ŽIVOT - Jan Kotlan

Ž I V O T

Náhodný rozhovor - Jan Kotlan

"Jejda, to je hezký pár!” - Říkám si, když na Smíchově potkám sympatickou slečnu bílé pleti, držící se partnera, očividně afrického původu. Oba dva ochotně vyslechnou moji prosbu o rozhovor, ale omluví se pro nedostatek času. Záhy potkám překrásnou starou dámu. Elegantní a pozitivně naladěnou. Možná věkem přes devadesát let. Jenže ta spěchá do cvičení, takže: “Jindy, příteli!” A tu z lékárny vyjde nepřehlédnutelný muž. Na hlavě výrazný klobouk, řekl bych kovbojského stylu. Okamžitě reaguje na můj pozdrav a velmi vstřícně přijímá pozvání na kávu. Jediné, co poopraví je, že místo kafe si dá jedno pivo. Souhlasím.

Jak se jmenujete?
"Jan Kotlan."

Na co jste myslel, když jste dnes vstával?
"Celou noc jsem přemýšlel, kde jsou klíče od bytu matky. Majitelka domu byla zaskočena, že hledám klíče od vstupu do domu a dělala vlny. Asi měla obavy, že jsem klíče ztratil a najdou je nějaké živly…"

Jak jste to vyřešil?
"Klíče jsem nakonec našel v kapse u kalhot. Ale za to, jak na mne byla paní domácí trochu nepříjemná, ji budu drobet škádlit. Ovšem, to nebylo to jediné, na co jsem po probuzení myslel. Ta druhá věc je smutnější."

“Děkuji!” - Řeknu paní servírce, když přede mne postaví espreso a před pana Kotlana pivo, kterého se napije, aby se zamyslel a pokračoval:
"Dnes ráno jsem si vzpomněl, jak jsem poprvé v životě, tady před Ženskými domovy, viděl mladého muže s kytarou na zádech, jak si otevřel popelnici, našel tam okoralý kousek koláče a strčil ho do úst a dojedl. To si myslím, je na tuto středoevropskou zemi “cufíl”."

Myslíte si, že je to znak bídy naší společnosti?
"Ano."

Můj spolužák žije na Srí Lance a tam mají lidé prý jen 40 dolarů na měsíc…
"Když vyloučíte lékařskou péči, penzi a tak… Samozřejmě na Srí Lance jde žít, běloch přežije všude, nesmí se jen vyvyšovat a pak ho nikdo nikde nenechá umřít. V Indii nechají umřít své, ale na bělocha se dívají jinak."

Odkud čerpáte takový názor?
"Projezdil jsem Thajsko, trochu Kambodžu. Když se člověk identifikuje s prostředím, tak vyžije s málem. Thajsko je slavné svými safíry a rubíny. Navštívili jsme poblíž Chantamurry povrchový důl, kde v hloubce 17,5m je zhruba 75cm vrstva safíru s pískem. Horní vrstvy se odtěží, safíry se těží těžkou technikou. I s pískem jdou do násypky, co je zvedne nahoru, kde je mohutný rýžovací stroj. Je to 30 metrů dlouhé koryto o šířce 4 metrů s mechanickou separací…"

Pan Kotlan se podívá přes výlohu kavárny ven, kde panuje mrazivé počasí. Auta brzdící před křižovatkou na červenou, kloužou pěkných pár metrů po namrzlé ulici. Pan Kotlan je ale duchem v horkých krajích. Uchopí pivo a s chutí se napije, aby se ochladil, protože vzpomínky na Thajsko jsou živé…
"Stroje stály, bylo poledne, úděsný hic, přesto jsem tam vylezl a vše prozkoumal. Celou dobu tam spali dva Thajci v roztrhaných kloboucích, bílých tričkách a obyčejných trenkách. Dostal jsem se až k hromadě safírů a nedalo mi, abych do nich sáhnul a nabral si hrst k prozkoumání. Potom jsem se vracel kolem těch Thajců, ukazujíc, že jsem si vybral jeden safír a že bych ho rád koupil. Ale oni jen mávli rukou, že mají polední pauzu, že spí, ať si to nechám. Doma jsem ho očistil, byl hezký, klenotnicky ne příliš cenný. Odhaduji ho tak na 50 dolarů tržní ceny. Podnes ho mám a díky němu přemýšlím, že tam mají svět jiných hodnot. Chudý Thajec spí a spánek má pro něj větší cenu než safír. Takže když mluvíte o Srí Lance, tak tam jsou například nejkvalitnější “šutry”, vždyť na našich korunovačních klenotech je jich odtud několik. Ale pro ně jsou takové šutry třeba míň, než věci duchovní. Když tam jdete na trh, tak se najíte, jak vám dávají ochutnat. V Bankoku stojí 2,5kg ananasů jen 25 centů. Takže jejich bída pro ně není bída, zatímco u nás bída zasáhne vzhledem k civilizační úrovni citelněji. Uvědomte si, co se u nás investuje do lidí, vzdělání, kolik je tu charity, a tak mi vůči tomu nepřijde hodování v odpadcích “apetitlich”."

Jak byste to řešil?
"Lidi nesmí umírat jako hladoví psi na ulici."

Ale někteří lidi si hlavu nelámou s odpovědností ani vůči sobě a takhle prostě skončí i vlastní vinou…
"Když je lidem nabízena pomoc a oni ji odmítají, musí jim být pomoc vnucena. Když jste hladovějící, tak myslíte úplně jinak. Tam musí zasáhnout společnost."

Díky za Vaše postřehy a úvahy, pane Kotlane. Ještě než se rozloučíme, zeptám se, co Vás napadlo, když jsem vás na ulici oslovil?
"Myslel jsem si, že jste obchodní agent, který nabízí “neskutečně zajímavé” zboží, jak tomu bývá!"

Když jsem řekl magazín Revue Richard, co pak…?
"Samozřejmě sympatie, mám rád každého, co umí něco napsat, když překoná vnitřní bariéru a osloví veřejnost. Podobný experiment jsem provedl po roce 1989, kdy jsem s přáteli obnovil činnost hnutí “Volná myšlenka” a začali jsme na koleně vydávat měsíčník identického jména. Byl neprodejný. Byl pro členy, kterých bylo cca 400. Bylo to náročné, museli jsme se srovnat s novou dobou, s historickou tradicí, neboť Volná myšlenka byla státní mocí rozpuštěna od roku 1885 čtyřikrát."

To mi připomíná film Dobrý voják Švejk, jak tam volají: “On je z Volné myšlenky”!
"Správně!"

Funguje Volná myšlenka ještě dnes?
"Na jiné úrovni, protože jsme podcenili ideologický konzervativizmus značné části členů."

Nedá mi se ještě zeptat, čím jste?
"Je mi 58 let. V podnikání jsem nevynikl, zkoušel jsem ledacos. Nyní žijeme s rodinou z toho, že prodávám kmenové jmění rodiny, které máme z období restitucí."

Osobně žijete spokojeně?
"To je záležitost ducha. Vzhledem k tomu, že jsem otec rodiny s dospívajícími adolescenty, manželka je upracovaná účetní zahraniční firmy, tak peníze nejsou neskutečným problémem. Dřív jsem měl několik Mercedesů, dnes mám ojetého Favorita na propan butan a necítím problém."

Vidím, že ještě nemáte dopité pivo. Jsme u piva, takže se zeptám na ženy. Jestli chcete, neodpovídejte. Co Vy a ženy?
"Už mne netrápí! Už to mám za sebou, hlavně bych nechtěl upadnout do lásky, teda vedlejší lásky."

Stalo se vám to někdy?
"Několikrát. Hormony se mnou cloumaly strašným způsobem. Když jste pod tlakem hormonů, tak to je zoufalství. Zažil jsem celou tu sexuální revoluci od 60. let až do dneška. Pozoruji, jak to roste, jak se z toho stalo zrcadlo egoismu, jak se z toho staly společenské dostihy. Klobouk dolů, kdo u toho umí myslet.

Ještě jednou jsem panu Janu Kotlanovi poděkoval. A u prázdného šálku kávy ještě pár minut popovídal. Dověděl jsem se, že s kamarádem, který vytvořil nový slovanský jazyk, píšou v tomto jazyce knihu. Teda pan Kotlan píše jakési teze a jeho kamarád, autor unikátního jazyka, je překládá. I takové věci mi přihrála do rubriky ŽIVOT náhoda. Teď jen budu čekat, až se někde o nové knize v novém slovanském jazyce dočtu víc. Když se něco takové dovíte, prosím napište mi. Já jsem si ze zásady o kontakt na pana Kotlana neřekl, takže další setkání s ním bude opět náhodně, bude-li vůbec. Ale i kdyby nebylo, na tohle zvláštní setkání s mnoha zamyšleními určitě nezapomenu.

[NAHORU]