S   P   O   L   E   Č   N   O   S   T





Neopakovatelný Josef Louda

Sedmnáctého února letošního roku v divadle Metro na oslavě desetiletého výročí založení divadla Evy Hruškové a Jana Přeučila, kazím záběr jednomu fotografovi. Instinktivně uhnu a namísto šťouchance loktem, jsem obdržela pozvání na vernisáž jeho výstavy do Rohlíku, jak všichni zasvěcení nazývají budovu České televize ve tvaru rohlíku, která se nachází v Praze na Kavčích horách. V diáři jsem si poznačila: „Úterý 3. 5. 2011, 18.00 hodin - Vernisáž Josef Louda.“

Toho dne, těsně před šestou, vstupuji do restaurace Televizního klubu V Rohlíku. U vchodu mne vítají tři andělé. Jak se později ukazuje, jejich přítomnost umocňuje hlavní téma výstavy. Tabla známých a povědomých tváří, mají jedno společné, nad jejich hlavami září aury. Tvoří je lustry, svítidla a osvětlení, které na fotkách opravdu vypadají jako svatozáře. „A hele! Tady je i náš Richard!“ - Usmívám se a vzpomínám, jak nás oba pan Louda fotil na křtu Marie Rottrové v hotelu Paříž: „Postavte se sem, okamžik…“ – A aniž jsme cokoliv tušili, vyfotil si nás pod lustrem se „svatozáří“.

společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


Dlouhá zahnutá místnost je už teď plná a další lidé proudí dovnitř. Restaurace je obrovská, ale i přesto je tu prakticky přecpáno. Vítám se s panem Loudou: „Tak už jste se našla?“ - Ptá se a ukazuje směrem k obrázkům. Chci něco dodat, ale za mnou se tlačí řada dalších příchozích, takže to nechávám na potom. Jak se ukazuje, tak „potom“, bylo možné až po třech hodinách. Vernisáž je zahájena a z gejzíru stovek známých tváří mi jde hlava kolem.

společnost.


společnost.


„Loudovarieté“, jak moderátor Aleš Cibulka program nazývá, je plný překvapení a o zábavu není nouzi. „Promiňte“ - Cítím lehký dotek na svém rameni. Uvolňuji cestu, aby mohla projít na scénu zazpívat Eva Pilarová. Na improvizovaném podiu se postupně střídá Jan Saudek - forograf český, Vlastimil Harapes - baletní mistr, operní zpěvák Richard Haan, Petr Dopita – mistr světa ve hře na pilu , smrtka, která tančí hulahop, orientální tanečnice a řada a řada dalších. Pozornost zaujme akademický malíř Josef Nálepa, kterému stál modelem sám veliký Salvátor Dálí, miss české republiky 2010 Jitka Válková, Ilona Machálková, pan profesor Weis, doktor Uzel, doktor Cimický, docent Měšťák, tombola, módní přehlídka vlasových ozdob Jane Bonds.

společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


společnost.


K slzám mě dojímá má oblíbená píseň Ave Maria, kterou tu zpívá zpěvačka za klavírního doprovodu syna pana Loudy. Zjišťuji, že se jmenuje Luděk. Na něm ostatně vyzvídám důvod konání této akce. Krčí rameny, jak se ukazuje, ani on pořádně neví. Jeho otec ho požádal, aby zahrál pár skladeb na klavír a tak je tady.

společnost.


společnost.


Vypráví, že má ještě bratra Zbyňka a co si pamatují, jinak než s foťákem otce neznají. Táta si dokonce pořídil i malý kompakt, aby ho měl po ruce, pro případ: “Kdyby náhodou!“ - S úsměvem vypraví, jak otce vždy posedlo nějaké téma a tím pak dokázal žít dlouhou dobu, respektive, žila tím celá jejich rodina.

společnost.
Zleva: Josef Louda se synem Luďkem a Aleš Cibulka.


Během programu se nám pan Louda svěřuje, že tato vernisáž je prý předposlední výstava, kterou on nazval Konečná před konečnou. Osvětluje také originalitu některých vystavených exponátů. Vznikla prý tak, že před lety v jeho ateliéru praskla voda a poničila tak řadu fotek a negativů. Některé fotky se pokroutily, ale prý mu bylo řečeno, že to nikdo nemá, tak je vystavil.

Program skončil. Lidé pomalu odcházejí. Stavím se do fronty, abych se rozloučila s hlavním protagonistou. Zapínám diktafon…

společnost.


Promiňte, pane Loudo, že se ptám, ale dnešní vernisáž je nějaká pozdní oslava, vašich nedávných narozenin?
To je jenom setkání lidí s lidmi. Mně ani nešlo o nějakou oslavu „Loudy“. Chtěl jsem a to byla moje ambice, aby se lidi sešli a aby si popovídali. Protože tato širokospektrá společnost by se nikdy nesešla. Většinou jsou tu moji přátelé, ale jsou v tak rozdílný v žánrech, že by se nikdy nedokázali sejít. Dneska je nevraživost mezi jednotlivými žánry, dechovka nemá ráda pop a pop nemá rád například rock, takže to byla moje snaha, aby se lidé tady sešli a naučili sami sebe vnímat.

Ale s tou předposlední výstavou jste to nemyslel vážně, že ne?“
Je to tak, já už nechci dělat žádné výstavy, já chci jen udělat ještě výstavu k narozeninám 65 let, kterou bych rád uskutečnil v prostorách radnice na Staroměstském náměstí. Protože tam jsou prostory tak velký, že jsem schopen tam umístit všechny žánry, co jsem kdy dělal. Mám cykly velmi obsáhlé, jako jsou třeba ony svatozáře. Tady je vlastně přes 800 portrétů. Jsou to tváře se svatozářemi, na kterých jsem pracoval třeba 3 roky. Pak také cykly erotické, zepředu i ze zadu výstavy, celebrity v rámech….

A co byste rád dělal dál?
V další své etapě života bych se chtěl věnovat psaní.

A máte téma?
Mé téma je, že mi bude 65 let a prošel jsem životem takovým, že jsem pracoval i u kanalizací. Kromě toho jsem pracoval dvacet dva let ve sběrných surovinách - já jsem velkej hrabalofil, takže mám o čem psát. Nehledě na to, že jsem sedm let byl na Nově. Do té doby jsem si myslel, že mě nemůže nic překvapit, že lidi už znám dokonale, nehledě na to, že jsem vystudoval psychologii.

Pan docent Měšťák a řada ostatních Vás zde titulovali doktorským titulem. Vy jste doktor čeho?
Já jsem doktor filosofie - obor na psychologie. Takže jsem si myslel, že mě nemůže nic překvapit.

Napsal třeba základy ekologie, to byla sociologická práce, a napsal jsem ji právě díky tomu, kde jsem kdy pracoval. Kanalizace, sběrný suroviny, to všechno byly odpady, to všechno patří do ekologie. Moje rigorózní práce se jmenovala Základy ekologie v kontextu způsobu života. V době kdy tady nikdo o ekologii nic neříkal ani slovo.

V podstatě mě ale nejvíc baví nebo zajímají lidi, nejdřív jsem si je fotil, samozřejmě, ale nejvíc se zaobírám lidskými vztahy. To je to, co mě zajímalo vždycky nejvíc. U nás se pořád vymýšlejí různý reformy školství, ale nikdo neučí ve školách tomu nejzákladnějšímu… a o to jsou vztahy mezi lidmi.

Můj veliký guru, v tomto směru, byl doktor Plzák, ten na tom pracoval celá léta. Považuji za zločin našeho školství, že se vlastně nevyučuje párovým vztahům. To je to proč si také myslím, že se tolik manželství rozvádí. Protože lidi spolu v manželství nedovedou komunikovat.

Naše školství dává solidní všeobecné vzdělání, ale neučí mezilidské vztahy. O tom chci psát. Ale psát způsobem, jak jsem procházel zkušeností s lidmi, protože opravdu můžu říct, to byly moje univerzity. Sběrné suroviny, tam jsem poznal úplně všechno - galerku, dizent, ale i ty nejlepší, nejryzejší, nejkvalitnější, také i Bohumila Hrabala. To mi dává pocit, že mám o čem psát.

Loučím se. Je celkem pozdě, ale únavu necítím. Doma nemůžu usnout a dlouho do noci přemýšlím o slovech pana Loudy.


Monika Váňová, partnerka magazínu Revue Richard




Foto Monika Váňová, Studio M101


[NAHORU]