Kynšperk - město mého srdce

Jako externista mám příležitost pro ČRO Plzeň natáčet pořad s názvem „U vás doma“. Vždy vyjedu do nějakého města nebo vesnice a společně s místními osobnostmi, pamětníky a nejrůznějšími nadšenci pro kulturu, sport a jiné zájmy, natočím půlhodinový pořad, který by měl vystihnout atmosféru a zajímavosti daného místa. Tahle práce mne baví a jsem rád, že jsem se kvůli ní musel nejen naučit na počítači stříhat zvuk, ale přirozenou cestou se i seznamovat s historií našich obcí. Nedávno jsem se vydal do Kynšperka nad Ohří a jako jinde, i zde prožil pěkný den. Jenže přece jen, tady mi na struny mého života pěkně zabrnkaly emoce. Proto sedám opět k počítači, neotevírám však střihový program, ale obyčejný Word, abych se ke Kynšperku ještě jednou vrátil.

Zatímco tedy premiéra pořadu „U Vás doma: Kynšperk“ poběží na ČRO Plzeň ve středu 26. 1. 2011 v 18.00 hodin (dále je pak možné vyhledat pořad v archivu rozhlasu) a bude obsahovat rozhovor se starostou a pamětníky, tento článek vyjde týž den ráno a bude obsahovat jen mé vlastní dojmy, díky kterým se mi vybavila řada vzpomínek a s nimi řada postřehů z dětství, kdy děda třeba jen tak bezděky něco pronesl, aniž bych tehdy tušil, že se ve mně tyhle věty otevřou až v dospělosti. Dohromady ale mají pořad i článek jedno společné. Vytvářel jsem je s velikou láskou ke Kynšperku nad Ohří. Ne, že bych jiné pořady a jiné články nedělal rád. Ale když člověk navštíví místo, kde žili jeho prarodiče, kde se seznámili jeho rodiče a kde třeba jako kluk spadl z kašny na hlavu – "následky" jsou doživotní.

Toho dne pršelo a na zemi se tvořila kluzavka. Do Kynšperka jsem dorazil dopoledne. Jsem tady sice každým rokem na hřbitově, ale dále do města jsem nezajel několik let. Za ten čas mnohé domy prokoukly a nejvíce prokouklo historické náměstí Míru v jádru starého Kynšperka. Ulicí Maxima Gorkého vyjedu k náměstí, minu dům s č. p. 13, kde před desetiletími žili babička s dědečkem, tělem mi projede napětí vzpomínek, minu také samotné náměstí a zaparkuji před nádherně rekonstruovaným Panským domem, který z dětství pamatuji jako omšelou budovu. Dnes je tu sídlo radnice. Přijetí je srdečně. Vítá mne starosta pan Svoboda a pamětníci paní Paláčková, pan Roubínek a paní Fréharová, která pro tuto příležitost upekla buchty. Než zapnu mikrofon, dvě sním.

Nádraží v Kynšperku nad Ohří.

Dohodneme se, že se rozdělíme a každého si půjčím na hodinku. S paní Paláčkovou zajedeme autem na vlakové nádraží do Dolních Pochlovic, dnešního předměstí Kynšperka. Vypráví mi o historii nádraží, kterým první vlak prosvištěl už 19. září 1870. Projdeme Pochlovice, až se přiblížíme k proslulé dřevěné lávce přes Ohři. Pod námi rozvodněná řeka, kterou hladí studený vítr, my jsme ale v závětří dřeveného zastřešení. Paní Paláčková zavzpomíná, jak se sem tajně chodívalo na rande. Prohlížím si trámoví a obdivuji pevnost a stabilitu dlouhé lávky, kterou uprostřed nepodpírá žádný pilíř. Jen systém konstrukce místních truhlářů drží tuhle stavbu nad vodou už od roku 1947.

Dřevěná lávka přes řeku Ohři.

Za ten čas musela být svědkem mnoha láskou rozbušených srdcí. Tu se mi vybaví dávné vyprávění maminky, že sem chodila na rande s mým tátou. Možná tady, při pohledu na labutě, které si také dnes bezstarostně pod lávkou probíraly na vlnkách Ohře peří, poprvé maminka uvěřila tomu, že v Uhlákově se dá zůstat. Do Kynšperka přišla jako mladičká učitelka na umístěnku až z půvabných Orlických hor. Její maminka byla ze sokolovských dolů a všeho toho průmyslu kolem zřejmě v šoku, když nazvala tenhle region Uhlákovem. Maminka si nedovedla představit, že se tady dá žít déle než rok a plánovala návrat. A pak potká u Bílé Labutě, čímž teď nemyslím labuť zpod lávky, ale hospodu v Kynšperku, mého tátu. Prý mu to seklo, měl moderní kalhoty, sportovní tip. A hlavně se do ní hned zamiloval, pročež se vsadil s kamarády o lahev vína, že se do konce roku ožení. Sázku vyhrál. Brali se den před Silvestrem. A najednou se stal Uhlákov maminčiným celoživotním domovem. „Takže tady někde, v tomto překrásném místě u lávky, začala má maminka milovat Sokolovsko!“

Evangelický kostel pohled na věž.

Za lávkou už člověk vidí na vršek, na kterém leží starý Kynšperk. U Evangelického kostela jsme začali natáčet další část pořadu s paní Fréharovou. Zatímco mi líčila zajímavosti o krásné stavbě, viděl jsem se, jak kolem kostela vestoje projíždím na dědově starém, velkém, černém kole, nohu šikmo pod štanglí, jinak bych jako malej capart na šlapky nedosáhl. I ulicí k židovskému hřbitovu mne tyhle vzpomínky provázejí. A jako bych slyšel dědův hlas: „Mé první kolo jsem dostal v sedmnácti a ty bys ho chtěl už v deseti!“ – Jako vždy kladl děda Štěpán důraz na šetrnost. Jeho vyprávění o tom, že jich sedm spalo v jedné místnosti, že museli šetřit, zatímco u nás doma se plýtvá, mne nechávalo klidným. Dnes jsem rád, že jsem nezapomněl, co všechno mi tím děda chtěl říct. Byl šetrný, ale ne lakomý. Jeho věta: „Neumíš si vážit krejcaru!“ – Byla varováním před tím, že by si někdy člověk mohl začít nevážit toho, jak se mu vede dobře. V životě mne nepotkalo to, co dědu, že mávnutím ruky přišel o hotel, ale vím, že stát se může vše a život se musí brát takový, jaký je.

Kašna se svatým Floriánem.

Když mne průvodkyně Kynšperkem přivedla na náměstí Míru a vyprávěla o kašně se svatým Floriánem, vybavil se mi obraz, jak jsme o prázdninách na kašně sedávali s kynšperskými kluky. Kašna byla prázdná, nohy jsme měli dovnitř, když tu jsem se převážil dozadu a z více než metru spadl na hranu schodu pod kašnou, do kterého jsem narazil temenem hlavy. Ztratil jsem dočasně sluch, jen mi v hlavě silně a dlouze pískalo. Z nedalekého domu v Gorkého ulici přiběhla babička Pavla. Byla to elegantní dáma s velikou přecitlivostí vkládanou do strachu o všechny blízké. Když nešťastná přistoupila ke kašně, pod kterou jsem v hloučku dětí ležel, chytla se za hlavu a vykřikla: „Richárdku!“ – Načež omdlela! Takže jsem se musel zmátožit, vstát a probouzet babičku: „To nic babičko, já se jen praštil do hlavy!“

Z náměstí Míru procházíme Gorkého ulicí a já se zmíním, že za těmi okny bylo pianino, na které děda hrával za doprovodu houslí, na které zase hrála babička. Paní Fréharová řekne, že ví. Jsem velmi překvapen, že po více než dvaceti letech pamatuje nejenom obyvatele tohoto domu, ale i to, kde v tomto domě měli pianino. Jejich opravdovým hudebním kouskem byl Montiho čardáš. Ačkoliv jsem sám hudbě aktivně nepodlehl, rezonance Montiho čardáše v podání dědy a babičky byla ve mně tak silná, že dnes na housle po babičce i na pianino po dědečkovi hraje jejich pravnučka, která je nikdy nepoznala, ale které jsem mnohokrát vyprávěl o kynšperském čardáši. Takže dnes už sice na tyto nástroje děda s babičkou nehrají, ale nejsou od nich daleko. Když hraje dcera Markéta na klavír nebo na housle Montiho čardáš, může se přitom dívat na velkou fotografii nad pianinem, kde jsou její prababička s pradědečkem zvěčnění právě s těmito nástroji. A očividně ve chvíli, kdy byli šťastni.

U pianina.

Umění být šťastným a vytvářet atmosféru pohody byla vlastnost babičky. Děda byl pragmatičtější, povahově pedant na pořádek, z čehož někdy pramenila nervozita. Babičku však nesmírně miloval a dohromady byli nádherný pár. Jako dítě jsem moc nevnímal, že mají za sebou nelehkou část života, kdy jednoho dne přišli o všechno. Dnes, když někdo přijde o majetek, často neví, jak dál. Děda s babičkou přišli o Hotel Langer v Darkově, který tak pracně budovali a spláceli. A když ho splatili – šup, byl pryč. A na nic si nikdy nestěžovali. Byly to silné osobnosti. Pamatuji si, jak jsem se jednou, bylo mi asi patnáct, dědy zeptal: „Jaké to bylo, dědo, když se z tebe - hoteliéra, přes noc stal bezdomovec?“ – Děda mi bez emocí klidně odvětil: „Pamatuj si, Richarde, že vzít ti mohou všechno, tedy až na dvě věci! Ruce a mozek!“ – Ani nevíš dědečku, kolikrát jsem si v dospělosti tuhle větu opakoval.

Gorkého ulice.

Když z Kynšperka po válce odsunuli Němce, přicházeli sem lidé odjinud. Babička s dědou byli bez střechy nad hlavou a využili tak možnosti přestěhování právě sem. Prý si i mohli vybrat, které bydlení po Němcích zaberou. Děda mi vyprávěl, že odmítl byty s nábytkem, peřinami, nádobím a mnohými starožitnostmi. Vybrali si byt prázdný. Ptal jsem se: „Proč?“ – Děda tichým klidným hlasem odpověděl: „Vím sám, jaké to je přijít o všechno. Nedokázal bych užívat věcí, které patří jiným.“

Než jsme s milou průvodkyní prošli Gorkého ulicí, abychom se přiblížili katolickému baroknímu kostelu, měl jsem pocit, že tady někde stále děda s babičkou jsou. Když po tolika letech na ně paní Fréharová vzpomene, znamená to, že v myslích místních neumřeli. Měl jsem z toho velikánkou radost. Vzpomněl jsem si hned na počátek devadesátých let, když se můj táta v Ostravě soudil o navrácení hotelu a soudce opovržlivým hlasem pronesl: „Co byste chtěl, vždyť se jmenujete Langer, což je německé jméno!“ – Uvědomil jsem si, že člověk může projít mnohými křivdami, ale sám musí být se sebou vyrovnaný a snažit se křivdy jiným nepáchat. Pak na něj budou lidé rádi vzpomínat.

Děda měl německou národnost, babička českou. Bylo to smíšené manželství, na které se konfiskační dekrety nevztahovaly, ale z nějakého důvodu, asi jak to brali šmahem, vzali v šestačtyřicátém hotel také jim. Než se stačili pořádně odvolat, přišel osmačtyřicátý, takže nešlo dělat vůbec nic. Věřím, že národnost není zločin. A až dnes, s pochopením všech souvislostí, uznávám dědečkovu statečnost. Nikdy se proti ničemu neprovinil, v hotelu se přes zákaz mluvilo za války česky, a když se mu v roce 1941 narodil syn, podotýkám v roce, kdy Hitler vítězil na všech frontách, nedal mu po sobě národnost německou, ale po matce českou, což mluví za vše.

Když přišel o hotel, vařil jako uznávaný kuchař v Grandhotelu PUPP v Karlových Varech. Po osmačtyřicátém musel přejít do briketárny na Sokolovsku. Nikdy v životě si ale nestěžoval. Možná za tím byla silná víra v Boha. Já byl vychován jako nevěřící, ale skrze dědečka chovám hlubokou úctu k církevním památkám a říkám si, že věřící lidé jsou přeci jen v životě odolnější. Děda svou lásku k Bohu projevoval péčí o katolický kostel. Pamatuji si ho, jak zdarma natíral okapy kostela. Dávno byl na penzi a balancoval na vysokém žebříku, opřen o kostelní zdi. Tuze se přátelil s panem farářem.

Paní Fréharová mne vede do kostela a líčí historii jeho pamětihodností. Pak se otočí k vzácnému památkovému betlému a řekne: „Ten pomáhal každé vánoce velmi pracně stavět váš dědeček.“ – Pak se otočí k varhanám: „Na ty hrával váš dědeček!“ – Když tu se paní správcová kostela doví, že jsem vnuk Štěpána Langera, což ji rozradostní: „To je neuvěřitelné, váš dědeček byl milionovej člověk, takovej, co se dneska už nerodí, měli jsme ho moc rádi!“ Měl jsem slzu v oku a připadalo mi, že tady děda musel včera být, jak jinak by dokázali tak živě na něj vzpomínat.

Další rozhovory a vyprávění natočím podle plánu a vydám se domů, abych vše sestříhal. Výsledný pořad se nese v duchu pátrání po historii Kynšperka. Samozřejmě mi nedalo nezmínit se o Montiho čardáši, dědečkovi a babičce, ale jinak jsem emoce docela ustál. A pak, když pořad v rozhlase odevzdám, místo abych přemýšlel o dalším natáčení, stále se v mysli vracím do Kynšperka. Musím tedy sednout a napsat tento článek. A najednou se mi zjeví děda a jeho krejcar, babička a její schopnost z ničeho udělat pohodu. A dojde mi, že jejich život nebyl obyčejným, že to byli příkladní lidé, kteří rány osudu přijali bez hekání a to dokonce tak, že si každý myslel, jak jsou šťastní, že se jim nikdy nic zlého nestalo. A snad to je to, čemu se říká opravdový život.

R