Začnu tím, jak jsem se před sedmi lety seznámil s Michalem Stárkem. O jeho podnikání si přečtěte v rubrice BYZNYS. Půjčuje stany na nejrůznější akce. V jednom takovém, který zastřešoval velké pódium jedné velké akce v jednom městě, jsem měl před několika tisíci lidmi moderovat rozhovor s jednou docela slavnou tváří. Za scénou byl ještě velký stan, coby zázemí pro účinkující. Tam jsem se s oním slavným setkal, pozdravil jej, představil se a zeptal se, zda si můžeme připravit základní kostru našeho společného vystoupení.

Slavná tvář bez jakýchkoliv emocí pohlédla na vteřinu do mé tváře, na pozdrav neodpověděla a nic dalšího neřekla. Pak se jala ke stolu s občerstvením. Za sebe, jako moderátora, nemám problém s tím, že není rozhovor připraven - nejraději žádné otázky dopředu nedomlouvám, aby bylo ve vzduchu cítit přirozené napětí, překvapení a improvizace, která udělá z vystoupení živou show. Vím ale, že některé hvězdy nemají tento přístup rády, že dokonce chtějí mít přesně dopředu dané otázky, na které pak jako před lidmi najednou spontánně reagují, přičemž si diváci říkají: „Ten je ale pohotovej!“ – Takže se pro každý pád svého budoucího partnera show zeptám. A pak mi přijde slušné, či vlastně normální, se alespoň představit.

No, zůstal jsem tam stát s vykulenýma očima. Ale nic, polknul jsem a jako mnohokrát jindy se k vystoupení stavěl profesionálně. Na scénu jsem vyskočil s nadšením a ještě nadšeněji pozval před dav diváků oblíbenou tvář, která je sobotu co sobotu srdečně zdravila z obrazovky jedné velké televize. Vše se dařilo. Mistr na mne reagoval jako profík, dokonce mne oslovil i jménem, spolupracoval jako nikdo. Prostě byl dobrej. Ale jakmile jsme zašli do stanu za scénou, už mi opět neodpověděl na poděkování a rozloučení. Byl jsem vzduch.

A v tomhle vzduchoprázdnu mi najednou někdo poklepal na rameno. Byl to sympatický chlap, postával celou dobu bokem, takže asi patřil k celé této monstrózní show. Z jeho tváře jsem vyčetl, že mu nedalo mi něco nevysvětlit: „Z toho si nic nedělejte, to je normální! On sem jezdí každý rok a standardně nikoho nezdraví. Dokonce ani manželce jeho velkého sponzora na pozdrav neodpoví. Už si za ty roky zvykli.“ – „Tak to já bych si nezvykl!“ – Vyřknu a zakroutím nevěřícně hlavou. Bylo to pár vět, které jsme si řekli. K tomu mi tenhle chlap dal navštívenku a já se dověděl, že je to JUDr. Michal Stárek, jednatel MPM, s.r.o.

Na této malé, skoro až nevýznamné události, mne baví, že nebýt toho, že se slavná tvář nedokáže chovat slušně, neseznámil bych se Michalem. Ve stanu bylo mnoho lidí, účinkujících, zvukařů, techniků, produkčních, novinářů… Kdybych tam nezůstal vykulený stát, Michal by nepocítil důvod za mnou přijít. To, že pro něj, stejně jako pro mne, má pozdrav v životě velikou hodnotu, nás seznámilo. Před tím jsem nikdy osobně nikoho, kdo půjčuje stany, neznal. Za těch sedm let, co se známe, jsem nikoho z této komodity byznysu také osobně nepoznal. A to jsem se zúčastnil stovek akcí, kde nějaké takové stany vždy byly.

A stejně tak, jako nechávám věcem volný průběh, kdy ani v mém drobném podnikání v oblasti kultury netlačím na pilu, což vzhledem k charakteru činnosti ani nejde, chci-li, aby mé projekty měly svou individuální atmosféru – tak netlačím na pilu ani v seznamování se s kýmkoliv ze slavných, populárních, či známých lidí. Kolikrát se mi líbí nějaká písnička, pak se na festivalu setkám s oním zpěvákem, avšak nemám-li zrovna žádný konkrétní pracovní důvod, proč bych ho oslovil, neobtěžuji ho a vlastně se mineme. Neplním si za každou cenu mobil novými telefonními čísly žádaných umělců. Mám jen ta čísla, kterým mám důvod pracovně zavolat. A nová? Ta přivane náhoda, život, osud.

O to zajímavější pro mne je, že jak nečtu bulvár a nestíhám už několik let sledovat televizi, mám ohromný odstup od slova „populární, slavný, známý“. Každé z těch slov přitom představuje jiný rozměr lidového ohodnocení úspěchu. Populární je ten, kdo aktuálně jede, kdo včera vystřelil na nebe a zatím na něm ještě svítí. Slavný je ten, kdo na ono nebe vystřelil a trvale na něm svítí a svítí a svítí. A známý je ten, kdo nikam nevystřelil, ale všeobecně se o něm ví, že existuje a v tom, co dělá, je dobrý.

S mým přístupem k informacím o slavných, populárních a známých se často stane, že o mnohých z nich nevím vůbec nic. Zpravidla nejvíce vím o slavných, protože jsou stálice a i k člověku, který ignoruje bulvár a nekouká na bednu, kontinuálně prosakují informace o slavných. O populárních se však dovím minimum, ba někdy lautr nic. Málo se toho ke mně také dostane o známých. Pro média jsou méně atraktivní, takže se o nich zmiňují minimálně a z toho minima pak ke mně dorazí téměř nic. Jelikož mne ale osobně zajímají, věnuji jim nejvíce prostoru, takže si informace o nich hledám sám. Je to vděčná práce. Nejsou slavní, přestože bývají nesmírně úspěšní ve svých oborech, takže zájem uvítají. Navíc netrpí žádnými manýry a dokážou člověka obohatit svým pohledem na svět. Nic v tomto smyslu ale není dogma. Všechny tři skupiny existují a když mám důvod, rád se setkám se zástupcem každé z nich. Někdy se totiž ze známého stane slavný, z populárního známý a tak podobně.

A jak si tak o tom přemýšlím, nejraději, když jsem za volantem - to mi cesta náramně utíká, poslouchám k tomu v autě rádio. Poslední dobou jsem v něm zaznamenal hezkou písničku zpívanou hezkým dívčím hlasem. Popsal bych ho jako nugátově zlatý, tu a tam s oříškem, pro který občas nádherně miniaturně zachraptí. Vůbec jsem nevěděl, komu patří, jak dotyčná vypadá, ve které zemi žije (písnička byla v angličtině). Když už takto něco zaregistruji, to už musí být! Sám jsem od sebe ale neměl důvod začít po jméně zpěvačky pátrat.

Pak ale zavolají z Filmového a televizního festivalu Oty Hofmana, se kterým spolupracuji, abych napsal rozhovor se zpěvačkou, která bude mít na festu koncert, který budu uvádět. Zapsal jsem si jméno Debbi. Nic mi to neříkalo. Divili se, vždyť je známá z Česko – Slovenské Superstar a hraje se v rádiu. Já však spatřuji výhodu v tom, že o ní nic nevím. Teprve teď, když mi život přivál důvod se o ni zajímat, všechno hezky najednou přijmu a vstřebám. Vytvořím si na ni ničím nezaujatý názor.

První co mne potěšilo, když jsem po Debbi začál pátrat na internetu, bylo, že tu hezkou písničku, co občas slýchám z rádia, zpívá právě ona (poslechněte si zde). Zase jsem měl důvod poděkovat životu za to, jak mne zábavně vede kličkami nových poznání. Když mám napsat s Debbi rozhovor, určitě ji poznám víc. Je mladá, čerstvě dospělá. Je populární. Přeji jí, aby se stala slavnou. A onu slávu si udržela. Aby se jednou nechovala jako tamta „slavná tvář“, která mi neodpověděla na pozdrav, ze které se možná i pro obyčejné nevychování po sedmi letech stala „kdysi slavná tvář“. Každý ji zná, ale žíly mu už netrhá. To je pro umělce horší, než být „jen“ známým člověkem.

S Debbi jsem napsal rozhovor, kde je velice stručná. Má k tomu asi důvod. V Ostrově při osobním setkání poznám víc. A všechno tohle do sebe uložím a zakonzervuji a možná jednou, až budu pro magazín Revue Richard psát titulku nikoliv k 86. týdnu, ale třeba k 866. – vzpomenu si na tento článek a napíšu, jak jsem se po letech sešel s jednou zpěvačkou. A jsem tuze zvědav, zda budu psát: „Kdysi slavnou“ nebo „stálicí“.

A co si přečtou obyvatelé města Ostrov o Debbi? Právě včera jsem do redakce místního měsíčníku odeslal tento text:

Když se malá Deborah Kahl naučila chodit, dostala od své maminky za odměnu pusu. Psal se rok 1995 a nezávisle na tom vyšlo nové album Davida Kollera pojmenované „Pusa“. Sám David Koller nemohl tušit, že touhle pusou symbolicky políbil sotva cupitající holčičku, jejíž kroky pomalu, ale jistě, začaly mířit k hudbě, díky které se nakonec oba dva zpěváci jednoho dne setkali. Když jsem Debbi navrhl pro okamžiky tohoto rozhovoru tykání, zeptal jsem se současně, jaké to bylo, když najednou vstoupila do českého showbyznysu a hvězdy, které dříve znala jen z televize a rádia, jí nabídly právě ono tykání?
Já ani nevím, jelikož to většinou tak vyšlo, že jsme si automaticky začali tykat, ale u koho mě to nejvíce překvapilo a těšilo, bylo od Davida Kollera.

Když třeba Davida Kollera, jako člověka, porovnáš s někým z rodiny nebo z kruhu kamarádů, najdeš mezi slavným zpěvákem a takzvaně obyčejným člověkem nějaký zásadní rozdíl?
Musím přiznat, že asi moc velké rozdíly tam nejsou. Přece i slavní lidé jsou jen lidé.

Kdo tě dosud v životě nejvíce inspiroval?
Rodina a Beatles, nevím, je to možná divný, ale když si vezmu hudbu, tak mě nejvíce inspirují Beatles, i když hudba nemá vlastně žádnou podobu.

Jestli tomu rozumím tak, že se dá hudba pouze vnímat jako hudba, pak chápu, že vnímání skupiny Beatles, mohlo být pro tebe zásadní. První album Beatles s názvem Please Please Me, bylo vydáno přesně třicet let před tvým narozením, ale podnes má pro spoustu lidí na celém světě své neopakovatelné kouzlo. Ve své době rozpoutalo ve Velké Británii takzvanou „beatlemánii“. Během dvou let pak absolvovala skupina Beatles přes dvě stě velkých koncertů pořádaných po celém světě. Moc Ti přeji, abys rozpoutala „debbimánii“, užila si tvůrčího úspěchu a jednou inspirovala další mladé zpěváky hudbou, která nemá jinou podobu, než hudební. To se pak o tom třeba bude někde psát. V čem by sis o tom ráda jednou přečetla? Co vlastně čteš?
Noviny, ale nejradši mám Reflex, ten si kupuji neustále. Články v Reflexu jsou zajímavé a vždy mě alespoň jeden článek náramně pobaví.

Které místo na světě miluješ?
Nejvíc miluji Prahu, nemůžu si pomoci, ale to město je nejkrásnější místo na světě.

A až si Debbi získá publikum v Ostrově, k její milované Praze možná přibude i Ostrov. Mít svůj Ostrov bude atraktivní vždy. A jestli se vám nezdály odpovědi Debbi atraktivní jen proto, že jsou stručné, pak vězte, že Debbi nejraději na všechny otázky odpovídá zpěvem. Proto jsou její koncerty tak atraktivní.

R