ŽIVOT - schůzka s Jarkou

Ž I V O T

Schůzka s Jarkou

Zpravidla si schůzky s obchodními partnery, spolupracovníky, či přáteli, sjednávám dopředu. Každý jsme rozlítaný a nelze proto spoléhat na náhodu. Ovšem až na pár lidí. V případě Jarky Haškové, mé někdejší klientky, nyní už řadu let kamarádky, je náhoda mnohem spolehlivější. Když si chceme popovídat a zavoláme si, těžko hledáme nějaký termín, na kterém se shodneme. Takže jakmile mne napadne, že bych rád ztratil kus řeči právě s Jarkou, dopředu nezavolám a rovnou usednu do kavárny v centru Plzně, tušíc, že zrovna teď tady někde musí Jarka být. A jak se tak dívám přes výlohu ven na překrásný chrám svatého Bartoloměje, vezmu do ruky telefon: “Halo, Jarko! Co bys řekla kávě? Kde jsi? No to je náhoda! Tak za pár minut v kavárně v hotelu Central!”

Dopředu objednám pro sebe džus, pro Jarku espreso a minerálku. Když u mého stolku dosedne lavina živočišnosti, jak Jarce říkám, dovím se, že jsem blázen, když jí hned fotím. Pak se rozesměje od ucha k uchu, jak to umí jen ona a pohrozí, že nesmím o ní psát. To mne uklidní a píšu dál. Do toho tiše přijde slečna servírka a postaví před Jarku kafe.

Jsme už patnáct let přátelé.

“Ty jsi Emil!” - Směje se Jarka. A jen co ochutná kávu, pokračuje: “Ještě že jsou na světě zbytky bláznů…”
A to ještě neví, že mám na ni prosbu ohromného rozsahu:
“Co říkáš tomu, že bys pravidelně dopisovala pro Revue Richard do rubriky ŽIVOT?”

"To jde o to, jak často, protože při mém současném pracovním vytížení nechci příliš slibovat, ale určitě by mne to zajímalo. Můžeme začít třeba jednou měsíčně?"

Rád odpovím ANO! A přestože ledacos o Jarce znám, tak se pro Revue Richard zeptám: “Čím se živíš?”
"Pracuji v cestovní agentuře a zároveň v pojišťovnictví."

Ale do novin jsi už psala, ne?
"To jsem psala, mám na kontě sto článků pro Deníky Bohemia. Šlo o životní styl, zdraví, vztahy."

Jaké jsi zaznamenala reakce?
"Velmi zápornou jen jednu. Kdosi mi napsal, že píšu nesmysly o tom, že se dá dostat z rakoviny. Sama jsem mu jako vzor neposloužila, ale chápu, když tomuto muži umřela žena, že neuvěří. Pokaždé se nemoc porazit nedá, ale často se boj s ní prohraje zbytečně. No a kladných reakci byla naštěstí pěkná hromádka. Psali mi, že má vůle a energie jim dává naději. Pak se jim líbila moje otevřenost, protože lidi jsou převážně dost uzavření."

Jarko, prosím, popiš sama sebe v několika větách!
"Jsem bláznivej, svobodomyslnéj vodnář, nesnášející konvence, snoby, lež a přetvářku. A ještě mi vadí hadi! Dřív jsem byla manažerkou dvou hotelů. Přátelé říkali, že pracuji na 200%. Pak se mi díky rakovině otočil život vzhůru nohama. A bylo. Prognóza zněla: “Tři měsíce života do konce!” Uvědomila jsem si, že nesmím opustit třináctiletou dceru, protože manžel byl už osm roků po tragické smrti. Měla jsem štěstí na setkání s lidmi, kteří mi ukázali jinou cestu životní filozofie, která měla přímý vliv na léčbu. A jsem tady! Už 14 let navíc!"

A když jsi tady na světě, milá Jarko, máš možnost podělit se o své zkušenosti i se čtenáři Revue Richard. Kdy se mohou těšit na tvůj první článek?
“Ty jsi kašpárek, Ríšánku (trvám na tom, abys napsal Ríšánku a ne Richarde)! Jak to má bejt dlouhý?”

To je na Tobě, internet je dlouhá síť, tam se i ty vejdeš!
"Tak dobře. První článek vydáme 3. března 2010!"

Poděkuji a pozoruji Jarku, jak otevírá diář:
“To si musím poznamenat!”

A do kolonky k pátku 26. 2. si zapíše:
NAPSAT ČLÁNEK DO REVUE RICHARD!

Poté se rozesměje:
"V pátek má narozeniny Majdalenka (dcera). Tak to jí pošlu článek k narozkám do Číny."

A jak se jí na druhém konci světa vede?
"Konečně dostala rozum a vrátí se v červenci do Evropy. Dyť je tam už druhý rok…"

Pohovoříme ještě chvíli o Majdalence, která učí angličtinu v Číně a nedaleko od kavárny se rozloučíme. Jarka zase září radostným úsměvem. Musím vzít do ruky fotoaparát a takový moment zvěčnit.

Jarka Hašková.

Jakmile nasednu do auta nedaleko výkladní skříně jedné cestovní kanceláře, vzpomenu si, jak jsme se tady onehdy s Jarkou potkali. Hleděla na aktuální nabídku. Přistoupím k ní a pronesu: “Kam jedeš? Nerad bych tě někde potkal na pláži! My se také chystáme na dovolenou a dovedeš si představit, že potkat tebe znamená neodpočinout si, protože se buď člověk pořád směje nebo musí pořád přemýšlet!”
Jarka mne uklidnila:
"Hledám nějaké Turecko, ale ty určitě pojedeš jinam!"

Naštěstí měla pravdu. Chystali jsme se na tradiční blind, den co den někde jinde ve středomoří s tím, že Turecko rozhodně mineme. Nu a za týden, takhle večer, u břehu moře, za šplíchání vln, jdeme si procházkou, když nás mine jakási paní, která ze tmy zvolá:
"Richarde!"

Co dodat? Byla to Jarka a spolu s ní i celá její povaha, nálada, nátura, no prostě celá ona - chlubící se, jak sehnala výhodný zájezd nikoliv do Turecka, ale na Jadran. Takže místo abychom zase ráno popojeli o poloostrov dále, strávili jsme s ní na Makarské celé čtyři dny. Byly to dny smíchu a přemýšlení. Navíc vím, že kdybychom tyto dny dopředu plánovali, nikdy by se nám nepodařilo sjednotit termín a destinaci. Jako vždy s Jarkou má vše svůj volný spád. A tak to mám i rád.

[NAHORU]