Jako celkem systémový člověk se snažím najít, co to vlastně sběratelství je. Moderní doba ovlivnila i mojí osobu a proto na Wikipedii (internetové encyklopedii) nacházím definici sběratelství. Sběratelství je koníček, který spočívá v získávání specifického druhu předmětů (popřípadě i zážitků s nimi spojených), založeném na specifickém zájmu sběratele a jejich uchovávání ve sbírce. Tyto sbírky bývají většinou kvalitně roztříděné, zkatalogizované a atraktivně vystavené. Většina kvalitních sbírek byla základem pro vznik profesionálních muzeí. Tolik tedy internet. Při přemýšlení nad definicí sběratelství mi neplánovaně napadá další kvalifikace pro pozici dopisovatele. Vždyť já toho vlastně v dětství tolik sbíral. Na začátku to byla první vydání populárního dětského časopisu Čtyřlístek. Samozřejmou etapou byla sbírka gumových indiánů „made in NDR“. Co jsme se s nimi s kamarády nahráli. Každý jich měl krabici a hra s figurkami indiánů a bělochů nás unášela do jiných míst, než bylo panelákové sídliště v Plzni, kde jsme žili. Pak následovaly známky, odznaky, zápalkové nálepky, pivní tácky. Prostě jako každý kluk jsem měl mnoho zájmů a určitě bych tehdy sběratele střešních tašek měl za blázna či podivína.

Nicméně člověk dozrává, a i když si rád vzpomenu na mé minulé sbírky, je dnes mým favoritem sběratelství předmětů, které se prolíná s mojí profesí. Již skoro dvacet let prodávám řemeslníkům, co dělají na střechách, materiál a potřeby pro jejich práci. Za tu dobu jsem jich osobně poznal stovky, viděl, jakou nádhernou práci většinou dělají, a slyšel mnoho historek, které by určitě stálo za to zdokumentovat pro budoucí generace. Vždy říkám, že jsou to chlapi, kterým příroda nic nesleví. Ať je v létě třicet stupňů horka nebo v zimě sněží a je pod nulou. Téměř pořád je najdete na střechách. Ošlehané větrem, s rukami, které jsou ztvrdlé poctivou prací. Naprostá většina z nich Vám podá ruku a nemusí se téměř nic víc říkat. Drží slovo. Trochu mi tím připomínají skotské horaly. Takže asi není divu, že mne dvacet let s nimi poznamenalo a začal jsem obdivovat jejich práci, výrobky se kterými dělají a jaké hodnoty a jak vytváří.

Při rekonstrukcích střech se většinou začíná tím, že se sundává stará, nevyhovující střešní krytina. Staré střechy mají své kouzlo. Často byly zhotoveny z krásných ručně dělaných tašek. A tím vlastně má sbírka před lety začala. Začal jsem sbírat zajímavé hřebenáče a tašky. Pozdějším studiem tašek jsem zjistil, že jsou většinou podepsané výrobcem, konkrétní regionální cihelnou. A pamětníci se mi zmínili, že jich za první republiky bylo přes čtyři sta. Dnes fungují na našem území jen čtyři z nich. Necelé procento. To mi zaujalo a začal jsem sbírat podklady k zaniklým cihelnám. Stranou nemohlo zůstat ani nářadí potřebné pro stavbu střech. Náhodou se mi do rukou dostala zachovalá ruční výrobna betonových tašek. Opět mi to rozšířilo obzory a začal jsem sbírat stroje potřebné k výrobě. Samostatnou kapitolou jsou historické knihy, faktury, výuční listy. To vše s láskou opravdového sběratele schraňuji a těším se, až budu mít více času a budu to moci systematicky utřídit.

Po té, co dosáhla má sbírka určité množství a kvalitu, dospěl jsem do stadia, že nechci být jediným, kdo tu nádheru vidí. Začal jsem žít projektem Pokrývačského muzea. Smyslem přeci je, ukázat to veřejnosti. I když nečekám tisíce návštěvníků. Jde spíše o úzce specializovanou sbírku. Ale přesto již dnes vím, že ji chci uchovat pro příští generace. Tu nádheru starého řemesla a doby, kdy řemeslník byl opravdu někdo. Podařilo se mi získat prostory od města Domažlice a v současnosti mám již sbírku částečně přemístěnou do nových prostor. Zdá se, že to nejhorší mám za sebou. Ale není tomu tak. Je třeba vymyslet ideu muzea, dát exponátům příběh a logiku trasy, kterou bude procházet návštěvník. Ale již se blížím k cíli a věřím, že se brzy budu moci pochlubit řádnou expozicí a ne jen nahodile rozmístěnými exempláři.

Ve svých příspěvcích bych se s Vámi rád podělil o krásu sběratelství starých střešních tašek a všeho okolo. Doufám, že Vás svými články nebudu nudit a že po přečtení stejně jako já občas zvednete hlavu a podíváte se na krásu našich střech. Nejlepší pro zvedání hlavy je samozřejmě Praha nebo třeba Český Krumlov.

Vladimír Zábranský