Ne, neznamená to, že musí být sám na základě nařízení smutný. Dokonce může jít o někoho, kdo neměl rád zesnulého pana prezidenta Havla. Ale, jako když konkurenční firmě zemře ředitel a my neposíláme gratulace, v mžiku zapomeneme na rozdílnosti názorů a zvláště si dáme pozor na jazyk před truchlícími, by možná i ten, kdo pana prezidenta lidově řečeno „nemusel“, mohl vůči celku zachovat dekorum. Alespoň v době, kterou si celek stanovil za dobu smutnou.

Jiná věc je, že byl smutek dlouhý, že jsem slyšel spoustu lidí reptat, že nešlo jen o ty tři dny, ale reálně už i tři dny předem. Myslím si, že tito kverulanti mají v něčem pravdu, ale chápu rozhodnutí vlády, které učinila v hodinách nejintenzivnějších, hned poté, co se dověděla, že musí situaci řešit - že neměla zkušenost a nedokázala si představit, co prakticky týdenní smutek přinese. Délka smutku snižuje jeho plnost. Ale takovou zkušenost jsme museli nejprve získat. Ať už ale byl smutek sebedelší, pořád to byl smutek celku, nás všech. Tisíce lidí bylo zasažených opravdu hodně a to samo žádá, už jen vůči nim, smutek respektovat, ať si třeba v nitru jásám.

Jenže smutek „celku“ asi není pro aktuální nastavení vnímání hodnot života podstatným základem pro smutek jedince. Lékař vystuduje u nás zdarma a odejde do zahraničí vydělávat víc. Proč ne, ale proč bych mu já měl ze svých daní předtím platit školu? Hodně jsme se naučili myslet jen na sebe - přestože by nám i přes pravdu, že „ekonomika je fakt důležitá“, mohl být vzorem třeba Elvis Presley, který si přál poctivě odkroutit vojenskou službu, přestože už byl slavný a mohl by v ten čas vydělávat magické peníze. Prostě CELEK u nás málokoho tankuje, s čímž nic nezmohu, stejně jako nezmohu nic s pocitem, že mi přijde v tomto kontextu divným smutek „celku“, když „celek“ v absolutní hodnotě možná ani neexistuje. Jo, jasně, existuje pro vojáky v misích, záchranáře, hasiče, učitele, dobrovolníky, mecenáše. A nesmím zapomenout na často neviditelné vlastence, ať jde o kohokoliv. Ale kolik je to dohromady lidí? Těm by se nic vyhlašovat nemuselo, ti by bez oficiálních rozhodnutí věděli, co se sluší a patří. Takže, vyhlásí-li se smutek oficiálně a pak týden na každém kroku potkávám smutek ve veselém hávu, připadám si jako pitomec.

Jakmile začnu moralizovat, jako vždy, musím připomenout základní fakta o sobě: „Vím, že jsem chlap se spoustou chyb a proto nemám právo nikomu nic vytýkat. Stále si ale myslím, že i špatný člověk se smí snažit příští věci dělat líp.“ – Proto nepíšu tyto řádky jako výčitku, ale jako pouhý postřeh, na který klidně můžete zareagovat, abych se mohl i já zamyslet na postřehy jinými.

V neděli 18. prosince 2011 jsem si kolem poledne na internetu přečetl zprávu o zesnutí pana Václava Havla. Zrovna jsem se chystal psát titulku našeho magazínu pro nadcházející týden. Vůbec jsem o ničem nepřemýšlel a rovnou se rozhodl, že příští týden nové články nevydáme. Měli jsme je napsané, těšili jsme se na reakce čtenářů a přáli si, aby nám sledovanost neklesla, v lepším případě i stoupla. Nikdo mi nemusel nic říkat, přišlo mi to jako samozřejmost, přestože je každý jeden čtenář nebulvárního magazínu ceněn. Nemasovost neznamená nekomerčnost. Když to povrchně přirovnám k něčemu – ale snad trefně – tak bych zvolil přirovnání, jež rád léta říkám: „Když byl v DDR nejrozšířenější TRABANT, tak to také neznamenalo, že byl nejlepším autem? I prodejci luxusních aut, i když jich prodají málo, to málo prodat musejí, aby byli úspěšní hodně!“ – Za luxus považuji, třeba to, že nám přijde hlas od čtenářky do ankety „OSOBNOST REVUE RICHARD“, pod který se podepíše neznámá čtenářka jménem, co neznám. Až po té, když ji kontaktuji, se dovím, že je generální ředitelkou významné instituce. Nevydat nové články je prostě nevýhodné, zajímavá čtenářská obec jde jinam, kde se články vydaly. V TOP listu je v kategorii časopisů sledováno 14.000 konkurentů Revue Richard. V okamžiku před vydáním nových článků jsme zaujímali zhruba sto patnáctou pozici, ke které jsme se týdny škrábali po jednotlivých bodech. Když jsme nové články nevydali, okamžitě jsme padli o nějakých dvacet pozic zpátky. A přesto věřím, že jsme články vydat neměli.

Když jsem pár dní na to seděl v restauraci, kde naplno hrálo jedno soukromé rádio, z jehož vysílání nic smutného nevyzařovalo, razantní hlasy nabádaly v reklamách k nákupu skvělých úžasností, optimistická písnička střídala jednu druhou - zavolal mi do toho šéfredaktor ČRo Plzeň – Pavel Maršát, aby mi sdělil, že mé pořady „Jízda v odpolední jízdě“ tento týden z důvodu smutku vysílat nebudou. Neřekl jsem ani popel, přestože mi přišlo líto, že desítky hodin práce tímto hodím do koše. Vůči „celku“ přece nemohu působit nadšeně a pozitivně, když „celek“ drží smutek. Chápal jsem to tak a souhlasil.

Jen co náš hovor skončil, z hlasitých reproduktorů na mne křičel hlas moderátora s jakýmsi silným moravským přízvukem obaleným do životní radosti dobráka od kosti – něco v tomhle smyslu: „Tak to valíme dál synci, teď si pustíme tohle, pak tamto…“ – vše prokládané vtípky, ačkoliv těsně před tímto vstupem ve zprávách řekli, že někde v misích zahynulo, myslím šest polských vojáků. Ten kontrast: „Na jedné straně jsem akorát dohovořil přes telefon o tom, že má „Jízda“ je příliš veselá a bylo by nedůstojné ji posluchačům pustit plus jsem z hlasitého rádia zaslechl o smrti polských vojáků a na druhé straně v zápětí celý prostor restaurace opanuje pronikavý hlas pro mne „neskutečně veselého moderátora…“ - Byl pro mne kontrastem nestravitelným.

ZDE si pro zajímavost můžete poslechnout jednu z nevysílaných „Jízd v odpolední jízdě“. Každá „Jízda“ každý den koresponduje s tématem dne ČRo Plzeň. V této jízdě jsme řešili vánoční cukroví. I přes smutek domácnosti cukroví pekly a na vánoce se chystaly. Přesto jsme usoudili, že naše jízda do tohoto smutečního času nepatří. Obávám se však, že rozhodnutí nikdo ani víc neocenil.

A tak se mi zdá, že státní smutek může lehce znamenat, že skutek utekl. Pročež bych byl pro, aby státní smutek, jako nařízení, snad ani nebyl. Aby byl smutek jednotlivců, který by se mohl dokázat spojit ve smutek mnoha, případně většiny, či dokonce všech. Byl by to takový smutek plný svobody. A ten by mi k svobodomyslnému panu Václavu Havlovi, seděl víc.

R