SPOLEČNOST - Cena Ď 2010 je tady

S P O L E Č N O S T

Cena Ď 2010 je tady…

Setkat se s velkým mecenášem je vždy velký zážitek. Ale komu se to poštěstí? Velkých mecenášů zase tolik mezi námi není. Ale když člověk hledá, najde. Díky tomu, že deset let pořádám udílení cen Ď českým mecenášům, jsem takovým příležitostem blíž. A mohu si tedy odpovědět na otázku: "Jací to jsou lidé?"

Před lety jsem se vypravil do Lužan u Přeštic na zámek největšího českého mecenáše všech dob - Josefa Hlávky. Jeho životní příběh mi učaroval. Kde se bere v jedinci tolik talentu, pracovní energie a v důsledku nakonec i odpovědnosti vůči nakládání s vlastním úspěchem? Takovými zamyšleními si člověk otevře témata k nekonečným diskusím. A přece mi v hlavě utkvěl jeden okamžik, ve kterém jsem měl hned jasno. Dokonce mne náramně pobavil. Pochopil jsem, že Josef Hlávka měl velký smysl pro humor. A o humoru si sám za sebe myslím, že má-li být dobrým, musí být poctivý. A poctivý humor vychází z podstaty člověka, nedokáže se přetvařovat, pózovat, hrát si na něco. Věřím, že Josef Hlávka měl smysl pro humor a proto musel rozumět i životu samotnému. Jen s nadhledem, úsměvem na rtu, lze vidět dál. A tohle všechno si myslím jen proto, že jsem na onom zámku v Lužanech viděl zlepšovák Josefa Hlávky, jak obdarovávat chudé drobnými mincemi, aniž by člověk ztratil spoustu času. Josef Hlávka stále pracoval a neměl času nazbyt, ale když přišel žebrající člověk, nevyhodil jej. Jen přistoupil v patře zámku k oknu, podíval se dolů, aby zjistil, kdo na něj zvoní a rourou zabudovanou do zdi, kdy jeden otvor byl nahoře u pana Hlávky a druhý dole u potřebného, hodil darované mince. Stačilo pod rouru nastavit dlaň a vždy něco vypadlo. Vymyslet něco takového je prostě geniální.

Ale teď už se vrátím do současnosti. Také dnes jsou mezi námi miliardáři. Sice všichni nejdou až tak vehementně ve stopách Josefa Hlávky, ale někteří z nich se opravdu snaží. Nutno poznamenat, že po sto letech se život u nás změnil a možná by i sám Josef Hlávka přemýšlel, jak se zachovat. Už není tolik bídy. A pak, když by stát dobře hospodařil, mohl by štědře pomáhat na všech frontách a ještě by mu zbylo, takže by zdánlivě mecenášů ani nebylo třeba. Tyto aspekty mají jistě také svou váhu. Avšak velkou váhu má i kulturní tradice, které by bylo škoda se zříct. A tak jsem rád, že dnes je pro řadu bohatých lidí samozřejmé mecenášství, stejně jako je samozřejmé mecenášství pro miliony normálních občanů, kteří malými částkami aktivně pomáhají a dohromady dokážou hodně. Někde jsem slyšel, že: "Tohle dneska nikoho nezajímá!" - A pousmál se, vzpomínaje na každoroční setkání mecenášů na scénách Národního divadla u příležitosti udílení cen Ď, coby díků za podporu kultury a charity.

Stavovské divadlo.

Letos se ve Stavovském divadle dne 24. 6. 2010 koná desátý ročník cen Ď. Mezi nominovanými jsou bohatí i běžně vydělávající lidé. Všichni se setkají v jednu chvíli na jednom místě a mají jedno společné. Nikdo mezi nimi nedělá rozdíl. A tak si cenu odnesou jak ti, kteří věnovali potřebným projektům miliony, tak ti, kteří darovali pár korun. Ve významu jde o čin naprosto stejný. Pro Kolegium, které rozhoduje o udělených cenách, je podstatný dopad podpory a filozofie dotyčných.

Stavovské divadlo, Mozartův salonek - zasedání Kolegia 10.6.2008.

Kolegium pravidelně zasedá krátce před ceremoniálem, aby do poslední chvíle zůstávalo napětí a nikdo s jistotou nemohl říct, kdo bude oceněn. Samozřejmě v disciplině mecenášství si cenu zaslouží všichni, ale to není možné zajistit a pak i určitá soutěživost navozuje atmosféru výjimečnosti akce a o to jde. Každý rok mne baví, když komunikujeme se stovkami nominovaných, abychom jim sdělili, že byli nominovaní a zeptali se, zda se udílení cen mecenášům zúčastní. Vždy se mnoho nominovaných dopředu ptá: "A dostane cenu naše firma nebo ne?" - Aby věděli, zda si má generální ředitel udělat čas a přijít. Proto jsem po několika úvodních ročnících vystoupil z Kolegia, abych se hlasování neúčastnil. Jsem tedy pouhým pořadatelem a nemohu nijak udělení ceny Ď ovlivnit. A tak rád komunikuji nebo rád pozoruji komunikaci naší produkce s jednotlivými nominovanými. Pro někoho je samotná nominace ohromnou radostí. Pro jiného je zásadní, zda cenu Ď dostane a někomu je taková věc putna. Všechny tři varianty jsou reálné a není na nich nic špatného. Každý vnímá věc podle svých kritérií a tak nám nevadí, když nominovaný účast na ceremoniálu odmítne. A zrovna tak mám radost, když nám mecenášové telefonují a píší, jak se těší. Nakonec se setkají jen ti, pro které je takové setkání důležité a to se odráží i na jedinečné atmosféře ceremoniálů s udílením cen Ď.

ceny Ď

Ceny Ď.

Když píšu o tom, co mne baví, tak ještě nesmím zapomenout, že mne hrozně moc baví, když cenu Ď dostane někdo, kdo to ani trochu nečeká. Zpravidla je takovému člověku vyražen dech a často není schopen dojetím ani promluvit. Na všechny tyhle okamžiky se i letos těším. Netrvají dlouho, ale stojí za to. A proto mi nevadí, že všechnu tu parádu a radost připravuji se svojí rodinou, spolupracujícími institucemi, společnostmi a dalšími jednotlivci, skoro celý rok. Když skončil loni v červnu devátý ročník, už o prázdninách jsem sedl a napsal na padesát osobních dopisů stávajícím i potenciálním spolupracovníkům, abych shrnul stávající a nastínil nastávající. Na podzim roku 2009 absolvuji první sérii jednání, aby se dohodly zásadní věci a po Novém roce to jako vždy začíná naplno. Největší fofr pak máme od března do června. A samozřejmě poslední dva měsíce před akcí jsme v tom až po uši. Včera jsme šli spát až dnes ráno, například. Ale to je u obdobných akcí normální.

Dle osobního rozhodnutí ředitele ND byla cenou Ď oceněna
paní JUDr. Dominica Kolowrat - Krakovská (ND - 2009).

Nyní nás čeká poslední den příprav a pak už, jak říkám, děj se vůle Boží. Vše je připraveno. Jako vždy bude poslední hodiny před ceremoniálem ohromný chaos, stovky telefonátů, ale tohle všechno k tomu patří. Proto se tím neznervózňuji. Infarktové situace prožívá snad každý pořadatel kulturních akcí a vlastně by mi připadlo divné, kdyby nebyly. Nejvíce mne rozesměje, když mi přátelé, které pozvu na ceremoniál, minutu před začátkem telefonují, ptajíc se, kde je nejlepší zaparkovat. Já už se potím za oponou, počítám vteřiny, kdy začnu moderovat, opakuji si úvodní text a pro jistotu telefon samozřejmě vypínám. Takže na otázky: "Já ti volal, ale tys to nezvedal…" - Odpovídám: "Promiň, zrovna jsem měl něco důležitého!" - A tak to má být. Uvnitř chaos a zvenčí klid. Nikdo by neměl poznat, že připravit tuhle akci představovalo hodně starostí, nervů a probděných nocí. Vše má působit tak, že vlastně ještě minutu před začátkem ceremoniálu sedím v kavárně a v pohodě usrkávám ze šálku espreso. A jestli se nám podaří i letos navodit tento dojem, pak budu spokojen.

Bohemia Trio.

Bohemia Trio - Jiří Šesták, Libor Soukal a Magdaléna Šestáková.

A co nám všechno přinese desátý ročník cen Ď? V úvodu nám ve Stavovském divadle stylově zahraje Bohemia trio skladbu od W. A. Mozarta. Následně nás přivítá ředitel Národního divadla PhDr. Ondřej Černý a tím se odstartuje udělování 15 kusů křišťálových cen Ď v kategorii mecenášů divadel, zoo, nadací, sociálních ústavů apod. Na scéně vystoupí zastupitel Magistrátu hlavního města Prahy - JUDr. Petr Hulinský, Ph.D., spisovatelka Halina Pawlowská, ředitel ZOO Praha Mgr. Miroslav Bobek, prezidentka Stonožky Běla Gran Jensen, podnikatel Tomio Okamura, imitátor Václav Faltus a další osobnosti.

A jak to všechno dopadne? O tom povypráví Revue Richard příští týden!

[NAHORU]