Ráno kolem čtvrté vystoupíme v Ústí nad Orlicí, v sedm jsme celí ospalí v Letohradu a v osm u tety na Studeném, kde nad ospalostí zvítězí hlad. Teta je vyhlášená kuchařka. Odjakživa jsem miloval její džemy a domácí sekanou. Recept měla od své maminky – mé babičky Růženky, což byla současně maminka mé maminky, neboť ta je sestra mé tety. Vysvětluji tyto jednoduché příbuzenské vazby složitě proto, aby vyzněla souvislost mezi receptem na sekanou, tetou, maminkou a mnou. Obě sestry podle stejného receptu pekly sekanou celá desetiletí. Pak postupně s radostí má maminka oznamovala, jak sekanou udělala o něco zdravější, tu ubrala špeku, tu přidala kopřiv, až se po letech stalo, že stejná sekaná mi chutnala jinak u tety a jinak u maminky. Ta tetina prostě vedla! Je to tak, nezdravá jídla jsou neodolatelná.

Teta věděla, že dorazíme, sekanou s chlebem proto už dopředu připravila na stůl, znaje mne, že nejraději vymazávám drobky a vypečené sádlo. Teta byla odjakživa obětavý člověk a já v ní měl celý život opravdovou tetu, za kterou jsem kdykoliv mohl přijet a být u ní na stravě a bytě tak dlouho, jak jsem jen chtěl, což v dospělosti začalo platit i pro mou rodinu. Proto vím, že je teta hodný člověk a navíc jsem jí nesmírně vděčný za všechny ty roky, kdy jsem mohl u ní být o prázdninách jako doma. Proto vím, že ta věta, kterou teta vyslovila, nebyla myšlena vážně, jen prostě vyletěla do světa. V Markétce však hrklo a já musel zachraňovat situaci. Byli jsme nevyspalí a hladoví a hlavně přecitlivělí na povídání o bezlepkové dietě. Kam jsme přišli, tam jsme vše museli vysvětlovat. Ono to trvá podnes. Kdo o celiakii nevěděl, diví se a přeje si znát podrobnosti. Proto všude vysvětlujeme a opakujeme: „Ano, definitivně, doživotně, tvrdě bez kompromisů!“

Něco takové nás čekalo i toho rána u tety. Byla v šoku, že Markétka nechce sekanou. Přítel tety mávnul rukou: „To se divím, že si v dnešní době potrpíte na takovýhle novoty? To za nás tohle nebylo! To máte z toho, jak žijete!“ – Marně jsem vysvětloval, že jde o vrozenou věc, že se celiakie dědí, že ji mám buď já nebo Jitka, nebo někdo z našich rodičů, že se s tím nedá nic dělat, ať žijeme, jak žijeme. A strýc, jinak bodrý hodný chlap, nemyslící nic zle, ale ve zvyku říkat věci „co na srdci to na jazyku“ pokračoval v úvahách: „Tak si vezmi jen trochu, ono tě neubude! Copak z ní vyroste, když jí všechno hned nevoní?“

Tady má Markéta dvanáct. Už se dávno sžila s celiakií. Jsme zrovna v Alpách, kde se nám stalo, že jsme v jedné hezké – přeplněné lidmi - restauraci čekali hodinu na večeři, když tu donesli Markétě sice na přání bezlepkové jídlo, avšak omylem polité sosem, takže jsme ho museli vrátit. Oba jsme měli hlad, ale nedalo se nic dělat. Vrátil jsem tak i své jídlo a čekal s Markétou na novou porci, abychom jedli společně. Majitel restaurace se přišel osobně omluvit a jako dárek nám dal na stůl mnoho dobrého navíc. To se u nás nestává. V Plzni v jedné hezké restauraci nám odmítli jídlo vzít zpět – číšník se rozčílil: „Tak si to takhle holka očistí příborem a hotovo, či je snad cimprlich?“ – Aby si číšník nemyslel, že mi jde jen o to, že ho chci lidově řečeno pouze „buzerovat“, řekl jsem si o účet, zaplatil 800 korun a před ním a dalšími hosty restaurace, všechna námi objednaná jídla hodil do koše. Pak jsem jen prohodil, že v této restauraci, která je tak krásná a snoubí se v ní historie ve vazbě na pana Křižíka a skvělá gastronomie, mne do konce života neuvidí. Zaplacením útraty jsem si přál, aby se číšník zamyslel…

A zase jsme začali vysvětlovat, jak ani drobek nesmí sníst. Jenomže marně. Věty jako: „To za našich let nebylo!“ – „Kam ten svět spěje?“ – Vážně vyřčené, jen Markétce zamotaly hlavu. „Jdi Marky do kurníku ke slepičkám pro čerstvá vajíčka…“ - Pošlu Marky vlastně pryč a kývnu jen na tetu, zda to nevadí. Ta celá rozhozená z novinek, o nichž debatujeme, usedne a ukáže Markétce, jen ať jde. Než se vrátí, napadne mne pro držení diety celiaka přirovnání: „Hele, strýcu, to je jako když ti doktor řekne, že nemáš skákat z desátého patra, že bys skončil zle. A ty nad tím mávneš rukou a řekneš – co se může stát, když si skočím jen jednou, no a třeba jen z šestého?“

Teta byla z toho všeho vedle. Vzala si Markétu na klín – ta držela čerstvá, ještě teplá vajíčka v ruce – a řekla věčnou větu, co mi podnes v uších zní: „Holka moje! To já, kdybych nemohla jíst chleba, tak bych radši ani nebyla!“

Hned jsem si musel vzít Markétku k sobě a utěšit jí, že se dá být i bez chleba. A věty jako: „Boží dar…“ – Jsem odrážel s prosbou, abychom už o tom nikdy nemluvili. Dobrosrdečnost tety a jejího přítele byla v životě milionkrát prokázána a všechny necitlivě řečené věty nebyly myšleny vážně, ale v šoku a nepřipravenosti jen tak vypadly z úst – to nám bylo jasné, ale současně nám to stvrzovalo, že nebude jednoduché ani ne tak pro Markétu, jako spíš pro okolí, přijmout Markétčinu životní změnu.

První problém nastal ve škole, kde ve školní jídelně řekli Markétě, že jídla z domova nemůže nosit k ohřívání do jídelny. Žádné jídlo ve školní jídelně jíst nesměla. Žádné. Z domova si nosila v plastové krabičce bezlepkovou stravu a bylo potřeba jen někoho v jídelně uprosit, aby Markétě v mikrovlnce oběd ohřál a dal pak na talíř, aby se mohla najíst se svými spolužáky. Vedoucí jídelny vzkázala, že hygiena to nedovoluje. Ředitelka školy řekla, že to nedokáže zařídit. Markéta tedy měla zůstat po zbytek školní docházky bez obědů. Škole, jídelně a systému v této zemi – to bylo naprosto jedno: „Poraď si, jak umíš!“ – Koho dojme malá holka. Vždyť není zdravá, tak co chce? Možná, proč vůbec něco chce? Notabene obědvat?

Hrášek Markéta smí. Navíc se do něj zamilovala. Začala si ho proto sama pěstovat.
Okamžiky, kdy sklízí svou úrodu si užívá. Čerstvého hrášku se nemůže nabažit…

„Klid Markétko! Klid!“ – Přemýšlel jsem doma a necítil žádnou nervozitu, neboť jsem byl přesvědčen, že své dceři obědy zajistím, kdybych ji denně měl zajistit odvoz 5 km domů a zpět. Pak jsem přišel s nápadem: „Zítra si vezmeš do školy ešus a lihový vařič. O polední pauze si sedneš do parku před školu tak, aby tě viděli všichni lidi z ulice! No a začneš si ohřívat oběd! – Já napíšu pár mailů do novin a řeknu jim, že si malá holčička sama ohřívá obědy v parku… he, he, to bude parádní tóčo! – No a rozpoutáme diskusi, jak podobné situace řešit!“

Patřičně vybavená, vyráží ráno Markéta tramvají přes celou Plzeň až na samotný okraj města, kam dojížděla proto, že zde mohla chodit i na základní uměleckou školu. Domů to tak měla daleko a jediná šance byla se o pauze najíst zde. Už se chystá vyndat lihový vařič, když tu na ni z okna vývařovny školní jídelny mává jakási paní kuchařka. Úplně obyčejná ženská, vydělávající tady pár korun, nemající vliv na nic v této zemi, milá, od pohledu poctivý normální člověk, co žije nenápadný život tak, že si ho v dnešní době „celebrit“, tužeb po moci a okázalosti, skoro nikdo ani nevšimne. A zrovna tahle ta obyčejná paní s bílou zástěrou zacintanou od vaření polévky, co byla cítit až ven do parku, pohladila Markétu po tváři a s přirozenou samozřejmostí řekla: „Holčičko, jestli chceš, každé ráno mi budeš tajně nosit to tvé jídlo a až přijdeš na oběd do jídelny, jen na mne u okénka mrkneš!“

Tak tady je v létě často Markéta vidět. Na svém políčku…

Žádný ministr, žádný ředitel, hejtman nebo primátor… obyčejná ženská. Která zná život a nepřemýšlí, jestli je to po stránce nařízení správně, ale která ví, co má v jaké chvíli udělat – tak takováhle paní nakonec vyřešila problém s Markétčinými obědy. Čtyři roky, každý všední den, takhle dělala Markétě radost. Já byl zase rád, že si to Markéta dokázala zařídit sama. Byla to pro ni velká životní zkušenost. Líbilo se mi, že si Marky z této situace dokázala pro sebe vzít to lepší: „Už nemusím čekat frontu na jídlo, stačí mrknout na paní kuchařku a hned dostanu jídlo!“

Zkušenosti jsme ale nabírali všichni a všude – nejen mimo domov. Kdykoliv se Jitce povedlo něco doma nového uvařit nebo upéct podle bezlepkového receptu, užili jsme si spontánní radost. Jednou k nám přišli na návštěvu příbuzní, muž a žena – a Jitka s nadšením ke kávě přinesla bezlepkovou bábovku. Nahlas před Markétou chválí své dílo: „Ochutnejte, je to báječný!“ – Aby navozovala pocit, že nejen nic neschází, ale naopak máme štěstí, že si můžeme takovou dobrotu, kterou nikdo nemá, dopřát…

...když tu, on, host, nepříjemným gestem naznačil, že na svůj talířek nic takového nechce. Načež z něj vypadla věta: „Nechápu, proč se s Jitkou omezujete. No co? Tak je Markéta nemocná, proč byste ale měli vy držet dietu? Proč byste se měli omezovat? Život jde dál!“ – Marky těžce polkla. Já jsem odešel, abych toho muže neposlal kamsi - je to přece jen příbuzný. A vzpomněl jsem si, jak mu onehdy bylo ouvej, když jsem se za ním stavěl na návštěvu v nemocnici. Teď jsem toho litoval. Neměl jsem tehdy ztrácet čas: „Proč bych se omezoval, měl jsem dost práce a místo toho jsem si s ním povídal o operaci, která ho čeká, abych jej uklidnil…“ – V mžiku jsem věděl, že bych už nikdy do té nemocnice právě jeho uklidňovat nešel a tím pro mne tato nepříjemná chvilka skončila, víc jsem se k jeho větám nevracel a pouze Markétku posléze uklidnil: „Je jedno, co kdo říká, důležité je, co si myslíme my!“

Patnáctiny oslavila Markéta, jak jinak, než s bezlepkovým dortem.
Byl doma upečený a každému chutnal!

Čas plynul a najednou nic nebyl problém. Dokonce jsme se začali na účet celiakie smát. O tom příště…

R