|
P O S T Ř E H Y |
|
|
|
||
|
REVUE RICHARD DOPORUČUJE
       |
Národní hrdost na baterky.
Bezesporu i mne dojme, když kupříkladu Martina Sáblíková získá na OH zlato. Je mi jasné, že kdyby neuspěla, jen málokdo by se blíž zajímal o to, kolik hodin denně trénovala, co vše si odpírala, jak těžkou měla přípravu a psychickou zátěž. Ať je sport sebevrcholovější, pořád, myslím, je to stále jen a jen sport. A sport jako takový, je především boj sám se sebou. Umění ovládat se, soustředit se, jít na hranici svých možností a překvapit sám sebe, udělat si tak radost a možná umět touto radostí nakazit i další. Martina uspěla. Národ se okamžitě zamiloval do sympatické milé dívky. A je to dobře. Ale je to současně, alespoň pro mne i trochu smutné. Myslím ve vazbě na fakt, že tak hezké jméno, jaké dělá třeba právě Martina naší zemi v zahraničí, hladíc i city naší hrdosti, už tolik dalších lidí nebo událostí, věcí a tak, nedělá. Jak by bylo nádherné, když by se o naší zemi nehovořilo jen jako o zemi Martiny Sáblíkové, ale třeba o zemi moudrých a poctivých politiků, co každým dnem překvapí, jak umí hospodařit, jak postaví kilometr nejkvalitnější dálnice nejlevněji na světě. To by hrdost sice trochu zevšedněla, ale taková všednost by mi nevadila. O to víc bych slzel u obrazovky, když by Martina zlomila další rekord. Ale co naplat. Aspoň, že tak. Díky Martino, že jsi uměla porazit sama sebe a navíc, jen tak mimochodem i ostatní soupeře. Možná se nás díky tomu nad hrdostí zamyslí víc a třeba to bude časem i někde víc vidět. R |
|