|
P O S T Ř E H Y |
|
|
|
||
|
REVUE RICHARD DOPORUČUJE
       |
Těším se na jaro.
Blíží se jaro. Pro mne, stejně jako pro řadu z Vás, nejkrásnější část roku. Část, se kterou je to stejné jako s našimi životy. To nejlepší prožijeme hned na začátku. Přesto si nedovedu představit, že jednou budu žehrat na to, že jsem stár. Stáří považuji za štěstí. Dost lidí se vůbec stáří nedožije. Takže dojde-li člověk životem až k prahu stáří a současně ho nic zvráceně zlého v životě nepotkalo, dospěl ke štěstí samotnému. O co víc se těším na jaro, o to víc vím, že tohle krásné roční období rychle uteče. A s ním pak i léto a tak to jde stále dokola, vždyť pořád se na něco těšíme. Možná až tak, že těšení samo dokáže zrychlit krok času, navzdory čemuž se nám zase rychleji i krátí vyměřený čas pro život. V autě je tachometr, kde najeté kilometry přibývají a nikdo neví, kolik které auto nakonec najede. V našem případě máme také jakési osudové tachometry, každý ten svůj, jenže obrácené. Osud, náhoda, život, Bůh, vesmír, prostě to ono, co nás řídí, nám dalo tachometr s přesným počtem dní a hodin, ze kterého se každou vteřinou odečítá najetá dráha života, až jednou dospěje k číslu 0. Jen pro nás je display tachometru nečitelný. O co víc se na něco těšíme, o to víc šlapeme na pedál a kilometry na našich tachometrech lítají. A pak se divíme, že ani nestihneme pořádně sledovat obraz ve zpětném zrcátku. Chápeme, že taková jízda zkracuje vzdálenosti z bodu A do bodu B. Stejně jako v životě, čím víc ho máte naplněný činnostmi, nejlépe, co baví, utíká to všechno mnohem rychleji. Za všechno se platí a tohle je zřejmě daň z rychlé jízdy životem. Mne v posledních dnech začalo moc bavit psát pro Revue Richard. A co se nestalo, jen jsem se na začátku ledna podíval do kalendáře, sotva jsem mrknul, nyní už pomalu vyhlížím jaro. Ale stojí mi to za to, zase jsem ve své kůži. Pokaždé mi udělá radost, když dostanu darem shůry nápad, pak se s ním uvnitř sebe peru, abych nakonec pokorně za něj poděkoval a pustil se do jeho realizace. Vždyť nemám žádnou jistotu, že dostanu někdy zase nějaký další nápad. Jen si to ale představím, tak zkoprním a říkám si, to radši šlápnu na plyn: "Ať se práší za kočárem! Jaro, těším se!" R |
|