Moniko, jak jste pokročila s projektem „LOVE HEARTS“?
Blížím se do polovičky. V současné době mám nafoceno 46 portrétů.

Co muž, to jiná osobnost, podepisuje se to nějak na Vás?
Tak, jako by se podepsal každý zajímavý příběh, se kterým se člověk setká. Představte si, že jste se podíval na kvalitní film, přečetl si hezkou knížku… Znáte ten pocit? Tak takový pocit mám po každém setkání s úžasnými chlapy, které si dopředu ale dobře vybírám.

Budu-li se držet přirovnání ke kvalitnímu filmu, tak je to jako když si režisér vybere kvalitní scénář, ale ještě záleží, jak ho zpracuje před kamerou. Daří se Vám zachytit u každého muže fotoaparátem to, čím vás prvotně zaujal?
Ve své podstatě jen mohu říct, že daří, ale nejvíc mi dá zabrat to, že na výstavu mohu vybrat jen jednu fotku a o to je to těžší.

Máte pravdu – fotka umí zachytit mžik, ale setkání s jednotlivými muži přesto trvá i pár hodin?
Příběh nemůžete zachytit, aniž byste ho znal, což někdy trvá i delší dobu.

Jaké fotografování bylo v poslední době nejvíce intenzivní?
Tak teď se rozpovídám! Všichni chlapi mne dokázali okouzlit. Každý jinak. Ale opravdu intenzivní zážitky mám ze setkání s Davidem. Vše začalo v listopadu 2011, kdy mě jednoho dne zavolal pan Daniel Herman: „Moniko, měl bych pro Vás tip na zajímavého člověka do vašeho projektu!“ - Sdělil mi a v krátkosti popsal jeho příběh.

To bylo poprvé, kdy jsem se dozvěděla o Davidovi a také o tom, co znamená slovo kvadruplegik.

A tak se stalo, že třicátého prosince jsem stála s foťákem v předsíni rodiny Janečkových, kde mě spolu s rodiči srdečným pohledem vítá mladý muž na vozíku. Z výrazu tváře je zřejmé, že má z mé návštěvy radost. Moc zábavy si v životě neužije. S ohledem na svůj handicap je totiž doživotně připoután k lůžku či invalidnímu vozíku. Je však velmi inteligentní a po celou dobu návštěvy se snaží komunikovat a to i přesto, že sám mluvit nemůže. Je kvadruplegik, což znamená, má ochrnuté celé tělo včetně mluvidel. Se zájmem naslouchá vyprávění a pohledem vyzývá matku, která mu nacvičenými gesty ukazuje písmenka na speciální tabulce a nahlas je čte. Slova se pomalu skládají do vět.

„Promiňte, promiňte!“ - Omlouvá se po chvíli, když se jí opětovně nedaří uhádnout písmenka, která má její syn na mysli. „Víte, někdy to trvá! Naše komunikace je hodně intuitivní a já opravdu teď nevím, na co se chce David zeptat!“

Zírám v němém úžasu. David se dotazuje na pana Pohlreicha, jehož fotografii zahlédl na mých webových stránkách. Ptá se na můj ateliér a vyjadřuje přání se do něj podívat. Prostřednictvím úst matky vypráví o své zálibě v bluesové a jazzové hudbě a o tom, že rád poznává nová místa a lidi. Zajímá ho úplně vše: „Víte, my takhle sedíme a probíráme veškerá témata, jako třeba politiku, nebo historii.“ - Vypráví matka a s láskou hladí Davidovy ruce.

Povídáme si o tom, jak se David snaží co nejvíce dále rozvíjet, jak se naučil psát na počítači, prostřednictvím speciálního zařízení, které ovládá hlavou. „David píše?“ - Ptám se nechápavě. „Ano, David má svůj mail a tlačítkem, které ovládá hlavou, skládá písmenka do vět. Může komunikovat a je rád, za každé rozptýlení. Moc ho bohužel nemá.“ - Dodává smutně jeho otec.

Po dvou hodinách se rozloučím. Zítra je Silvestr a já musím ještě nakoupit pár drobností na oslavu příchodu Nového roku.

„Moniko!“ - Povzdechne si na zpáteční cestě pan Daniel Herman, který jel se mnou Davidovi popřát k jeho svátku. „Víte co je smutné? Že někteří lidé, kteří mají tolik možností a výrazových prostředků se domluvit nechtějí! David se přitom i se svými, tak limitovanými možnostmi, domluvit snaží.“

Slova pana Hermana mi znějí v hlavě i teď v novém roce 2012 a myslím, že se všichni máme co od Davida učit.

Pokud chcete Davida pozdravit, můžete tak učinit prostřednictvím jeho mailu, který naleznete na jeho webových stránkách http://www.pomozte-davidovi.hys.cz/david-janecek

Milá Moniko, děkuji vám za rozhovor. A dodám jen, že máte pravdu: „Slavíme nový rok a přitom bychom měli slavit každý den za to, že můžeme od rána do večera snadno komunikovat. A znáte to heslo: „Nejlépe je slavit prací!?“ – Tak já si teď dám „práci“ a Davidovi napíšu… Díky za inspiraci.

R