S Maminkou se velmi často bavíme na účet Táty. Jako správný chlap své historky netají, takže když je sami nezažijeme, dovíme se je přímo z jeho vyprávění. Poslední, co mne rozesmálo, bylo, jak mi Táta do telefonu vyprávěl, že viděl v časopise Týdeník Rozhlasu reportáž z oslavy 1. narozenin Revue Richard v hotelu Jalta, kde si všiml, že je na společné fotce také Oklahoma, Fiškurný a Šmátral. Když s naprostou samozřejmostí vyslovil tato tři jména, popadal jsem se smíchy za břicho. Táta nerozuměl. Vysvětlím, že jména lehce změnil. Oklahomou myslel podnikatele Okamuru, Fiškurným cestovalete Firkušného a Šmátralem šéfredaktora ČRO Plzeň Maršáta. „Ale to máš jedno! Hlavně, že tam jsou“ – Odvětil na mou výtku.

Táta má vystudovanou vysokou školu báňskou, kterýžto svět je jeho celoživotní srdeční záležitost. Kromě toho se nesmírně bystře a odborně orientuje v historii. Člověk se diví, kolik informací si naprosto přesně pamatuje. Svět kolem sebe pak už tolik nevnímá. A tak se stane, že zamyšlen sedne na vlak ve stanici Mileč, kde není možnost zakoupení lístku. Pan průvodčí si dá na čas – přijde až po několika dalších zastávkách: „A odkudpak jedete?“ – Otáže se, když se Táta hlásí k zakoupení jízdenky. Načež s naprostou samozřejmostí Táta vyřkne: „Z Motyčína!“ – Čemuž se průvodčí podiví: „Ale příteli, na této trati žádný Motyčín není!“ – „Jakpak by nebyl, ještě před chvílí jsem v něm stál na peróně a říkal si, že tam máte pěkný nepořádek!“ – Málo scházelo a byl Táta zadržen jako černý pasažér, který si notoricky vymýšlí, aby nezaplatil jízdné.

Po této nedávné události se mi vybavila řada momentů z dětství, kdy Táta řešil situace svou přirozenou svérázností tak, že on se ničemu nepodivoval, ale okolí bývalo v rozpacích. Maminka byla učitelka. Žili jsme na Sokolovsku. Velmi často se jezdívalo na „školy v přírodě“. A nebylo výjimkou, že maminka takto odjela jako učitelka I.A do Poběžovic, sestra jako žákyně 5.A na Plešivec a já coby žák 2.A na Hojsovu Stráž. Táta zůstal doma sám. Po týdnu dostanu z domova dopis. Paní učitelka zakroutí hlavou, když uvidí, že z obálky vyndám lístek psaný přes kopírák. Byl jsem nejmladší, tak na mne připadla až druhá kopie: „Milá Olgo, Táňo a Ríšo! Doma je vše v pořádku! Ahoj Richard / táta.“ – Jednoduše napsal všem třem najednou, nijak se nerozepsal, ale vše podstatné sdělil. Hlavně, že neztratil čas psaním tří dopisů zvlášť! Tenhle zlepšovák jsem v jiné rodině nezaznamenal!

Na zlepšováky byl Táta machr! Kdysi dávno měli naši televizi Mimosa. Černobílá, obyčejná, ale tehdy za tolik peněz, co utržili za prodaný dům. Byla to doba, kdy jsme neznali pojem „dálkové ovládání“. A přesto ho náš Táta užíval. Televizi měl rád jako uspávadlo. Jenže mu vadilo, že pak celou noc zrní obraz a šumí z reproduktoru. Tak přivázal na kabel do elektrické zásuvky špagát, který dotáhl až ke gauči. Nu a jak si tak libě usínal a poznal, že se blíží okamžik, že usne, jen rukou zatáhl a televize se vypnula. Nikdo mi ve škole nevěřil, že máme televizi na dálkové ovládání.

Ostatně Táta má vždycky kladný vztah k technice. Tedy pokud ji obsluhuje někdo jiný. Mamince rád říkává: „Když bych já uměl s internetem, tak bych to už dávno našel!“ – A co se týká sms zpráv, tak v těch vyniká nejvíce. Tuhle se zeptal mé ženy: „Jitko, podívej, mám tady asi nějakou zprávu!“ – Jitka ji otevře a cituje: „Strejdo, přijedeš na velikonoce?“ – Táta se diví: „Proč se mně neteř ptá v listopadu, jestli přijedu za půl roku na velikonoce?“ – Jitka vše vysvětlí: „No protože ti to poslala už letos v březnu!“

S Tátou na Lerinských ostrovech, kde byl údajně vězněn muž se železnou maskou. To jsem takhle ve čtvrtek večer zavolal Tátovi:
"Ráno jedeme na Francouzskou riviéru, pojeď s námi." - "Ale já nemám plavky!" - "Tak si je koupíš cestou!" - "A co snídaně?"
- "Nasnídáš se v Itálii." - Během minuty Táta svolil, že s námi do Francie pojede.

Tehdy malá Markéta: "Dědo, pojď sem dát ruku!"
- A děda se podivil, proč by měl dávat dlaň na otisk dlaně nějakého francouzského herce s tak neznámým jménem "Depardieu".

Za pokrok ale považuji, že se mi vůbec podařilo v roce 1997 Tátu přesvědčit, aby si koupil mobil. Bránil se, co to šlo. Až jednou! Měl jsem akci v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tátu jsem samozřejmě pozval také. Rád cestuje vlakem a autobusem, protože i jako důchodce svým autem za svými koníčky nalétá ročně přes 20.000 km a v autě, podle jeho slov: „Nelze dřímat!“ – Tak se stalo, že přijel z Karlových Varů autobusem do Prahy. Akce dopadla dobře. S přáteli jsme ještě zůstali na kus řeči u rautového stolu. Táta se omluvil a vydal na Florenc, že mu jede poslední spoj. Nabízel jsem, aby jel se mnou do Plzně, přenocoval u nás a ráno po snídani vyjel na Vary. Vše bylo marné, prostě chtěl jet na noc a přímo domů. Na Florenci ale zjistí, že se spletl a poslední spoj už dávno jel. Zvedne v budce telefon a volá na můj mobil. Jenže já mám vypnuté zvonění…

Když akce skončí, zapnu zvonění a zjistím, že mám ztracené volání z nějaké pražské pevné linky. Volám zpět. Mezitím sedí Táta na lavičce na Florenci, kousek od telefonní budky a smiřuje se s představou, že zde pár hodin bude čekat na první ranní spoj. Když tu začne v budce vyzvánět telefon. „Kdo by sem mohl komu volat?“ – Říká si a rozhlíží se a ani nevidí nikoho, kdo by k budce spěchal na ohlášený telefonát. Tak se zvedne, uchopí sluchátko a zavěsí. U mě to v telefonu zapípá, jako odmítnutý hovor. Pro každý pád to vytočím ještě jednou. To už Tátu namíchne a sluchátko zvedne a než stačí cokoliv říct, slyší mým hlasem vyřčené: „Haló…!“ – „Ríšo, co tam děláš? Jak víš, že jsem zrovna u téhle budky? A jak to, že mi sem vůbec voláš?!“ - Téhož večera jsem Tátu na Florenci naložil, odvezl do Plzně a ráno mu pomohl koupit jeho první mobil, protože jeho nadšení z takovýchto technických vymožeností chtělo ihned podchytit.

Moc si vážím toho, že mohu všechny tyhle a stovky jiných historek o Tátovi šířit. Táta vše bere s humorem. I to, když spolu hrajeme šachy a já najednou začnu do sevřených dlaní mluvit tak, že to připomíná amplion na nádraží: „Pozor, pozor, u bílého krále hrozí do dvou tahů mat!“ – Čímž se snažím Tátu vykolejit ze soustředění. Stejně to dělává i on - když se nejvíce potím při přemýšlení, jak odvrátit prohru, Táta si před sebe dá jídlo a se zaujetím baští a jen tak jako mimochodem mrkne občas na šachovnici.

Oba dva máme hravou povahu. Za život jsme se spolu vsadili nejmíň tisíckrát. A když já jsem se vsadil se sponzory, že zvládnu moderovat 40h talk show, byl Táta ten, který řekl: „Tak jestli ty zvládneš 40 hodin moderovat, tak já zvládnu 40 hodin vařit kávy, čaje a dělat svačiny pro tým kolem téhle akce!“ – Což skutečně v Trmalově vile v listopadu 2009 dělal. Takže já vytvořil český recesistický rekord v délce talk show a vzadu v kuchyňce Táta, aniž by to kdo věděl, vlastně také vytvořil rekord! Neznám nikoho, kdo by nonstop 40 hodin zajišťoval občerstvení pro 10 členný realizační tým (kameramani, střihači, hudebníci atd.). Když tenhle maratón skončil, řekl mi Táta: „Tolik talířků, co jsem umyl v Trmalově vile, jsem neumyl za celý život!“ – Což má pravdu, doma jsem Tátu nádobí mýt v životě neviděl.

A proč to všechno píšu? Když jsem se dal v roce 1990 jako mladík na volnou nohu v oblasti kultury, Táta mi to rozmlouval. Já si stál na svém. A tak mou cestu Táta přijal a nikdy víc nelamentoval. Na stovkách mých akcí byl vždycky nějak přítomný. V roce 1990 mi přišel hodit stovku do klobouku, když jsem se živil pouličním divadlem pod Orlojem. Byl u prvního ročníku ceny Ď v Národním divadle roku 2001. Byl u natáčení finále Lásky roku pro Českou televizi – tento projekt jsem od nápadu, přes produkci, scénář a moderaci dělal v roce 2004. Nechyběl ani u prvních narozenin tohoto magazínu, který pravidelně čte (maminka mu z netu předčítá u snídaně). A tak jsem si ani nevšiml při tolika událostech, jak to všechno letí, že mu bude letos sedmdesát. A zatímco já se pouštěl neohroženě do infarktových projektů a ani nevnímal, že mi Táta vždycky jistí záda s veškerou starostlivostí, všechny kamarády jsem osvědčeně bavil vyprávěním, co Táta ve Francii, co Táta na Slovensku, co Táta na Florenci. A tak, když se mi cokoliv dnes povede, už vím, že zatím vším je i kus mého Táty. Táty, ze kterého si mohu dělat legraci. Kéž bych jednou dokázal přijímat legraci, kterou si ze mne bude dělat má dcera. Pak teprve budu dobrým tátou s velkým T.

R