Věřit v Boha lze nebo ne. Nic mezi není. Je možné ale nejprve nevěřit a posléze začít věřit. Jde o to, co člověk vroucně v srdci cítí. Věřit v Boha ale nejde jen proto, že se pragmaticky rozhodneme. To musí přijít samo. Kolikrát jsem zalitoval, že v Boha nevěřím.

Když roku 1985 zesnula milovaná babička Pavla, těžce jsem tuto ztrátu nesl. Jako každý z rodiny. Tehdy jsme se snažili co nejvíce se věnovat dědečkovi Štěpánovi. Byl zamlklý, zarmoucený a uzavřený do sebe. Táta ho přesvědčil, aby nějaký čas žil u nás. Ráno jsem odcházel do školy a vysvětloval dědovi postup, jak promítat film s babičkou. Natočil jsem ho tři týdny před její smrtí. Ona říkala: „Ty mne natáčíš, jako bych měla zemřít!“ – A můj Táta mi huboval, že mu nepomáhám s úklidem dvorku babičky a dědy a hraju si s kamerou. Nedbal jsem a natáčel a teď si myslel, jak bude děda rád, ale žádný film si nikdy nepustil. Jen seděl a hleděl do stropu. Těch několik dnů bylo beznadějných. Až po zádušní mši za babičku. Když jsme vyšli z kostela, děda se smířlivě podíval na svět kolem a vyrovnaným hlasem pravil: „Teď už jsem klidný!“ – A já prvně v životě pochopil, jakou moc má víra a dědovi jeho klid „záviděl“, neboť já měl ke klidu předaleko. Zjistil jsem ale, že začít věřit v Boha nejde jen tak z rozhodnutí a už vůbec na počkání.

Když v roce 1990 utrpěl kamarád těžká zranění po pádu s padákem, hledali jsme nápad, jak jej povzbudit. Doživotně zůstane invalidní a to ve dvaceti žádalo ohromnou vnitřní sílu. On však začal věřit v Boha a se vším se neuvěřitelně rychle vyrovnal. Jeho život navíc dostal absolutně jiné rozměry. Začal se zajímat o mnoho zajímavých oborů, změnil své bohémské životní návyky a v mých očích se jako člověk v morální rovině hodně zlepšil, ba se mi až vzdálil. Možná ale právě tady byl zakopaný pes mého posuzování jeho víry. Dosud jsme byli kamarádi z jedné lodi, avšak najednou on přesedl na jinou palubu a já z jeho vyprávění odezíral, že bych se měl cítit oproti němu horším člověkem, protože u mne všechny ty špatné vlastnosti, které jsme společně roky na internátu na jednom pokoji sdíleli, jakoby zůstaly. Vím, že jeho až neomalené kázání mělo původ v nezralosti a na druhé straně našemu vzájemnému nepochopení přispívala má silná individualita a snaha ke všemu dospět sám.

I přesto k nám kamarád pár let jezdil na návštěvu. Někdy i několikadenní. Hodně jsme v atmosféře přátelství a snaze o toleranci diskutovali o všem. Nikdy neodjel s prázdnou. Žena mu nabalila tašku plnou jídla a já mu přidal nějakou tu korunu na přilepšenou. Jednou sebejistě pronesl: „Nepomáháš mi ty, ale Bůh. On ti vnuknul, že mi máš pomáhat!“ – A já udiveně řekl: „Takže když ti teď nic nedám, tak vlastně nenesu žádnou odpovědnost?“ – A už jsem mu nikdy nic nedal. S ozvěnou jeho vět jsem čekal, až mi Bůh vnukne, abych mu zase začal pomáhat. Nestalo se a kamarád se asi divil.

Pak jednoho dne u nás zazvonili zástupci jedné sekty. Uvařil jsem jim čaj a hodiny s nimi diskutoval o bibli. Potili se v palbě otázek. A příště jich přišlo dvojnásob. A zase se potili. A příště přišli i s nějakým vedoucím z Prahy. I ten se potil. Nic jsem jim nevyvracel, na vše byl zvědavý, jen jsem opakoval, že věřit v Boha nemohu proto, že oni si to přejí. Že věřit v Boha nemohu ani ze strachu, že přijde soudný den a já bych pak neobstál. Že víra, pokud je, musí být čistá, nevypočítavá, nepodložená vydíráním lidí říkajících, že když neuvěřím, stane se mi to a to zlé. Že víra musí být vnitřní přesvědčení. Podobně jako láska k ženě, která se nedá vysvětlit a prostě je, by měla být láska k Bohu, kterému jsem navíc za lásku k ženě vděčný a vůbec za všechno, pročež je to láska největší. A že tedy na rozdíl ode mne mají to štěstí, že takovou lásku mají, jen se obávám, zda je čistá, když mne vydírají, aby se nestalo, že v soudný den budou mít problémy větší, než já.

Vím, že sekta - které jsem ze zvědavosti věnoval při nedělních čajích pozornost do té chvíle, než nade mnou sama v rozčílení zlomila hůl - není rovna církvi, kterou jako historickou a kulturní součást našich životů respektuji odmala, jinak bych byl pokrytec, když slavím vánoce, velikonoce a ctím církevní symboly, obdivuji kostely, katedrály a mám rád ticho v jejich stínech, z něhož cítím energii předků, jejich naději, jíž reálným výsledkem jsme my teď a tady, proměňující se v naději další, kterou podrobně přečtou zase až naši potomci. A faráře odjakživa vnímám stejně jako učitele, hasiče, záchranáře, policisty, vojáky – tedy lidi mající povolání coby poslání. V případě farářů obdivuji celoživotní cestu bez majetku, čímž podtrhují v čistě konzumní společnosti svou vážnost a upřímnost, což nám ostatním v našich profesích často schází. Nezřídka se setkám s větou: „To, co Richarde děláš, děláš jen pro peníze, jinak bys to přece nedělal!?“ – A já jen žasnu, protože se těžce vysvětluje, že vše dělám proto, že to tak cítím. Proto mi je také naděje hlučící tichem kostelů blízká.

Přitom mne dřív napadalo, že tahleta naděje může být součást evoluce, která se mi zdála odmala jako logické vysvětlení. Nejprve z bakterií vznikl na Zemi život, pak přišel oceánský mlok, pak suchozemec, pak člověk, pak víra, pak její význam, pro který může být život člověka na Zemi udržitelný, pročež je potřebná. Veškerá má naděje na pochopení všeho se vždy však proměňovala po dlouhých úvahách v beznaděj uchopit pochopení - jakmile jsem se snažil představit si nekonečno prostoru a času. V takových okamžicích bych nejraději ihned přilnul k vysvětlení, že vše stvořil Bůh, jenže pak jsem si zase hned položil otázku: „A kdo stvořil Boha?“ – Načež mi ale čím dál víc připadalo zajímavé, že existuji a mohu o tom přemýšlet, neboť kdybych nebyl, ani bych nevěděl, že je vesmír a otázka: „Je Bůh?“ – Za což cítím potřebu být vděčný, jen nevím, zda Bohu nebo evoluci?

A tak jsem roky žil v tomto dilematu a říkal si, že by bylo hezké, kdyby to všechno mělo smysl. V náhodě smysl nevidím. Náhodně napíšu příběh přes klávesnici do počítače, oživím tak postavičky, jejich osudy a ponechám jim existenci jen do té chvíle, než zmáčknu „delete“ a nenávratně soubor s jejich příběhem – životem, smažu. Ani pes neštěkne. Co na tom, že někdo žil a škodil a jiný žil a dobro činil, když se vše jednou se zánikem vesmíru smaže a nic nebude z prožitého platit? Zatímco by se špatné i dobré sčítalo a mělo vliv na další existenci?

S ohledem na tyto myšlenky jsem ale nechápal, proč se snažím žít tak, abych druhým neškodil, ačkoliv by mi to přinášelo výhody, když nejsem věřící? Kolem dokola je dost lidí, kteří žijí nepoctivě na úkor druhých a očividně nemají morální problém a navíc se smějí od ucha k uchu, jak na život vyzráli! Přestože jsem člověk mající spoustu chyb, v zásadních věcech mám jasno. Jsem nějak vychovaný a až v dospělosti mohu postupně přehodnotit, jak dobře nebo špatně a ponechat si nebo opustit zažité návyky. Ač nevěřící, cítil jsem se vždy třeba šťastný, že jsem bytostně věděl, že mám poctivé rodiče. Urvat za každou cenu by bylo opustit toto štěstí, které sice ani trochu nemá původ ve víře, ale leccos může mít s vírou společného. Prostě pragmaticky vím a čas mi to potvrdil, zejména v posledních letech, kdy jsem dospěl do středního věku, že lidé, kteří mne podrazili, obrali, či se napakovali na účet nás všech, při bližším setkání, sice mají úsměv od ucha k uchu, ale ten je tak trochu křeč. Že jejich štěstí je vlastně smutná póza. Něco jako virtuální vymočení, kdy se uleví jen na monitoru, ale skutečný močový měchýř zůstane plný a dotyčný má při přešlapávání na místě bolesti a strach, kdy mu praskne.

Tím jsem zjistil, že já osobně nepotřebuji víru k tomu, abych se mohl snažit být poctivý. Chtít být poctivý je vlastně racionální snaha o zdokonalování schopnosti přiblížit se štěstí, které může být i tady v tom krátkém okamžiku přítomnosti, navzdory, že ho jednou někdo nebo něco smaže. Současně jsem ale začal uvažovat o tom, že když by Bůh byl, mělo by všechno úžasný smysl. A dospěl k tomu, že když mi nedokáže evoluce vysvětlit vše a nevadí mi to, proč by mi mělo vadit, že mi to nedokáže vysvětlit víra?

Jakmile jsem si připustil, že Bůh je, dostal jsem strach, zda se svými hříchy vůbec mohu aspirovat na jeho lásku. A intenzivně jsem pocítil, že nemohu prosit o odpuštění ze strachu a řekl si, že vůbec požádat Boha je troufalé a sobecké, když je kolem mne tolik potřebných. A vznikl tak ve mně blok proti pojetí víry, kdy věřící neustále něco po Bohu chtějí. A sám jsem se v duchu ptal Boha: „Jsi-li Bože, co by sis přál Ty?“ – A začala tak další etapa života, kdy jsem o Bohu přemýšlel ve zcela nových souvislostech.

Pomalu ve mně vznikal dojem, že někde kolem Bůh asi je. Jen ho o nic nežádám. Když jsem se setkal s nějakým gaunerem, začal jsem pronášet: „Boží mlýny melou spolehlivě!“ – A často se postupem času přesvědčoval, že melou a byl rád, že se nemusím za podrazy tomu a onomu člověku mstít. Jak šel čas, začal jsem být uvnitř vyrovnanější. Jak se říká: „Víc nad věcí!“ – A ve chvíli připuštění, že mlýny melou, si uvědomil, že sám dělám spoustu chyb, takže jsem začal přemýšlet, co eventuelně čeká mne za trest, existuje-li Bůh. Napadlo mne, zda by nebylo lépe, aby nebyl, že by mne nečekal trest žádný. Ale hned poté jsem si vzpomněl na Hitlera, Stalina, vrahy a násilníky a jejich oběti a nabyl přesvědčení, že by bylo dobré, aby Bůh byl. Hitler dostane, co zaslouží a já ten svůj trest v poměru k němu, vlastně za ty drobnosti, nějak zvládnu, vždyť nemůže trvat nekonečně a pak by možná následovalo ono věčné štěstí.

Stále jsem byl ale nevěřící. Často jsem však o všem přemýšlel. A pochopil, co jsem dřív nechápal: „Jestliže Bůh stvořil dokonalého člověka, proč připustil, aby člověk konal zlo?“ – Po dlouhé době mi došlo, že Bůh dal člověku svobodu rozhodování, díky které nakonec každý může nebo nemusí dospět k upřímné lásce k Bohu, která jen v tomto duchu může být platná. Co naplat, stále jsem v Boha nevěřil. Až…

…před čtyřmi lety, když jsme se odstěhovali na chalupu a já najednou objevil krásu obyčejných věcí, jsem byl onehdy svědkem obyčejné chvilky, kdy na podzim padá z javoru semínko v takové té roztočené vrtulce. Celou dobu letu z něj nespustím zrak a v úžasu ho seberu a divím se, že jsem si té krásy dosud nevšiml. Dřív jsem se dost věnoval teorii evoluce a věděl tak, že evoluční vývoj jde rychle dopředu. Jedno jsem na něm vypozoroval, aniž bych si to uvědomil: „Evoluce je vývoj, který jde dál jen tehdy, když se ukáže jako vhodný.“ – Neboli tím chci říct, že evoluce je založena na zpětné vazbě. Nejsem vědec, takže to teď řeknu hodně naivně a laicky a možná nesprávně, jde mi ale o logiku, takže: „Když budu ovocnář a budu mít jabloně s vysoko položenými větvemi, stejně tak mé děti a jejich děti – postupně se začnou dalším generacím prodlužovat ruce, aby se jablka lépe sklízela. Tedy oči vidí reálnou potřebu, ta se ukládá do genetické paměti a ta předává informace při zplození dalším potomkům. A ti svým zrakem vidí, že to funguje a tento trend potvrzují, aniž to jejich vědomí ví, neboť se vše zase ukládá do genů.“ – Jenže tady u stromu, který nemá oči a sluch, se divím, jak je možné, že z něj spadne semínko ve vrtulce s naprosto dokonalým aerodynamickým tvarem, díky čemuž dokonale ladně padá k zemi a s pomocí větru dál od mateřského stromu: „Jak strom ví, že je tvar vrtulky absolutně dokonalý? Že dřív nebyl a evolucí se zdokonalil?“ – Na základě čeho? Žádný ze stromů nikdy neviděl padat semínko, nemohl proto nic zaznamenat, nic vyhodnotit!“ – Byl to mžik a mně došlo, že tenhle svět, má svého architekta, jehož dokonalou práci musíme ocenit. Lidé pak zpravidla takového architekta nazývají Bohem. I pro mne je to bližší pojmenování, neboť vím, že věřícím je toto slovo drahé a vyjadřuje hodně.

Poslední čtyři roky si tudíž myslím, že nic není náhoda. Že vše kolem nás bylo vyprojektováno předem. Čímž mi vyvstal nový problém: „Naše další osudy ovlivňuje Bůh nebo ne?“ – Jako když počnete dítě a staráte se o něj nebo ho jednoduše opustíte, či sám přestanete existovat a dítě už žije vlastní život. Jak je to, se těžko, tady a teď, dovím. Bůh mohl být a dnes být nemusí. Sic čím víc o něm přemýšlím, tím víc pozoruji i nejrůznější vlastní senzitivní schopnosti, všímám si nevysvětlitelných věcí, se kterými v běžném životě stále víc počítám, neb se osvědčilo je respektovat.

Ať je to jak je, jedno vím přesně. Vděčný Bohu, ať je nebo byl, být mohu a současně si mohu přát, aby Bůh skutečně, v tuto chvíli, byl.

R