I kdyby člověk nechtěl, stejně se za poslední měsíce musel aspoň trochu zamyslet nad tím, kdo má pravdu? Lékaři nebo stát? Odborářská akce lékařů za vyšší platy zasáhla celou zem. Co si o ní myslet?

Peníze jsou téma, které lidem těchto končin zvýší tep. Pohled na věc je často záporný, zaujatý nebo dokonce závistivý. Logika pohledu na věc není znát, zabalíme-li ji do všeobecných argumentů „proč ano nebo proč ne“. Poslední dobou se mi vše jeví jako „kdo z koho“, což je nešťastné, neboť za „kdo“ dosazuji do rovnice lékaře a za „z koho“ stát. A ten přece není nepřítel ani lékařů, neboť v něm sami žijí. Tak proč na něj tak útočí?

Posuzovat něco, čemu nerozumím, neboť neznám bytostně prostředí a všechna skutečná fakta, mi nepřísluší. Pan prezident Klaus se nechal slyšet, že jde o vydírání. Já to za vydírání nepovažuji, spíš za nezvyklý způsob komunikace, neboť každý má ze zákona právo „chtít“ a využije-li legální cestu, proč by se svého „chtění“ vzdával? Demokracie tuto variantu umožňuje a je jedno, že i mé podvědomí naznačuje, že jde o vydírání, neboť rozum mi říká: „Tak to nemůžeš brát.“ Ať je to, co je to, každopádně je to zpráva o stavu společnosti a každý si na ni může reagovat po svém. Já například zašátral v paměti.

V roce 1997 jsem se setkal s jednou mladou ambiciózní lékařkou, už tehdy ve své specializaci velmi úspěšnou. To byla ještě doba, kdy neměli lékaři takové platy, jaké mají dnes. S paní doktorkou, křestním jménem Helenou, jsme prohovořili hodně zajímavých věcí. Mne zajímal její svět a ji zase ten můj, takže nebylo výjimkou, že někdy navštívila i některou mou kulturní akci. Proto mezi námi vznikla důvěra, pro kterou jsem se třeba dověděl o jedné zajímavosti.

Tehdy Helena spolupracovala na organizaci nějakého lékařsko-vědeckého sympózia. Hodně jim na této akci záleželo, neboť se akce neúčastnily jen naše špičky, ale i kapacity ze světa. Tedy věc, která měla zase posunout zdravovědu o krok dál. A tak, když jde o prestiž českého lékařství, obrátí se na slavného moderátora, o němž jsou přesvědčeni, že je jediný, kdo by měl přijmout čestnou roli průvodce slavnostního zahájení sympózia. A ejhle. Pan moderátor si naprosto samozřejmě řekne o 120.000,- Kč. Helena je v šoku: „My nejsme podnikatelé, sympózium organizujeme sami a peníze na něj skládáme ze svého, nemůžete k nám přistupovat nekomerčně?“ – „Ale ano, tak 80.000,- Kč!“ – No, nakonec ani těch osmdesát tisíc, což byl tenkráte balík, nedali dohromady, takže svého milovaného moderátora neměli. “Faktem je, že moderátor je samostatná finanční jednotka a má právo uvažovat jen tržně. Proto se na něj zase nikdo nemá právo zlobit. Pokud je to ale takhle, nemá právo se nikdo zlobit ani na lékaře, že chtějí pro sebe také víc. A je jedno, jestli na to mají nárok nebo ne. Právo chtít víc za každou cenu je veličina, kterou jsme sami vyzdvihli nad lásku k státu. Ano, tak jsem naivní, že ještě vůbec vzpomenu slovo „láska“.

To vše proto, že kdybychom svůj stát milovali, jako první, co bychom po revoluci udělali, by bylo extrémní zvýšení platů ve školství a zavedení nového předmětu „slušné chování“. Z obyčejných, levně oblečených učitelek devadesátých let, by byly elegantní dámy, všeobecně ctěné a respektované, které by při hodinách „slušného chování“ učily děti milovat stát, děkovat, prosit a zdravit. Tyto děti by už dnes byly dospělé, možná by už působily v politice i ve zdravotnictví a určitě by se mnohem kultivovaněji dohodly. Pokud by vůbec bylo třeba, neboť by problém možná ani nevznikl.

R