ŽIVOT - Jana

Ž I V O T

Důležité setkání se slečnou Janou

Zpravidla jsem životním optimistou. A když se na mne nahrne nějaká ta starost navíc, nechám si to pro sebe. Lidi jsou zvyklí, že optimismus rozdávám, tak držím formu, co to jde. Ale i baterie s nekonečnou trvanlivostí potřebuje občas dobít. Na to jsem dnes myslel, když jdu ulicí a osloví mě bezdomovec s žádostí o peníze. Pamatuji si ho moc dobře, tohle je jeho flek. Už před deseti lety jsem mu tady dával drobné, čekajíc, že příště se už o sebe postará sám. Nestalo se, opět byl v lihu a nastavoval dlaň. Už dávno takové lenochy nepodporuji a proto mi nedělá problém říct: "Ne!"

Volným krokem jdu dál. Je slunečná středa 3. března 2010. Neuplyne ani minuta a před sebou zřím usměvavou mladou ženu. Lehce zpomalím krok, abych jí dal přednost. Je na vozíku. Pohlédne mi do očí a náramně se usměje. V ruce mám pracovní tašku s fotoaparátem a notebookem. Nápad na sebe nedá dlouho čekat: "Slečno, dobrý den! Jmenuji se Richard Langer, jsem redaktor internetového magazínu Revue Richard a moc rád bych vás poprosil, prosím nezlobte se, o rozhovor. Pozval bych vás do kavárny na kávu a povídali bychom si o životě. Na co chcete neodpovíte, o nic nejde!"

Slečna Jana.

Slečna zastaví elektrický vozík, pozorně si mne prohlédne a po delší úvaze odpoví:
"Tak proč ne! Já jsem Jana. "

Ke kavárně to máme pár desítek metrů. Mlčíme a současně se co chvíli na sebe usmějeme. Než vstoupíme do kavárny, slečna ke mně prohodí otázku:
"Vidíte, jak se všichni lidi kolem mračí?"

Rozhlédnu se a kývnu na souhlas. Je mi jasné, že si budeme mít o čem povídat. Ochotně nás v kavárně usadí, vyndám si počítač a položím první otázku:
Kolikrát v životě vás takhle někdo přepadl na náměstí a jen tak vás pozval na kafe?

"Jste asi druhý, bohužel."

Proč bohužel?
"Vy jste si myslel, že budete prvním, že?"

A kdo byl tím prvním?
"Kamarád, dobrý, dlouho jsme se neviděli."

Kolik je vám let?
28 let.

Jaký máte dnes den?
"Celkem dobrý."

Studovala jste v životě?
"Byla jsem v ústavě, navštěvovala jsem zvláštní školu."

Říkala jste, že se venku docela lidi mračí, čím myslíte, že to je?
"Dlouhou zimou. Zima lidi stresuje."

Vy jste se ale velmi usmívala, proto jste mi padla do oka. Na co jste se smála?
"Já to všechno vnímám trošku jinak, než ostatní lidi. Bylo mi v tu chvíli dobře. Nic mne v tu chvíli netrápilo. Jen tak jsem si užívala tohle předjarní sluníčko."

Je vám takhle dobře často?
"Až poslední rok. Předtím jsem spadla do velkých dluhů, takže jsem otáčela každou korunu, trvalo to pět let, než jsem všechno splatila."

Jak se to stane, spadnout do dluhů?
Naletěla jsem. Bývalý přítel potřeboval peníze a požádal mně, abych si půjčila. Pak přestal chodit do práce a já na to se svým invalidním důchodem nestačila. Víc se mi o tom nechce mluvit."

Kdybyste dluhy nezvládla splatit, je někdo na světě, kdo by vám pomohl.
"Ne."

Co vám ve všedním dni dokáže udělat radost?
"Když se mi něco povede. Mám třes v rukou, mám všechno těžší. I se mi hůře mluví. Oproti zdravým lidem je taková běžná věc, jako vyčistit si zuby, vlastně složitá operace. Když se mi povede vše, co mám v plánu na den, jsem spokojená.

Po čem nejvíce v životě toužíte?
"Abych se zbavila toho třesu."

Co říkají lékaři?
"Nevím. Po dvou letech jsem pozvaná do nemocnice v Motole, kde bych mohla vědět více. Slyšela jsem o čipu, který se dá do nervového systému."

Držím vám palce!
"Nejhorší je, že to nevím, jen doufám."

Mohu se zeptat, vaše postižení je od narození?
"Ano. Od narození jsem upoutána na vozík. Doma jsem schopna se postavit na chvilku."

Bylo mi ctí se setkat se slečnou Janou.

Toužíte po majetku?
"Ne. Co to je (smích)? Nikdy jsem netoužila."

Věříte v Boha?
"Prožila jsem klinickou smrt. V něco věřím."

Vy si něco zásadního pamatujete?
"Jako každý, co tím prošel. Všechno jsem vnímala. Jak mně vezou po schodech. Ale doopravdy jsem se probudila do reality až v sanitce. Viděla jsem tunel, vtahovalo mě to do něj, na jeho konci byla moje babička, která zemřela měsíc před tím."

Co dělala?
"Stála tam. Dívala se na mně. Já jsem šla tunelem, pořád, ale asi tak sto metrů před babičkou mi něco řeklo, jakýsi tlak, máš ještě času dost a hodilo mně zpátky do reality."

Bolela ta cesta tunelem?
"Vůbec ne. Tam jsem ani nebyla postižená. Šla jsem po svých nohou, nic mě nebolelo."

To bylo prvně v životě, se takhle projít?
"Ano. Šla jsem jedinkrát v životě po svých nohou a to právě v tomhle tunelu."

Bojíte se smrti?
"Ne."

Jak si představujete Boha?
"Nevím."

Myslíte si, že smrtí nic nekončí?
"Tak, tak."

Myslíte si, že je babička jinde nebo pořád tady někde kolem?
"Jinde."

Jak vám chutná káva?
"Docela to jde."

Až se rozloučíme, kam si to namíříte?
"Do banky! Vyřídit formality."

Co se týká reality, uvědomím si, že také musím do banky vyzvednout hotovost. Kouknu do peněženky, mám tady 700,- Kč. Říkám si v duchu: "Když zaplatím útratu, pěti kilo mi zbude. A tím pádem je nasnadě další otázka. Bojím se však, abych slečnu Janu neurazil:
"Neurazím Vás, když vám teď tady jen tak daruji 500 korun?"
"To nejde! Vždyť vy novináři to nemáte přece lehký!"

A přece, udělalo by mi to radost.
"Já nevím."
Prosím. Každý sice potřebujeme peníze, ale někdo víc a někdo míň. Když Vám dám pět set, nebudu chudší, ale vy můžete mít radost. Když to udělá sto lidí, nezchudne nikdo, ale vy si náramně polepšíte.
"Tak děkuji."

Když by nějaký čtenář Revue Richard chtěl také darovat nějaké peníze, poskytnete mu nyní nějaký kontakt na sebe?
"Ano: jana.gott@seznam.cz"

Milá Jano, co vzkážete čtenářům Revue Richard?
"Berte život s humorem! Nic víc mě nenapadá."

U svých závěrečných slov se na mne slečna Jana směje tak, že se skrz naskrz stydím za své neschopnosti vypořádat se s vlastně malichernými problémy, co mi od rána výrazně drnčí v hlavě.
A u toho všeho mne čím dál víc objímá ohromná radost ze života. Slečna Jana mi pohlédne do očí:
"Já vás pozoruji, že máte zase slzu u oka. Buďte optimista! Nebudete mít o moc víc život snadnější, ale je to lepší…

[NAHORU]