Běla: „Byla jsem přijata Benediktem XVI., kterého si zvolil sám Pán Bůh…“

Věděl jsem, že poletí Běla za papežem, ale na nic se neptal. Viděli jsme se v pátek 2. 12. 2011 na Mši ke cti svaté Anežky České (zde) a poté v Arcibiskupském paláci, kde Běla v obležení stonožkových dětí rozdávala diplomy k výtvarné soutěži s tématem svaté Anežky. Chtěl jsem Běle pogratulovat k neuvěřitelné návštěvnosti mše a k naplnění očekávání výtvarné soutěže, avšak byl přede mnou velký špalír dětí, které Bělu v jedné ze vzácných prostor paláce, neprostupně obklopovaly. S radostí jsem se rozhodl pro trpělivost a čekal, až po hodině špalír lehce prořídne. V tu chvíli už měla Běla v hlavě návštěvu papeže, což se dalo rozpoznat, když se jedna ze stonožkových učitelek zeptala: „Jak se ti Bělo, psal dopis papeži?“ – K čemuž Běla jen pokrčila rameny: „Nepíšu papeži každý den, dalo mi to zabrat!“ – Z její tváře se dala vyčíst radost, ale i jakási obava, jak cesta k papeži dopadne. V tom se zjistilo, že pro jednu dívenku diplom schází. V tváři téhle školačky se objevilo zklamání. Běla to svým radarem na bolest dětí okamžitě zaznamenala a v mžiku přeladila myšlení z rozjímání nad plánovanou cestou na vteřiny s touto dívkou. Cituji ze své paměti její slova: „Diplom ti zajistím, i kdybych kvůli tomu měla přiletět z Norska!“ – Dívka užasla a spokojeně se usmála. Pak jsem se dostal na řadu já. Bělu jsem objal a do ucha jí pošeptal gratulaci a popřál šťastnou cestu. Pak jsem na Bělu myslel celou středu: „Teď někdy prožívá své šťastné okamžiky!“ – A těšil se, až se Běla po návratu ozve. To se stalo v pátek 9. 12. 2011, kdy vznikl tento rozhovor přes e-mail, pod jehož vlivem jsme si ještě dvakrát vyměnili hodinové telefonáty, z čehož vznikl i autentický audio rozhovor, jenž vám, také přinášíme.

Bělo, jak se stalo, že jsi mohla navštívit Svatého Otce?
Děti slavily 800. výročí narození sv. Anežky České. Malovaly její portréty, malovaly, jak pracovala, jak byla princeznou, jak byla řeholnicí, jak Praha v té době vypadala, atd. Vznikla z toho nádherná výstava a některé práce byly tak nádherná umělecká díla, že nikdo nechtěl věřit, že jsou z rukou dětí. 25. 11. 2011 pozvala sestra Dominika na tuto výstavu velvyslance ČR při Svatém stolci - pana Pavla Vošalíka. Sešlo se nás tam asi šest a pan velvyslanec byl toho názoru, že výstava by měla putovat po celé republice. Pak pan velvyslanec řekl, že by to bylo - myslím, že řekl správné - kdybychom dali jeden obraz sv. Otci. A že ten obraz papeži předám já. Vím, že jsem si uvědomila, že tedy do Norska nepoletím, když poletím do Říma a zoufale jsem se snažila pochopit, co se vlastně děje s mým životem. Vím, že jsme se přesunuli do Arcibiskupského paláce a že pan velvyslanec se o tom bavil s Mons. Dukou, že plánovali audienci u Benedikta XVI., že já jsem se toho tak nějak stala součástí.

Jak ses připravovala, měla jsi trému?
Popsat Richarde, jak to šlo dál, není snadné. Vím, že jsem si musela sehnat letenku a v Římě mi pomohli zarezervovat ubytování. Pak jsem dostala "úkol", abych napsala dopis sv. Otci, proč mu ten obraz dávám, co je to hnutí Na vlastních nohou - Stonožka, jak děti pomáhají ve spolupráci s českými vojáky v misích, atd. Vím, že jsem se tím dopisem trápila 2 dny. Možná, že někdo z čtenářů Revue Richard, kdo čte tyto řádky, ví, jak se píše dopis papeži, ale já jsem to rozhodně nevěděla. Ale napsat jsem to musela.

Můžeme se od tebe, Bělo, přiučit, jak se takový dopis píše?
Ráda vás s obsahem dopisu papeži seznámím, ale za vzor si ho neberte, neboť věřím, že každý dopis papeži musí být originál mající základ hluboko v srdci pisatele.

Dopis odeslaný, audience potvrzená, kufr zabalený! Jaká byla cesta?
Aby ta situace nebyla jednoduchá v jakémkoliv směru, začali akorát stávkovat piloti ČSA. Říkala jsem si: „Co když stávka potrvá do úterka a já neodletím?“ – Jenže to nepadalo v úvahu, že by papež obraz nedostal. A tak jsem hledala spoje třeba přes severní pól a nakonec v úterý, myslím s Bulhary, cestu zvládla.

Rozrušená jsem ale byla. To víš, že jsem i řešila, co si vezmu na sebe! Vždyť jsem tam letěla jako representant tisíců stonožkových dětí a jejich skvělých, obětavých a geniálních učitelů. Ta výstava se také jmenovala "Sv. Anežka Česká - genialita čs. učitele."

Je večer a ty jsi v Římě. Dávno vím, že miluješ operu. Doufám, že sis udělala radost a využila příležitosti…
Nikdy v životě jsem neodmítla jít do opery. Večer před audiencí dávalo Teatro dell´Opera di Roma Verdiho Macbeth a dirigent byl samotný Riccardo Muti. Za jakýchkoliv jiných podmínek bych se do toho divadla dostala, kdybych se měla podplatit kohokoliv, ale tentokrát, i když jsem vlastně možnost měla, jsem nešla. Jediné, na co jsem myslela, bylo, že za pár hodin budu stát před sv. Otcem a budu ho prosit o požehnání. Určitě jsem tu noc chvilkami spala.

Když ses probudila, byla jsi vzhůru, nebo jsi byla stále v nějakém snu?
Ráno v 10h jsme vyrazili do Vatikánu. Posadili mne do první řady a já si nejsem jista, zda jsem vůbec dýchala, když Sv. Otec vešel. Tisíce lidí ze všech koutů světa nadšeně tleskalo. Papež jejich delegace pozdravil v jejich jazyce. Poté jsem byla vyzvána, abych před papeže předstoupila. Asi mne nesli samotní andělé, protože jinak si neumím vysvětlit, jak bych k němu po těch schodech došla. Naštěstí už tam stál náš vzácný a úžasný arcibiskup pražský Mons. Dominik Duka OP, který vysvětlil, proč jsem přinesla ten obraz. Já jsem sv. Otci políbila prsten a pak už jsme se drželi za ruce celou dobu. Řekla jsem mu o těch nádherných lidech, dětech a vojácích a o jejich společné práci a poprosila o požehnání. Ten moment, kdy nám papež žehnal, Vám nemohu popsat. Naštěstí jsou z toho fotografie. Já se totiž do dneška bojím věřit, že jsem se něčeho tak nádherného mohla stát součástí.

Zde si můžete poslechnout 4:31 min. audio rozhovor pořízený telefonicky s Bělou Gran Jensen v pátek 9. 12. 2011. Z tohoto rozhovoru je patrné, jak je paní Běla fascinovaná ze setkání s papežem Benediktem XVI. A současně, jak neumí zapomenout na nikoho kolem sebe a každému ihned přiznává díl jeho zásluhy, ačkoliv 99% všeho, myslím, je zásluha Běly.