Když vám někdo maže med kolem pusy, tak to není žádný med, ba dokonce to není ani jako lízat med, jak praví stará česká přísloví. Čili není to žádná legrace. A stejně tak to není snadné pro pracovité včelky tento sladký nektar získat. Včely jsou velmi sociální hmyz jako například mravenci. A tak má každý v této jejich společnosti svoji předem danou úlohu.

„Hlavou“ celého úlu (roje), který může mít i 80 000 včel, jest královna nebo také jinak zvaná matka. Je poměrně větší než včela dělnice, nemá sběrací ústrojí, voskové žlázy a má kratší sosák i křídla. Matka snáší velké množství vajíček. A to na dělnice, poté nějaký počet na trubce a do zvláštních „džbánečkovitých“ buněk vetšinou 2-3 vajíčka na královny. V úlu nesmí chybět ani trubci, kteří mají silné tělo a kratší sosák. Jakousi hnací silou úlu jsou samozřejmě dělnice, díky kterým si můžeme i osladit život. Ale je jejich život stejně tak sladký, jako ten náš, díky nim? Včela dělnice už v jedenáctém dni svého života má tzv. voskové žlázy, jimiž vylučuje vosk a staví plástve. Okolo 16.-20. dne už přijímá a vyrábí med od poletujících dělnic a dvacátý den už sama vylétá ven z úlu a přináší nektar a pyl. Včely dělnice se navzájem informují, když objeví květiny, na nichž je spoustu nektaru. Letí do úlu a jakýmsi zvláštním tanečkem zadečku ostatním dělnicím zvládnou sdělit kvalitu, množství a vzdálenost i směr od daných květin.

V knize prof. Jiřího Jandy - Velký ilustrovaný přírodopis, III. Hmyz a nižší bezpáteřní z roku 1933, se vznik medu popisuje takto: ...Jazyk opatřen jest na konci malým lžičkovitým přívěskem, který nabírá kapičky nektaru a přichýlen nahoru k ústí jemné trubice jazykové, vpouští je do ní, aby vlínavostí dostaly se do úst. Odtud přijde nektar do rozšířeného předního odstavce žaludkového, kde jakýmsi pochodem kvašení mění se v med. Včela jím naplňuje buňky a, chtějíc zabrániti kvašení, vpouští do něho kapku kyseliny mravenčí...

Včely jsou jednoznačně důležité. Nejenže nám opylují květiny, což je asi hlavní věc, za kterou jim máme být vděčni, ale dávají nám navíc i med. Už i staří Římané ho používali na hojení ran vojáků, dnes si ho lidé mažou na chleba, sladí si s ním čaje. Někteří, jako třeba moje babička Olinka, i kávu medem osladí. Je také součástí různých pochutin, jako třeba hodně známého medovníku či medoviny. A teď vám opravdu nemažu med kolem pusy, když vám řeknu, že má antibakteriální vlastnosti a zmírňuje otoky i jizvy.

Markéta