ŽIVOT - To bych nevymyslel...

Laická veřejnost si zřejmě myslí, že standardní novinář přes kulturu a společnost je člověk, který bedlivě sleduje veškeré akce, zejména ty, které mají nějaký hlubší význam, načež objektivně udělá do svých zpráv výřez ze všeho dění v naší zemi. Častokrát jsem se setkal s názorem novinových čtenářů, televizních diváků a posluchačů rádií, že vlastně o čem se večer v televizních novinách nemluví, tak neexistuje, což samozřejmě není pravda. To se jen ony zprávy tak tváří. Proto mi v těchto zpravodajstvích schází věta (neboť divák nad tím nepřemýšlí): „Dnes vám, vážení televizní diváci, ukážeme jenom zlomek zpráv z toho, co se v kultuře dělo. Příspěvky jsme vybírali podle vlastního zájmu a uvážení…“ – Ne nemohu si stěžovat, že by média nefungovala. Blíží se finále ceny Ď v Národním divadle a jako každý rok stačí napsat zprávu do ČTK (což jsem udělal) a věřím, že se opět rozdrnčí telefon, až budou profesionální novináři volat pro živé vstupy do rádií, či zjišťovat informace pro případnou reportáž do zpravodajské televize, jak se již stalo pravidlem. Jen za ta léta vím, že v případě některých médií toto neplatí a dokud se cena Ď „neobulvární“, tak pro ně zásadně není. Proto člověku udělá radost každý zájem, který přijde sám od sebe, tak jak bych to v normálně fungující společnosti očekával. Ba, když hříčka náhod zajistí, že se o ceně Ď v novinách zmíní, aniž to kdokoliv plánoval. Když se tohle stane, je to důkaz, že jsou věci, které by člověk prostě nevymyslel, přičemž jsem si jist, že kdo z lidí z branže ony noviny koupil, myslí si: „Ten tu cenu Ď protlačí ale všude!“

V novinách MF DNES vyšel článek o herci Pavlu Novém, jak v Plzni pomáhá prodávat cihličky na pomoc potřebným. V novinách pak čtenář našel fotografii s Pavlem Novým, jak drží jednu z cihel, na níž je napsáno cena Ď. Článek se o ceně Ď nezmiňuje, jen tato fotografie demonstrativně upoutává na můj projekt bez toho, že bych něco takového zorganizoval. Za vše může úžasná náhoda. Vše vezmu detektivně od začátku. Tedy: „Když by se nestalo tohle, nebylo by tamto!“

V roce 2006 jsem obědval s dcerou Markétou ve Zlíně v hotelu Moskva v Irské restauraci. Byli jsme tady na festivalu Zlín fest moderovat nějaké programy. Do restaurace vstoupil herec Pavel Nový, který rovnou zamířil k nám: „Máte místo u stolu?“ - Načež se hned dal do řeči, že naší práci sleduje a že se mu líbí náš vztah táta – dcera. Pak se začal vyptávat Markéty na život. Mezitím jsme dojedli a já pochopil, že jsme prošli jakýmsi jeho osobním testem, neboť vše uzavřel: „Máte holku nezkaženou a milou! Jen si to udržte!“

V roce 2010 jsem se setkal s Pavlem Novým v Praze na křtu jedné knihy. Okamžitě jsme se pozdravili. Vyprávěl mi o rekonvalescenci po zákeřném onemocnění, které prodělal.

Nu a před pár dny jsem natáčel pro ČRO Plzeň v ulicích města postřehy lidí pro můj pořad “Jízda v Odpolední jízdě“, když ve Smetanových sadech jen tak prolítnu mezi stánky se zbožím, když si všimnu, jak nějaká paní instaluje ve svém stánku jakési zelenou barvou pomalované větve. Bylo kolem poledne a všude kolem se už dávno prodávalo. Tahle paní očividně dorazila pozdě a ještě k tomu ani nijak nespěchala s instalací svého prodejního produktu. Nebýt toho, že jsem ten den natáčel podklady pro pořad s tématem „odkládání povinností na později“, nezastavil bych se právě tady: „Dobrý den, Richard Langer, Český rozhlas Plzeň! Prosím vás, odkládáte povinnosti na později, či si je plníte hned?! – Vidím, že jste si dnes přispala!“ – Což paní rozesmálo: „Máte pravdu, dneska jsem výjimečně ležela do jedenácti!“ – „Co to vlastně prodáváte, takové zelené větve ani nevím, na co se hodí?“ – „Na ty větve teď navěsím šperky, víte?“ – „Aha…“ – A jak si tak povídáme, zapomenu úplně, že jsem tudy jen procházel a začnu se rozhlížet i po dalších stáncích, když si všimnu, že v jednom z nich je herec Pavel Nový. Udělám, pár kroků tím směrem a on sám spustí: „Ale, copak tady děláte? Kupte si cihlu!“ – Pozdravíme se, hned zapnu mikrofon a natočím pěknou pasáž, kterou zrovna včera rozhlas v „Jízdě…“ odvysílal. Jakmile mikrofon vypnu, zeptám se: „A kolik mistře, ta cihla stojí?“ – „Jen stovku a pomůžete tím potřebným!“ – „Tak si jednu vezmu!“ – A než se naději nutí mne mistr, abych si sedl ke stolu a cihlu pomaloval. To odmítám slovy: „Kdepak, malovat neumím?“ – „Když se umíte dobře živit pusou, musíte umět aspoň něco umět namalovat rukou!“ – Oponuje Pavel Nový. Sednu tedy ke stolku a vítězně pronesu: „Jasně! Napíšu na cihlu cena Ď!“ – „Co to je?“ – „To je děkování mecenášům a dobrodincům za podporu kultury a charity. Finále máme 21. června v Národním divadle! Přijďte!“ – „To nemůžu, to jsem zrovna v Přerově!“ – „No, tam jsme měli regionální kolo ceny Ď v březnu, vyhrál tam pan Zahradníček za podporu Domova pro seniory Tovačov.“

Než jsem dořekl, byla cihla barevně popsaná. Pak jsme se rozloučili a tím to pro mne haslo. Druhý den jsem si koupil noviny a v nich objevil fotku Pavla Nového s cihlou „cena Ď“. Těch cihel tam bylo mnoho. Cihly, které ještě nezaschly, nechávali nahoře. Po chvíli je položili na hromadu cihel a přeložili přes ně cihly další. Novináři z MF DNES přišli ve chvíli, kdy „cena Ď“ schla nahoře hromady cihel. Mistr ji vzal do ruky…

Tak tolik velkých náhod se potkat muselo od roku 2006, aby vyšla jedna malá fotka! O tu fotku ve skutečnosti nejde. Jde o to, že člověka potěší i maličkost, neboť ví, že když by si přál, aby tato fotka vyšla, musel by někam zavolat, někoho možná pozvat na kafe a vysvětlit oč jde. A pak si vyslechnout, že takových zájemců o obdobnou fotku je tisíc. Líbí se mi, že někdy život přinese důkaz, že náhoda nemusí být jen zlá, že náhoda, může mít i smysl pro humor. Proto je potřeba každé vlídné náhodě pokorně poděkovat. Kdo ví, když bych si nevšiml zelených větví a šel dál, nejen že by nebyla fotka v novinách, ale třeba by jiná náhoda zavinila, že by mi v tom šrumci mezi stánky nějaký filuta ukradl mikrofon. A tak, jako člověk nadává za negativní náhody, měl by děkovat za ty pozitivní.