A potažmo i Prague Cello Quartet. Stejně jako miluji ženskou krásu, hned jsem se upřímně zamiloval do Čardáše krásně interpretovaného muži. Vlastně se to stalo akorát teď, když píšu tyto řádky. V krbu praská, venku je dávno tma, po stěnách světnice se mihotají živé stíny plamenů a klávesnici mi osvětluje monitor notebooku. Chtěl jsem nejdříve psát o Honzovi, ale kvartet mne uchvátil a proto si nejprve listuji v bookletu CD, kde čtu…

Jan Zvěřina

Jan Pech

Petr Chudoba

Petr Špaček

…a prohlížím si fotky čtyř energických mladíků, nadšených hudbou, životem a poctivou snahou soutěžit napříč možnostmi zodpovědné svobody, mírem a zdravím. Poslouchání jejich cédéčka mne naladilo k napsání této věty:

„Svěží jako zvěřina,

nemající pech

na chudobu intonace,

mrštná jako špaček,

je hudba v podání

Prague Cello Quartet!“

Tak přesně zde na Uhelném trhu v Praze, jsem si dal sraz s Janem Zvěřinou. Před lety jsem právě tady hrál pouliční divadlo. Mám to místo rád. Stárnu a vzpomínky na chvíle tady nikoliv strávené, ale prožité, ne. Stále cítím onu energii, kterou jsem z vystoupení pod širým nebem dostával přímo jako drogu do žil. A to jsem vůbec ještě netušil, že si tady za více než dvacet let dám sraz s úžasným muzikantem. A že nedaleko odtud bude žít a tvořit můj kamarád, malíř – Martin Vavrys. Bylo mi jasné, že když mi za tak krátkou dobu Jan Zvěřina přirostl k srdci, že jej musím vzít právě za Martinem.

  

Malíř a muzikant – to jde přece dohromady. Martin, ať řeknu, co řeknu, má-li to blízko k charitě, řekne vždy: „Ano!“ A Jan? Řekl jsem mu dvakrát: „Mohl byste zahrát zdarma pro Stonožku?“ – A on, mladý, začínající, sice úspěšný, ale znáte to, každý mladý potřebuje peníze – řekl: „Samozřejmě!“ – A tak hrál například letos v červnu v Arcibiskupském paláci (článek o této akci „Setkání opravdových celebrit“ můžete číst zde). Než jsme si tedy začali s Janem povídat, musel jsem mu představit Martina a ateliér malířské rodiny Vavrysů v Kotcích 12, nacházející se tři minuty chůze od Staroměstského náměstí. U Vavrysů naladila atmosféru akorát se konající výstava obrazů. Tóny barev nám tak budou tiše hrát do tónů slov vyprávějících o hudbě a nejen o ní.

Jen co jsem položil na stůl včerejší noviny s náhodně zajímavým titulním článkem: „Zvěřina na talíři“ – rozesmál jsem Jana a pak už nebylo daleko k tomu, abychom si začali tykat a pustili se do povídání o životě a profesi.

Kdy sis uvědomil, že hudba je nedílnou součástí tvého života?
Myslím si, že hudba je nedílná součást života úplně každého člověka na této planetě a to už je nás teď přes 7 miliard, ale to bychom mohli někde jinde dost filozoficky rozebírat. To uvědomění, že právě hudba se má stát hlavní náplní mého života, jsem poznal, až když už tomu tak bylo, tedy při nástupu na konzervatoř v 15 letech.

Máš krásnou ženu. Tak mne napadá otázka: „Co ženy? Jak jsi dokázal rozdělit čas? Touhu po lásce a hudbě?“
Já jsem asi takový rodinný tip (smích…). Ženy se mi samozřejmě vždycky líbily, ale hledal jsem ženu, kterou budu chtít mít celý život a nikdy ne ženu pro nějaké dočasné pobavení. Mám to štěstí, že jsem ji již našel a vzal si ji. Rodinu beru jako základní stavební článek lidské společnosti. Proto ji beru vážně a myslím, že je třeba stále na ni pracovat, aby byla kvalitní. A vlastně kvalitní i celá společnost. Jinak zajímavé bylo, že i když čas absolutně nebyl, tak na rande se vždycky nějakým záhadným způsobem našel.

Co dělá tvoje manželka?
Moje manželka učí v Mateřské škole. Momentálně to tam má dost pestrý, protože pracuje se skupinou děti z různých národností a kultur.

Jak se to potkává ve vašich životech?
Dost jsem nad tím přemýšlel už dříve. Já jsem rád, že moje manželka není z mého oboru. Všiml jsem si, že u některých čistě hudebních párů nastává problém v tom, že se dokážou bavit jen profesionálně anebo si dokonce své úspěchy závidí. Dokonce se traduje, že na základě takovéto žárlivosti vznikla před sto lety Uherská Rapsodie pro violoncello, kdy skladatel David Popper nedokázal unést obrovský úspěch své manželky (klavíristky) při účinkování na společném koncertě, a proto ještě neplánovaně po posledním čísle přišel a předvedl improvizaci na Uherské téma, s kterou sklidil obrovský úspěch. Ale abych odpověděl na otázku, profese manželky mě obohacuje, a zdá se mi, že to mu tak je i naopak.

Jak vnímá tvou hudbu?
Líp než já (smích). Ne, řekl bych, že oba obecně hudbu vnímáme dost jinak. Když vyrazíme spolu někam na koncert, tak se sice poměrně shodneme, co se nám líbí, ale já jsem asi přeci jenom trochu profesí deformovaný a pozoruji a sleduji každou nuanci v intonaci rytmu, barvě tónu a vůbec v celé skladbě. Ona, v podstatě neví co se děje, ale do té hudby je schopna se tak vžít až tak, že je schopna vnímat různé vnitřní obrazy a nálady. To by se mně taky někdy hodilo. Celé to dokazuje moji domněnku, že i každý hudebně nevzdělaný člověk může dost dobře hodnotit jakýkoliv výkon. Když je hudba opravdu kvalitní, pozná to skoro každý.

Všiml jsem si, že všude nosíš tento futrál, jak sis na to zvykl? Kolik váží?
Dodnes si barvitě pamatuji, jak jsem jel poprvé tramvají s čelem. Připadal jsem si, že úplně všichni si všimli, že jsem nastoupil a přišlo mně, že se na mě pořád dívají. Přiznám se, že jsem byl červenej až za ušima. Trvalo to zhruba rok, než jsem si na to úplně zvykl a dokázal to ignorovat. Ten futrál má něco přes 10 kilo a člověk taky nemůže natahovat nohy, jak je normálně zvyklý, ale když takto člověk chodí denně, tak si na to brzo zvykne a denní shon ho naučí s ním i běhat.

Co tě ještě čeká? Co máš za sebou v rámci studií a co tě ještě čeká se naučit? Vždyť hrát umíš dobře, tak co se tedy učíš? A co ti zbývá se naučit?
V rámci studií mám za sebou absolutorium na konzervatoři a bakalářské studium na pražské HAMU, kde nyní pokračuji v magisterském studiu. I když už jsem prošel rukama nejrůznějších profesorů i významných zahraničních a jsem i laureátem několika mezinárodních soutěží, tak je stále co se učit. Neznám žádného hudebníka, který by byl natolik se sebou spokojený, že by si řekl, že už nemá co se učit. Navíc je potřeba se neustále udržovat ve formě, což taky vyžaduje každodenní cvičení. Momentálně se připravuji na soutěž Pražské jaro, která proběhne příští rok a která je i z mezinárodního pohledu dost uznávaná. Dá se předpokládat, že tam přijedou nejlepší violoncellisté z Evropy do 30 let. To už je pro mne skutečná výzva, ale ať to dopadne jakkoliv, tak to minimálně bude obrovská zkušenost a pěkné setkání s ostatními violoncellisty z Evropy. Mimo to jsem členem dvou kvartet. Jedno je klasické smyčcové s názvem Doležalovo kvarteto a druhé je violoncellové kvarteto Prague Cello Quartet. Takové složení čtyř cellistů je poměrně jedinečné, v naší zemi je dokonce jediné profesionální. S tímto kvartetem hrajeme nejen klasiku, ale zejména i hudbu takřka všech dalších žánrů a proto se nám daří oslovovat širší spektrum lidí, například i ty, který by na koncert klasické hudby nešli.

Hrál jsi v arcibiskupském paláci pro Stonožku. Poslouchal tě pan arcibiskup Duka. Je to standardní? Už sis zvykl?
Zvyklý člověk je, ale i tak u těchto významných lidí cítím jakousi atmosféru či charisma té osobnosti. Konkrétně panu arcibiskupovi Dukovi i paní prezidentce hnutí stonožky Běle Jensen, se hrálo dobře. A to jednoduše proto, že poslouchali rádi a se zájmem. Pro mě jsou nejnáročnější dvě prostředí a to hraní ve škole na semináři, kde výkon poslouchají všichni cellisti ze školy včetně profesorů, a každý jen čeká (někteří se i těší), kdy udělá člověk chybu. A další nepříjemné prostředí je při recepcích, kdy si lidé mezi sebou povídají a hudbu mají jen v pozadí.

Co pro tebe znamená Praha?
I když nejsem původně z Prahy, tak na Prahu jsem hrdý. Vždyť takové město nemají nikde. Navíc jsem citově srostl s Malou Stranou, ze které je moje manželka, a kde jsme prožili krásné chvíle.

Jsi mladý. Jak vidíš život?
Rád bych zůstal v Praze a jezdil převážně po Evropě. Vždyť Evropa a hlavně i Praha jsou nesmírné kulturní centra. Praha je navíc téměř střed Evropy, takže je to všude poměrně blízko.

Sedíme v galerii Vavrys, posloucháme hudbu v tvém podání, tiše na tebe mluví obrazy. Jak to jde vůbec k sobě? Obraz a hudba?
Hudba může umocnit působení či myšlenku malby nebo obrazu, stejně tak i obraz může dopomoci k hlubšímu vnímání hudební skladby. Líbí se mi spojení těchto dvou světů a rád se i domluvím s Vavrysovými na případné spolupráci.

Až bude mít Revue Richard 2. Výročí - zahrajete mu Montiho Čardáš?
Jo! Proč ne?

To díky! Těším se!

Níže si můžete prohlédnout fotografie z archivu Jana Zvěřiny. A mezitím si můžete pustit klinknutím zde audio záznam části našeho rozhovoru v Galerii Vavrys.

R