších letech stalo.

Dnes však vím, že u prvních ročníků by skutečně nebylo dobré, abych výrazně prezentoval sebe jako pořadatele, protože by to naše společnost neskousla. Když něco pořádá ministr kultury, nikdo takovou akci z principu nezpochybní.

Teoreticky, když se v roce 2001 najednou na scéně ND objeví neznámý Richard Langer a řekne: "To je můj projekt!" - Ačkoliv by to byla pravda, veřejnost by se divila. Důkazem může být i má vzpomínka na raut, který následoval po prvním ceremoniálu cen Ď v Hlavním foyeru ND. Protože jsem akci moderoval, všichni mne znali z jeviště. Přišel tedy za mnou jeden z diváků, známý byznysmen, ptajíc se: "Kde je pořadatel ceny Ď? Seznámíte mne?" - Na což nadšeně odpovím ještě ovlivněn euforií z ceremonie, která dopadla dobře: "Stojí před vámi!" - Abych zřel neuvěřitelný údiv, po němž se pán otočil a odešel rozladěn k rautu. Sledoval jsem ho, jak baští a v duchu jsem si říkal: "Chutná, chutná? Aby ne, je to z mých peněz!" - A vlastně z peněz mé rodiny, protože každoměsíční výplatu na kompletní celoroční práci na prvním ročníku cen Ď jsem si platil z peněz, které jsem si půjčoval. A nutno říct, že několik následných ročníků tyto peníze ještě splácel.

Díky tomuto plnému provázání s projektem cen Ď má však dnes celá moje rodina o to hezčí pocit, že se nám po všech peripetiích podařilo vytvořit něco pěkného. Něco mající smysl. Díky cenám Ď jsme se hodně naučili, získali dost životních zkušeností, poznali jsme mnoho zajímavých lidí. Od roku 2006 se pak raduji z toho, že jsme si vytvořili s dcerou Markétou možnost společně prožívat tak vzácné okamžiky, jako je moderování ceremoniálů cen Ď na scénách ND, k čemuž přistupujeme s ohromnou pokorou a radostí. Když nic jiného, tak jsem upřímně rád za slova současného ředitele ND - PhDr. Ondřeje Černého, který loni v historické budově ND v úvodu devátého ročníku cen Ď řekl pár vět ve smyslu: "Nebýt pana Langera, ceny Ď by nebyly. Tento projekt se zapsal do historie ND…" - Čímž mi vyrazil dech, neboť jsem takové uznání před plným hledištěm ND nečekal.

Musím ale dodat, že nebýt tolerance a nadšení mé rodiny, tak teprve pak by ceny Ď nebyly! A nadšení a důvěry všech lidí, co na cenách Ď spolupracovali. Copak já? Já jsem si ceny Ď vymyslel. A když člověk realizuje vlastní nápad, má to pro něj logiku, rozhodování jsou pro něj snadnější. Když cizí člověk přijme cizí nápad a vezme si ho za svůj, to je přínos, odvaha a skutečná práce. Bez všech těchto lidí by nebylo ceny Ď poprvé, natož podesáté. Díky vám všem! Pardon, vlastně: "Ď"