SPOLEČNOST - Ostrov filmových pokladů

Ostrov je město těsně ležící mezi Karlovými Vary a úpatím Krušných hor. A přesto je osobité bez stínu těchto velikánů, kteří dávají tomuto regionu věhlas a atmosféru. Není malým městečkem a ani velkým městem. Jednoduše, co do velikosti, městem, tak akorát. A přesto při procházce po něm, mluví svou architekturou sebevědomě tak, že navozuje dojem města velkého a důležitého. Možná je tohle jednou z věcí, které dávají místním obyvatelům pocit hrdosti, který jsem odezíral z rozhovorů s nimi. A to nemluvím jen o panu starostovi Janu Burešovi, který dokáže na lusknutí prstů okamžitě barvitě líčit historii svého města, jakoby vyprávěla sama kniha, nýbrž třeba o servírce Olče z hotelu Krušnohor, která v Ostrově vyrostla, vdala se a před časem s rodinou odešla do Karlových Varů, odkud se však záhy začala vracet právě do Ostrova, kde si našla práci, neboť jak mi řekla: „Tady je to takové normální, tak akorát příjemné pro život!“ – Takže denně dojíždí z centra gastronomie a hotelových služeb, což Vary jistě jsou, sem do Ostrova, jakoby se vracela do dětství na svůj ostrov pokladů.

Do Ostrova za svými poklady ale přijíždí i lidé, kteří zde nevyrostli a přesto si za pár let k tomuto městu upevnili vztah. Počítám-li správně, v Ostrově se každoročně pořádá Filmový a televizní festival Oty Hofmana, který je dnes již druhým nejstarším filmovým festivalem v ČR. A to je bez diskuze kulturní poklad: „No, kdo to má? Takový festival, s takovou historií?“

O to víc, s citlivostí k tomuto vědomí, jsou možná festivaloví hosté kromě osobního nadšení pro festival, také kritičtí. Hosté, hlavně mezi nimi české filmařské osobnosti, přijíždějí do Ostrova, aby tady prožili pár dní svého života a vyjádřili tím podporu českému filmu a festivalu samotnému, takže jejich vnímání festivalu je velmi intenzivní. A každá drobnost, která by se dala vylepšit, jim ihned cvrnká do nosu. Na straně druhé je pořadatel – Dům kultury Ostrov, který pečuje o festival už 42 let a nikdo se ho neptá, jak je to složité třeba v době ekonomické krize. Obě skupiny pak ale mají jedno společné. Festival milují, vzájemně se respektují a hledají nápady, jak jít dál, protože každý si přeje, aby velká historie festivalu byla podhoubím pro ještě větší budoucnost, což se dobře píše – vskutku je to snadné, napsal jsem tuhle vznešenou větu za pár vteřin – ale těžce realizuje, protože ona historie byla opravdu dosti slavná a navazovat na ni dá velkou práci. Ale právě proto si říkám, že je to nádherná výzva, kterou městu Ostrov a Domu kultury Ostrov může závidět zbytek republiky. Festival Oty Hofmana zdárně funguje rok co rok, ale mnozí by si přáli, aby se ještě více v budoucích letech zvýraznil.

Třetím rokem jsem měl příležitost navštívit Festival Oty Hofmana jako moderátor soutěžních filmových projekcí a některých doprovodných akcí, takže jsem byl zase letos touto pěknou rolí vsazen mezi hosty a pořadatele, kdy chvíli zastávám práci na straně pořadatele a chvíli si užívám festivalového programu jako host. Vyslechl jsem si řadu nápadů festivalových hostů a povídal si také s ředitelem DK Ostrov Markem Poledníčkem, který už letos vymýšlí témata pro rok příští a stále se ptá spolupracovníků na postřehy, jak festival vylepšit.

Můj osobní postřeh je, že mi na festivalu schází jeden člověk, něco jako „prezident festivalu“, kterým kdysi kupříkladu ve Zlíně na festivalu býval pan Jandák. A nejde vůbec o to, jestli tohoto muže má někdo rád nebo nerad, neboť na Zlínfestu, kam jsem pracovně pár let jezdíval, byl pro mne symbolem všech doprovodných akcí, kde když byl on, tak to tam jednoduše žilo. Ona totiž pro řadu festivalových hostů tahle maličkost může představovat dosti zásadní věc. Když k tomu pak takovýto prezident, člověk ze světa filmu, známá tvář, nabalí na sebe média a své filmařské kolegy, vše se násobí. Taková funkce není samozřejmě totožná s funkcí ředitele festivalu, který si hlídá veškerou organizační stránku věci. Taková funkce má charakter pouze reprezentativní a může ji zastávat jen nadšenec pro věc, kterému je Festival Oty Hofmana drahý minimálně tak, jako osobní čas, který mu věnuje. A nejde jen o těchto pár dní. Jde o celoroční nasazení, nonstop podporu všude tam, kam tento prezident vkročí.

Na tenhle ten můj nápad mi Marek Poledníček řekl, že není ničím novým: „O takovém nápadu se tady mluví pár let. Snažili jsme se takovou osobnost najít, ale jednoduché to není. Mnozí by rádi přijali titul prezidenta a jednou za rok by si pár dní v Ostrově svou čestnou roli užili. Ona má taková role svou váhu a velkou společenskou prestiž, vždyť máme ohromné mediální partnery, včele s Českou televizí. Ale bohužel najít toho, kdo by to nedělal pro tyto požitky a celý rok nás nosil v srdci a myslel na nás, kudy by chodil a měl na to vůbec čas, to je těžký úkol.“ – Ke slovům pana Poledníčka sám za sebe dodám, že chápu, že je jistě důležité, aby takový člověk nebyl z řad filmařů, kteří zde soutěží se svými filmy a přesto by to měl být člověk, který je s filmem úzce spjat! Takže trpělivost v hledání hlavní mediální tváře v tomto smyslu kvituji. Nu, festival ještě ani pořádně nezačal a já už nosil v hlavě tuhle velkou otázku. Je to tím, že jsem tu potřetí a to přináší, že se z hosta stává také trochu patriot, kterému začne na všem budoucím záležet. Takže mezitím, co jsem moderoval a užíval programové nabídky, mé podvědomí pracovalo.

První festivalový den se ve velkém kinosále DK Ostrov konalo slavnostní zahájení a koncert „Děti ráje“.

Pak se promítaly soutěžní filmy „Kuky se vrací“ (námět a režie Jan Svěrák) a „Nedodržený slib“ (scénář Jan Novák / režie Jiří Chlumský). Oba filmy považuji, zejména za sebou promítané, za šťastnou festivalovou volbu hned na úvod. První film je ryze dětský, jak má být k pobavení a pošťouchnutí fantazie. Druhý není ani tak dětský, jako pro přemýšlení dětí důležitý. Navíc je natočen podle skutečného příběhu židovského chlapce, který přežil válku jen díky fotbalu a náhodám.

Večer osvětlily město Ostrov lampióny stovek dětí, které nakonec přišly s rodiči až na náměstí před Dům kultury, kde zazářil velký ohňostroj.

Následně ve společenském sále Domu kultury začal Společenský večer pro hosty festivalu. Na úvod vystoupil taneční soubor Mirákl ze Sokolova (14 nominací na MS). Poté Ing. Marek Poledníček přivítal hosty, přičemž i pogratuloval k osmdesátinám legendárnímu českému filmovému tvůrci – Václavu Vorlíčkovi, který se svěřil, že osobně navštívil FOH už při jeho druhém ročníku: „Což není nic divného, protože se začíná stávat pravidlem, že bývám všude nejstarším…“ - Tento velký filmař se skromným člověčím projevem přijel do Ostrova zastat funkci šéfa odborné poroty (dalšími porotci byli: Dušan Kukal, Sandra Pogodová a Radim Wolák).

Dobré víno, skvělý raut, ale hlavně přátelská popovídání u jednotlivých stolů – to byl první večer FOH, kde jsem také spatřil kromě stovky vzácných hostů i starostu Ostrova Ing. Jana Bureše, režiséra Václava Křístka, režiséra Zdeňka Zelenku, herce Martina Krause a další osobnosti. Sám jsem si nejvíce popovídal s Mgr. Zorou Čapkovou, která k FOH patří profesně i lidsky řadu let.

Do postele v hotelu Krušnohor jsem se dostal nečekaně brzy, někdy po půlnoci. A bylo to dobře, ráno mi zvonil budík v 6.47 hodin.

V 8.00h zahajovala druhý festivalový den soutěžní projekce filmu „Princezna ANO“ (scénář Daniela Fischerová / režie Hynek Bočan). Před projekcí jsem na scéně přivítal filmovou delegaci – herečku Lucii Šteflovou a herce Filipa Müllera. Kromě všech odborných cen existuje na FOH jedna cena, kterou by rád získal snad každý filmař. Je to cena dětského diváka. Po každé projekci mohou děti vhazovat své hlasy do hlasovacích bedýnek a rozhodnout tak. Hlasy se ihned sčítají a zapisují ve foyeru na velkou tabuli. Filmaři se sem chodí dívat, jak si vede právě jejich film, což dává FOH soutěživou atmosféru.

V 10.00h přišli dětští diváci do kinosálu DK Ostrov na soutěžní film „Dešťová víla“ (scénář Jan Míka / režie Milan Cieslar). Delegací k tomuto filmu byl sám režisér Milan Cieslar, který dětem popřál pěknou zábavu a pak v kavárně ochotně usedl ke stolečku s mým počítačem, do kterého jsem zapisoval jeho odpovědi na mé stručné otázky.

Kdyby neexistovala ČR, kde byste žil?
V Itálii. Mám rád jejich životní styl, včetně kuchyně, mezilidských vztahů, designu atd., ale vím, že i tam má chléb dvě kůrky. Pracovat v Itálii je určitě složitější, jsou tam různé dané vazby.

Kdyby neexistoval film, čím byste se živil?
To vůbec nevím, protože jsem humanitně zaměřený, ale netuším. Výtvarník bych nebyl, učitel možná, těžko říct.

Kdyby nebyl 42. Ročník FOH, co byste právě dělal?
Byl bych doma a psal bych scénář pro ČT podle Arnošta Lustiga: „Dívka s Jizvou“.

Ve 12.30h opanovali kinosál středoškoláci. Hrdinové dalšího soutěžního filmu „Hřích profesora Sodomky“ (námět, scénář a režie Zdeněk Zelenka) jsou totiž jejich vrstevníci. O to víc se zajímal režisér Zdeněk Zelenka, jak budou diváci na film reagovat. Nedalo mi to a sám jsem, nedaleko pana Zelenky, v kinosále usedl. Člověka potěší, když se setká s někým, kdo svou prací neúnavně žije, nese neustále kůži na trh a ptá se: „Co ty na to?“ – Aby sebereflektoval své počínání.

Takže nejprve vystoupil před plátno coby filmový delegát režisér Zdeněk Zelenka. Doprovázeli ho herec Martin Kraus, šéfproducent Centra dramatické tvorby ČT Jaroslav Kučera a filmový architekt Petr Zeman. Všichni se pak posadili mezi diváky a spolu s nimi prožívali projekci filmu, který vytvořili. A co čert nechtěl! Vše může být dokonale připravené, ale technika je jen technika a tu ovládá vyšší moc, jak mnozí známe ze života, když nás třeba vyšplouchne auto zrovna tehdy, když spěcháme na letiště…

Těsně před závěrem projekce se film „sekl“ a šmytec. Pan Zelenka byl očividně zklamán, že právě jeho film potkala tato technická nehoda. Avšak když viděl, jak diváci projevují nespokojenost se stavem věcí, tedy, že by tuze rádi shlédli i závěr napínavého příběhu, byl možná rád, že i paradoxně taková porucha přístroje může navodit situaci, při které se ukáže, zda by divákovi vynucené přerušení projekce až tolik nevadilo, či naopak. Tento nečekaný okamžik tak přinesl panu režiséru poznatek říkající, že se divákům rozhodně z kinosálu odejít nechtělo. Nakonec museli a film se promítal v náhradním termínu. Samozřejmě tam znovu nechyběl ani režisér Zdeněk Zelenka, ani herec Martin Kraus. Nu, já také ne. Zvědavost mi nedala. Chtěl jsem vědět, jak příběh „studenta – grázla“, kterého v mých očích mistrně zahrál Martin Kraus, dopadne. Když jsme vyšli z kinosálu na denní světlo, neřekl jsem Martinovi jinak, než: „Ty grázle!“ – Abych podtrhl jeho skvělý výkon. Poprosil jsem ho také o zapózování před fotoaparátem před Domem kultury Ostrov, což on, v civilu milý, hodný, ochotný a sympatický kluk, rád udělal.

Odpoledne festivalový program nabízel v kinokavárně DK Ostrov projekce nesoutěžních filmů: „Kočičí princ“ (scénář Ota Hofman), „Lucie, postrach ulice“ (scénář Ota Hofman) a „Dívka na koštěti“ (režie Václav Vorlíček).

Večer ve 20 hodin byl známý T-Klub, neboli restaurace & kavárna v DK Ostrov, rezervován pro příznivce režiséra Zdeňka Zelenky. Takovým večerům se běžně říká „beseda, křeslo pro hosta, či talk show“, ale tady se to jmenovalo „Kafíčko s režisérem Zdeňkem Zelenkou“ - což nejpřesněji vystihovalo pohodu tohoto večera. Měl jsem štěstí, že jsem mohl tímto programem provázet a pojmout hodinové popovídání posvém a užít si to tak. Neměl jsem tedy v ruce jediný papír se scénářem a spoléhal jsem se jen na to, co jsem si zapamatoval z životopisu Zdeňka Zelenky, který jsem si přečetl na internetu, plus co jsem postřehl ze zhlédnutého filmu „Hřích profesora Sodomky“, plus co přinese život mezi řečí, aby nadhodil další témata. Diváky Zdeněk Zelenka velmi zaujal, jako vždy byl vtipný a jeho vyprávění měla jako vždy příběh od á po zet. Na scénu ho také přišel podpořit herec Martin Kraus, který vzpomínal na natáčení scény, kdy se mu měly chvět ruce ze strachu, že vyjde najevo: „…že vydírá profesora Sodomku…“

Po skončení kafíčka s režisérem Zdeňkem Zelenkou následovalo pozvání festivalových hostů na pohoštění v T-Klubu. K tomu ledaskdo přidal číši vína a tak, než se člověk nadál, byly dvě hodiny ráno. Měl jsem opět štěstí, že jsem seděl nedaleko Zdeňka Zelenky, takže jsem měl příležitost naslouchat jeho vyprávěním. Přece jen je to kumštýř, který natočil mnoho desítek úspěšných filmů a dokumentů, řekl bych, ještě ta „stará škola“, kdy vše má hlavu a patu. Jeho názory na film a život je minimálně zajímavé znát. Ptal jsem se na to, jaké jsou dnes poměry na filmových školách. A byl jsem zklamán, když mi při této noční diskuzi došlo, že tyto školy zřejmě nejeví eminentní zájem o zkušenosti českých filmových bardů, jejichž jména jsou pro mne, co se týká filmu, svatá. Díky tomu jsem pochopil, proč často nedokážu najít zalíbení v nových českých filmech, které mne dosti často minou bez zásahu do srdce a vědomí.

Přestože mne povídání o filmu té noci bavilo, raději jsem se v určitou chvíli sebral a šel na hotel. Do postele jsem se dostal ještě poměrně včas, někdy po půl třetí ráno. A bylo to dobře, ráno mi zvonil budík v 6.47 hodin.

V 8.00h zahájil další filmové soutěžení film „Kouzelná tetička Valentýna“ (scénář Jarmila Turnovská / režie Zuzana Zemanová). Jako delegátku k tomuto snímku vyslali jeho tvůrci paní Markétu Hoskovcovou z ČT, která byla velmi pyšná na film, který přivezla, neboť vzpomínala vynikajících hereckých výkonů - kupříkladu paní Libuše Šafránkové. Mně se na paní Voskovcové líbil její všudypřítomný úsměv (viz foto z výletu na Horní hrad), který navodil přítomným dětem okamžitý úsměv na tvářích.

V 9.30h skončila v kinokavárně projekce tematického nesoutěžního filmu „Leť, ptáku, leť!“, ve kterém si zahrála někdejší dětská filmová hvězda Michael Dymek (dále hrál ve filmech Indiáni z Větrova a Páni kluci, taktéž pak v seriálu Tajemství proutěného košíku). Měl jsem v tuto chvíli příležitost moderovat besedu s Michaelem, která ihned po projekci následovala. Divákům jsme tak zprostředkovali vzpomínky Michaela na natáčení filmů, stejně jako vzpomínky na jeho emigraci do SRN, dva roky hledání práce, kdy načerno uklízel, vařil atd…, jednoduše poznal, co je to život, aby se následně v Německu vypracoval na úspěšného podnikatele, přičemž dnes již Michael Dymek podniká a žije řadu let v ČR.

V 10.00h si zasoutěžil film „Láska rohatá“ (námět a scénář Karel Žalud / režie Hynek Bočan). Dětské obecenstvo jsem poprosil, aby přivítalo delegáta filmu místo potleskem pekelným pozdravem čertů. A stalo se. Když přišel diváky pozdravit střihač filmu - Dalibor Lipský, děti netleskaly, nýbrž jazykem hlasitě „blblblblaly“.

Odpoledne čekal na festivalové hosty Výlet s překvapením. Jednoduše nás naložili do autobusu a vyvezli z Ostrova kamsi směrem do Krušných hor. Nejeli jsme však dlouho. Už po sedmi kilometrech parkujeme pod kopcem, na němž se vypíná Horní hrad.

Za tento výlet jsem pořadatelům FOH vděčný. Velmi se mi líbil. Nebyl jen pohodový. Neměl jen pěkný program s prohlídkou hradu, divadelním mini představením, ohnivou show, rautem a grilováním. Měl i jeden fantastický rozměr v podobě seznámení s hradní paní. Ta před lety s manželem zříceninu hradu koupila, žije zde a vlastníma rukama, s pomocí stovek nadšenců, dává s manželem hrad do kupy. Je to životní filozofie, která mi je blízká, protože žádá odvahu pro naplnění vnitřní touhy žít tak, jak to cítí srdce.

Vnitřní klid a pohodu dokázala hradní paní přenést i na všechny členy naší výpravy. Mezi nimi byl i manželský pár Kozákových. S režisérem Zdeňkem Kozákem se v Ostrově potkávám každým rokem. Někdy je zde jen jako čestný host, jindy zase jako režisér soutěžního filmu. Jinak na něj rád prozradím, že také působí jako režisér v ČRO Brno. Dohromady, s věčně usměvavou chotí, pak tvoří od pohledu spokojený pár. Nebylo tomu jinak ani na Horním hradě.

Výlet na Horní hrad absolvovala i členka odborné poroty – herečka Sandra Pogodová, která o sobě netají, že tu a tam mívá pěkně „prořízlou pusu“. Říká se o ní, že do vínku dostala „ztřeštěnou povahu a nakažlivý optimismus“. Absolvovala pražskou konzervatoř, zahrála si malou roličku ve filmu Kamarád do deště II., výraznou roli pak měla v seriálu VKV (Stáňa). Své životní zkušenosti sbírala i v USA, kam odešla roku 1998 pracovat jako au-pair. Kromě toho umí také krásně zpívat, což potvrdila čtyřletým působením v muzikálu „Jesus Christ Superstar“. Na Horním hradě však působila tiše a nenápadně.

Milou dušičkou FOH je po řadu let paní Walburga Mikešová. Kdysi vedla DK Ostrov a také dnes je stále velkou lidskou oporou festivalu, který má moc ráda. Když mi řekla, že bych měl určitě absolvovat výlet s překvapením a neprozradila tajemství, kam se to vlastně vypravíme – zeptal jsem se na jedno: „A bude se mi tam líbit?“ – Abych se dověděl: „Ano!“ – A posléze to i zažil.
Paní Markéta Hoskovcová z ČT - kdykoliv jsem ji potkal, se takhle krásně usmívala…

Na Horním hradě mají přenádherné horní nádvoří. Kolem dokola lesy a dole, 25m pod zdí, šumící potok. V této atmosféře jsem členy naší výpravy poprosil o společnou fotku.

Na věži jsem zastihl Michaela Dymka s Martinou a Pavlou (z realizačního týmu FOH).
Když jsme se večer vrátili do Ostrova, utvořila se mávnutím kouzleného proutku skupinka nadšenců, tedy v čele s Michaelem Dymkem, která si to ihned namířila do víru nočního Ostrova. Nedalo se nezúčastnit. Historky a vtipy létaly ze všech stran, takže se nenadáte a je najednou hodně dlouho po půlnoci. Raději jsme se vypravili spát. A udělali jsme dobře. Do postele jsem ulehl ve 3.15h ráno a budík měl nařízený na 6:47 hodin.

V 8.00h se začal promítat poslední soutěžní film „Dům U Zlatého úsvitu“ (scénář Václav Holanec / režie Pavel Jandourek), jehož delegaci tvořili protagonisté dětských hlavních rolí Štěpán Krtička a Petra Šimberová, kteří povyprávěli nejen o této filmové zkušenosti, neboť už mají za sebou obdobných rolí vícero.

V 11.30h přišlo na pořad dne Slavnostní zakončení 42. Filmového a televizního festivalu Oty Hofmana, který jsem se snažil přiblížit touto reportáží. Vynechal jsem spoustu věcí, postřehů a důležitých okamžiků, neboť jsem nebyl všude a mnoho věcí mi uniklo. Nesetkal jsem se třeba s úžasným Michalem Nesvadbou, nepopovídal jsem si s šikovnými loutkoherci (Kuky se vrací) a dalšími umělci, kteří přijeli podpořit festival třeba jen na pár hodin (s herečkou Naďou Konvalinkovou jsem si například stihl podat jen ruku, ačkoliv bych jí rád poděkoval, že mne onehdy zavedla do jedné kavárny v Praze v ulici V Jámě, kam se rád vracím, protože tam mají nejchutnější smetanu do kávy). Neshlédl jsem také řadu tematických filmů a stejně tak jsem nestihl navštívit divadelní představení a slavnostní zahajovací koncert a další akce v rámci FOH (vše hledejte na webu FOH, kde najdete i odkazy do festivalové televize). Ale finále jsem viděl. A tak vím, že…

Cenu Oty Hofmana za nejlepší dílo v kategorii do 12 let získal film „Kuky se vrací“.

Cenu Oty Hofmana za nejlepší dílo v kategorii do 13 do 18 let let získal film „Hřích profesora Sodomky“.

Čestné uznání získal herec Samuel Spišák za hlavní roli ve filmu „Nedodržený slib“.

Hlavní cenu festivalu „KŘIŠŤÁLOVÝ ŠATON“ v kategorii do 12 let získal film „Láska rohatá“ (režie Hynek Bočan).

Hlavní cenu festivalu „KŘIŠŤÁLOVÝ ŠATON“ v kategorii od 13 do 18 let získal film „Hřích profesora Sodomky“ (režie Zdeněk Zelenka).

ZLATÉHO DUDKA za nejlepší chlapecký herecký výkon získal Štěpán Krtička za roli ve filmu „Dům U Zlatého úsvitu“.

ZLATÉHO DUDKA za nejlepší dívčí herecký výkon získala Petra Šimberová za roli ve filmu „Dům U Zlatého úsvitu“.

Když jsem doma druhý den po příjezdu z FOH dospal festivalové nedospánky, všechno se mi v paměti uzavřelo do milé, hekticko-euforické vzpomínky. A tu mi bleskl hlavou nápad. Co kdyby každý, komu na FOH záleží, vymyslel svůj tip na „mediálního prezidenta FOH“? Třeba by právě jeho tip uspěl? A abych šel příkladem, hned dávám do diskuze tip svůj. Vůbec netuším, zda by dotyčný takový nápad vítal a zda by se takový nápad líbil samotnému FOH. Ale v mých představách by tento tip docela ladil se všemi kritérii, která jsou známá. Jednak je to člověk, který natočil několik velmi úspěšných filmů pro děti a je svou tváří znám nejenom mezi dětmi, ale i dospělými. Dnes již filmy netočí, takže je zcela mimo jakékoliv střety zájmů. Současně však filmy pro děti miluje. Má nápady a energii k jejich realizaci, což potvrzuje ve svém podnikání. Má velký přehled o světě a k tomu jistou dávku životního nadhledu. Je vtipný a současně elegantní. No, dobře, už to povím. Jmenuje se Michael Dymek, nebo-li, jak rád říkám „Pánikluk“ (panečku, doufám Michaeli, že mne nepraštíš filmovým kotoučem do hlavy, až se příště uvidíme).

Líbí se mi nechat konec otevřený. Nic totiž nikdy nekončí. A všechno má svůj příběh. Stejně jako film. Stejně jako FOH, který filmy a jejich příběhy přináší dětem celých 42 let!