Za vše může můj první mobilní telefon. V roce 1996 jsem se rozhodl, že si pro svou práci pořídím mobil. Už to sice začala být celkem rozšířená vymoženost, ale stále člověk zvažoval, zda se investice do ní vyplatí. Zvláště, působil-li na volné noze v oblasti kultury a tak nějak se musela každá koruna obrátit dvakrát až třikrát. Nakonec jsem se rozhodl a mobil si pořídil. A hned při své první cestě do Prahy, pamatuji si to přesně, byl pěkný podzimní den, já zaparkoval na nábřeží a šel na jednání do Revoluční ulice, když tu mobil vyzvání. Zvednu to a celý hovor hledím na hladinu Vltavy. Soustředím se přitom na hlas jednoho pana inženýra, který si na mne vzpomněl, že bych mu mohl poradit: „Znám vaše kulturní akce, ale nevím, zda byste nám dokázal pomoct, případně dal tip na někoho, kdo by prakticky okamžitě zajistil vytištění log na šedesát tisíc obálek plus vytištění třech druhů dopisů, každý v počtu šedesáti tisíc, to vše zkompletovat do sebe, tři dopisy vždy do jedné obálky, koupit šedesát tisíc poštovních známek a vylepit je na obálky, stejně tak vytisknout šedesát tisíc štítků s adresami, které se na obálky nalepí a to vše z pošty hromadně odešle…?“ – Jen jsem polknul a protože jsem akutně zrovna sháněl sponzora na své kulturní počiny, došlo mi, že když tuto zakázku vybavím sám, mohu si být také sám sobě sponzorem, neboť každý kulturní projekt může začít fungovat už jen proto, že jeho autor nežádá jen po cizích sponzorech peníze, ale musí být sám připraven umět investovat do svých myšlenek a nést tak sám za sebe riziko. Taková filozofie ukáže dalším sponzorům, že autor projektu skutečně věří, což je základní předpoklad. Tehdy jsem potřeboval zhruba dvě stě tisíc a ne a ne je sehnat. Takže, aniž bych víc přemýšlel, odpověděl jsem: „A jak to spěchá?“ - „Hodně, teď volám akorát z porady, kde tuto záležitost musíme definitivně dořešit, jestli nevíte, nevadí, volám jinam!“ – „Ale vím, já to beru sám, spolehněte se!“ – „Dobře, ale potřebuji okamžitě kalkulaci!“ – „Ano za pět minut vám ji zavolám!“ – Opřel jsem o zábradlí u Vltavy a začal počítat: „Kolik asi stojí obálka? Kolik stojí papír? Kolik tisk, kolik kompletace?“ – S poštovními známkami jsem odhadl něco kolem milionu a tuto sumu zavolal zpět. Z mobilu na mne promluvil vlídný hlas: „Tak se do toho dejte!“

Po návratu z Prahy navštívím jedno grafické studio, kde jsem už měl dobré zkušenosti z minulých spoluprací a dovím se, že mi se zakázkou pomohou, dokonce vše vybaví sami, abych neměl starosti. Navíc v rámci dobrých vztahů nenavýší žádný rabat, abych skutečně potřebné peníze vydělal. Po pár hodinách se vše konkretizuje a pro mne se z celé akce rýsuje jen deset tisíc. Jsem tudíž nucen nabídku odmítnout a vydat se hledat někoho jiného. Otevřu telefonní seznam a zavolám do první tiskárny, která mi padne do oka: „Tady je Dana Škabradová, co si přejete?“

Zpravodaj Mecenáš klubu - vydání prosinec 2000 - který několik let, každý měsíc vydávala tiskárna d-PRESS.
Konkrétně se toto vydání vracelo k akci Mecenáš klubu ve vile Dr. Edvarda Beneše
a ve společnosti Kovosvit. Jednalo se o velmi pěknou akci, jednu z více než 120, které Mecenáš klub uspořádal.

Za chvíli sedím u ní v kanceláři. „No dobře, cenu vám uděláme dobrou, nejde o malou zakázku, ale jak hoří termín?“ – Táže se sympatická šéfka tiskárny. „No, hned!“ – Reaguji, abych jí vyrazil dech. Nejdříve odejde do provozu, pak někam volá, pak mi udělá kafe a říká: „Dnes je úterý, zítra s tím začneme na speciální noční směně, v pátek ráno máte vše k odběru!“ – Plácneme si a já frčím shánět brigádníky. Do pátku seženu dvacet rodin, které si chtějí přivydělat kompletováním dopisů, výlepem štítků a známek. Během pátku s pomocí mého táty rozvážíme po brigádnících materiál, pár stovek kilo papíru zůstane v Plzni, jinak dvě auta s vlekem vezou náklad až do Sokolova. V pondělí ráno vše svážíme do garáže táty, odkud to postupně odvážíme na poštu. V Sokolově na poště se musela paní pošťačka několikrát během směny vysprchovat, jak se zpotila, když na rampě přebírala krabice vybavených obálek. Padl pondělní večer, vše bylo v pořádku odesláno a já po odečtení všech nákladů získal pro svůj kulturní projekt přesně 200.000,- Kč. Nebýt ale Dany Škabradové, která okamžitě zareagovala a vytvořila mi i zajímavé cenové podmínky, akce by se konala bez finančního efektu.

Detailní snímek ze Zpravodaje Mecenáš klubu ukazuje "sportovní družstvo" Mecenáš klubu
v barvách Krušovického pivovaru (partner Mecenáš klubu), které nastoupilo proti družstvu Kovosvitu.
Uprostřed, ta rozesmátá žena, je Dana Škabradová.

Tak takhle jsme se seznámili a od první chvíle tedy věděli, co od sebe navzájem můžeme čekat. Dana se mne zeptala: „Takže vy jste agentura?“ – „Nikoliv, ale mohu i tak fungovat. Hlavní činností je vymýšlení vlastních kulturních projektů, jejich realizace, moderování, produkování…“ – „Aha, co tedy děláte?“ – „Tak víte co, já vám napíšu nabídku ke sponzoringu, abyste reálně věděla a hned pochopila všechny souvislosti!“ – „Dobře!“

Doma pak sednu a nejde mi žádná nabídka napsat tak, aby se mi zdála pěkná. Pořád se mi vrací na mysl okamžik, když mne prvně v životě Dana Škabradová přijala a neuvěřitelně pružně zareagovala na moje požadavky. A přestože byla šéfkou tiskárny, chovala se moc přirozeně. Takže jsem žádnou nabídku nepsal a pustil jsem se do psaní obyčejného dopisu. Vylíčil jsem svou životní filozofii, že ne vždy dělám věci správně, jindy zase určitě dobře, ale vždy mají jeden rukopis, hlavu a patu. Dana mi zavolala, že takový dopis ještě nedostala, ať přijdu na jednání, že mne chce sponzorovat. Několik let pak každý měsíc tiskne zpravodaje Mecenáš klubu, který jsem založil v roce 1997. Když se v roce 2001 Mecenáš klub přetransformuje na výroční udílení cen Ď, její tiskárna sponzorsky tiskne luxusní program Ď pro příležitost prvního ročníku v Národním divadle. Pak Dana nakoupí nové drahé tiskařské stroje a postaví novou budovu, takže má na pár let co splácet, takže se naše spolupráce trochu pozastaví, ale zůstane kamarádství.

V roce 2004, když mám svou kontroverzní Převelikou talk show v Plzni ve sportovní hale Lokomotiva, kdy jsem se snažil nalákat na mluvené slovo největší počet diváků s tím, že jich přišlo tisíc osm set, byla samozřejmě Dana u toho. Na scéně, jako jeden z mých hostů, předvedla paní ředitelka sportovní výkon – ukázala hvězdu a provaz…

Nescházela ani na oslavě mých kulatin, které jsem uspořádal v Královském pivovaru Krušovice. Tam si dobře zatančila s mým tátou a pak, po půlnoci, všechny překvapila, když zatančila pravého nefalšovaného „kozáčka“ (mám podnes jako důkaz video). Za to já jsem se vytáhl, když jsem byl na oslavě Daniných kulatin v Plzni. Bylo tak veselo, že jsme po sobě začali házet dorty a já šel tak daleko, že jsem zákusek se šlehačkou strčil Daně za výstřih. Neboť má smysl pro humor, jen se smála.

Poslední roky, kdy jsem s rodinou odešel z města do přírody a Dana si také mimo centrum dění pořídila nový dům, jsme se neviděli. Nikdy jsem ale na Danino partnerství a pomoc nezapomněl. Vždy jsem třeba její jméno uváděl v historii projektu cena Ď, že právě ona sponzorovala první ročník. A hle, nedávno mi zazvoní telefon: „Škabradová! No dlouho ses nezastavil a co děláš za novinky?“ – Načež se u Dany zastavím, povyprávím o desetileté existenci ceny Ď, o několika stech televizních moderacích, které postupně přišly jako ozvěna na mou show ve sportovní hale, kde mne Dana na scéně osobně podpořila a představím jí i novinku - nebulvární magazín Revue Richard. Dana se podívá do jeho stránek: „Richarde, z toho dýchá život!“ – A řekne: „Přestože je to internet, což nás tiskaře u srdce z principu nemůže brát, mně se to líbí a já ti to partnersky podpořím!“ - A stalo se. Na místě se dohodneme o vzájemné spolupráci. Za Daninu přízeň a snahu sponzorovat Revue Richard, oplátkou vymyslím balíček výhod pro firmy, které by u Dany chtěly tisknout (zde). A to je na životě hezké, že vítr přivane kamarádství, vánek odvane za roh a paměť pak jak hurikán zavelí: „Tak co s tím uděláme?!“

R