SETKÁNÍ S NEJVĚTŠÍ CELEBRITOU NAŠÍ ZEMĚ

Která celebrita je největší? Mně se zdálo, je to pár dní, že jsem se setkal s největší českou celebritou všech dob. Přihodilo se to v pátek 2. prosince 2011 před polednem v Katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Měl jsem slavnostní pocit, přesto uvolněný, avšak ostrý jako je hrana nože. Navštívil jsem „Mši ke cti svaté Anežky České“. V katedrále bylo na 4000 vzácných hostů z kruhu jedinečného Hnutí na vlastních nohou Stonožka.

Zaparkoval jsem na Pohořelci a prošel se kolem Arcibiskupského paláce k Hradu. Prodejci svařeného vína nelákali na šálek jen Italy, ale i na mne mávali a v italštině nabízeli zahřátí. Zrovna jsem z povzdálí fotil Pražský hrad, to si našinec lehce splete Čecha s Italem. Měl jsem dobrý pocit. Mnoho Italů si o sto šest fotilo nám drahá místa, naslouchajíc se zaujetím výkladům průvodců, aby se ve svých představách setkali s našimi dějinami. V duchu jsem si říkal: „Kdybyste věděli, že mám namířeno do svatého Víta, kde se za chvíli setkám se svatou Anežkou Českou, českou princeznou, nejmladší dcerou krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské, ženou s nejširším srdcem, nejhlubší pokorou a nejsvětějším věhlasem, tak byste mne hned následovali.“

Jenomže na takové setkání nemá přístup každý. I kdyby turista „nabízel nevím jaké vstupné“, sem by se toho dne nedostal. Pozvání totiž přijalo čtyři tisíce dětí ze Stonožkových škol, které si za mnohaletou práci pro hnutí zasloužily velké poděkování. A s nimi i vojáci naší armády, bez kterých by pomoc Stonožky nedokráčela k potřebným dětem ve válčících zónách, jako je například Afganistan. Stonožka kromě morální pomoci už rozdala materiální pomoc v hodnotě přesahující sto milionů korun. A jak stonožce přibývají další nohy a zrychluje se jejich krok, přibývají další miliony od našich milionových dětí, jejich učitelů a jejich paní Běly Gran Jensen, zakladatelky a prezidentky Hnutí na vlastních nohou Stonožka. Měl jsem štěstí, že mi bylo umožněno pořídit zde pro Revue Richard reportáž a zažít tak neskutečně krásné pocity.

Do chrámu vstupovaly zástupy dětí. Ve škole se sice učily, že jde o úžasnou trojlodní gotickou katedrálu se třemi věžemi a sídelním kostelem arcibiskupa pražského, že tato stavba vznikala postupně v letech 1344 až 1419, 1490 až 1510, 1556 až 1593 a 1873 až 1929 a je spjata s dějinami – ale nevěřím, že si dokázaly dopředu představit, kolik energie tady musí být soustředěno. Té energie, která tiše mluví na každého vstoupivšího. Stejně tak ze školy věděly, že letos vzpomínáme 800. výročí narození svaté Anežky České, která jako symbol sebeobětování se pro druhé byla blahořečena papežem Piem IX. roku 1874 a svatořečena papežem Janem Pavlem II. roku 1989 a ačkoliv se Stonožkové školy zúčastnily výtvarné soutěže na téma svaté Anežky – nevěřím, že si děti dopředu dokázaly představit, že by se dnes mohly ve svých myslích s Anežkou doopravdy setkat tak, jako se zde fyzicky setkají s velkou celebritou naší současnosti – arcibiskupem pražským Mons. Dominikem Dukou, jehož známé krédo říká: „Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou.“ Shrnuto, podtrhnuto: „Na děti čekalo veliké překvapení!“

Zde si můžete poslechnout 50s audio rozhovoru s Pepou Vágnerem, těsně před začátkem…

Všichni jsme dobře věděli, že jsme na mši, ale současně jsem měl dojem, že se také jedná o událost se setkáním konkrétních lidí, spjatých s určitou životní filozofií, kteří mají radost, že jsou zde společně, že sdílí v jeden okamžik tyto chvíle. Ve vzduchu přímo viselo očekávání lepšího příštího okamžiku. Nikomu z nás asi nebylo špatně, když jsme vstupovali dovnitř, ale nad katedrálou panovala zatažená obloha charakterizující pocity, jež v sobě můžeme mít při vstupu do těchto vzácných prostor. Na vše kolem nás, tam venku v našich světských životech, jsme si zvykli a naučili se žít i se všudypřítomnou negativní energií, která na nás působí skrz války ve světě, korupci a závist u nás doma, aroganci a netoleranci. Je to schopnost člověka, naučit se žít se vším, jinak by nevydržel. Je to očkování do našich žil, pro které cítíme potřebu stále hledat pozitivní lidi takzvaně „stejné krevní skupiny“, ke kterým tíhneme. Možná proto při vstupu do katedrály si o to víc všimneme zataženého nebe, možná symbolu chvíle, kdy odněkud vstupujeme někam a přestože o tom nepřemýšlíme, cítíme význam tohoto setkání.

Zde si můžete poslechnout 65s audio záznamu okamžiků natočených v katedrále, když zpíval Pepa Vágner hymnu Stonožky.

Pepa Vágner, který už pro Stonožku nezištně udělal tolik, že by se o tom dala napsat kniha, ač mladý jako věčně mladá naděje Stonožky, zazpíval její hymnu a pak už všechny přítomné přivítal Marek Eben, který je oproti Pepovi starší, ale ač pomáhá Stonožce dvacet let, mladický elán mu stále neschází.

Zde si můžete poslechnout 50s úryvek z přivítání hostů paní Bělou…

A právě s elánem a úsměvem, byla mše vedena Mons. Dominikem Dukou. Pozorně jsem poslouchal a obdivoval, jak dokáže používat tak běžná, pro někoho zprofanovaná slova, jako jsou slova „poctivost, pravdomluvnost a skromnost“. Jednak ozvěna robustních stěn, jednak osobnost pana Duky a jeho schopnost dát těmto slovům život, jsou zřejmě páky, které ladně dokážou otevřít naše vnímání.

Zde si můžete poslechnout 28s úryvku z motlitby arcibiskupa pražského Mons. Dominika Duky.

Naše generace nemá chuť nechat si kázat. V užívání svobody jsme tak svobodní, až se někdy stydíme používat ta nejběžnější slova, na kterých je, aniž tušíme, svoboda postavena. To mne napadlo, když jsem naslouchal panu Dukovi. Rozhlédnul jsem se a viděl, že nepřemýšlím sám. A bylo zcela jedno, kdo je věřící a kdo nevěřící. Všechny nás zaujalo nikoliv kázání, ale něco jako vyprávění, z nitra pana Duky jdoucí. Když začal před motlitbou u sebe, jako člověka, který také hřeší, byl jsem přikován k tomuto okamžiku ještě notně dlouho. Pro věřící to byla sváteční chvíle plná absolutní lásky. Pro nevěřící to byla také sváteční chvíle, která na mne dělala dojem absolutního porozumění, což je důležitý sic úryvek, ale přece, absolutní lásky.

Během mše jsem chodil po stranách chrámu dopředu a dozadu, natáčel si audio pasáže a pořizoval fotografie. V zadní části jsem současně zaznamenal dva postřehy. Hlouček asi dvanáctiletých školaček diskutoval o tom, jestli Bůh je nebo není. A přitom kousek od nich u jednoho z masivních sloupů, klečela asi čtrnáctiletá dívka, která se vroucně modlila, aniž kohokoliv z okolí několika set spolužáků, přivedla k údivu. Všichni dohromady pak spolu cítili sounáležitost a ctili víru jako součást jejich kultury, ke které se hlásí. Mons. Dominik Duka také pronesl, že nikdy po roce 1989 v této katedrále nezažil tolik dětí pohromadě. V každém z nich něco z toho dne zůstalo.

Děti, které jsou vychované čistě materialisticky, možná díky dnešku jednou vezmou své děti do katedrály svatého Víta a právě tam pocítí nutkání, když své ratolesti budou seznamovat s naší historií, říct něco platného, něco, co se jejich dítěti zapíše do povahy v kontextu s naší i jeho identitou a zůstane to tam navždy. To se na chvíli vzpřímí, rozhlédnou se a tu se jim vybaví „Mše ke cti svaté Anežky České“ a slova pana Duky, která možná nebraly vážně, ale nakonec v nich zůstala a proměnila je v dobré rodiče: „Poctivost, pravdomluvnost a skromnost“. Co na tom, že si každý vyložíme třeba slovo „skromnost“ jinak. Byť malé pochopení jeho významu je výhra.

Stál jsem tam a tiše hleděl vzhůru ke kulatému okénku ve stropě. A položil sám sobě otázku: „Jsi skromný?“ – A odpověděl si: „Nejsem, ale snažím se.“ – Jenže, co to je být skromný? Dnes? Myslím, že to vlastně neumím. Ale malou naději mám. Jak jsem tam stál, složil jsem v duchu tyhle věty:

Dám všechno za to

aby byli všichni

na tom líp

než já!

Vždyť se mám dobře už tak,

natož pak!

Tržní prostředí by při špatném pochopení mohlo vylučovat takové uvažování. Musím se opět vrátit k velikánům, kteří dokázali vytvořit materiální a další hodnoty, mít z nich radost a přitom zůstat skromnými. Pan Hlávka, pan Křižík, ze současníků dám za příklad prezidenta Rodinného pivovaru Chodovar pana Jiřího Plevku, zakladatele Národního registru dárců kostní dřeně MUDr. Vladimíra Kozu nebo majitele První Chodské stavební společnosti Vladimíra Zábranského.

Každý jsme měli při mši možnost zastavit se a přemýšlet. Nakonec jsem v úvahách dospěl k tomu, jak vůbec „skromnost“ identifikovat v rámci dnešní terminologie. Napadlo mne, že skromný není ten, kdo nic nemá jen proto, že se mu nic nechce dělat, kdo se nesnaží vytvářet hodnoty pro sebe a druhé, nýbrž ten, kdo něco má bez toho, že to chce mít jen proto, že to nemá ten druhý. To kupříkladu nevylučuje tužbu po vystavění, dejme tomu, když to přeženu, ale proč ne - zámeckého sídla. Když poctivě vydělám a mám třeba sen o architektonicky úžasné stavbě, jejím významu pro současnost i budoucnost, dám mnoha lidem na mnoho let práci. Vše do sebe pak zapadá a jeden bez druhého a hlavně se vzájemnou odpovědností, nemůžeme existovat.

Zde si můžete poslechnout 11s audio záznam úryvku rozhovoru s Františkem Lambertem, kterého jsem se zeptal: „Proč jste tady?“

Dnešní doba je diametrálně jiná, než doba Anežky. A přece jejím činům rozumíme. Mezi hosty mše jsem potkal dva pány, každý je profesionálem svého oboru, kde zaznamenává úspěchy a přesto si oba najdou čas na pomoc Stonožce nebo ceně Ď. Jako vždy jsem byl rád, že jsem potkal manžele Helenu a Lubomíra Dufkovy, kteří Stonožce darovali kus svého života a mnoho tváří, které mám se Stonožkou spojených, jako třeba redaktorku ČRo 2 paní Dufkovou. Dnešní mše tak byla pro mne i jakousi velkou společenskou událostí. Katedrálu zdobily nádherné výtvarné práce dětí, coby jednoho z mnoha dílčích výsledků soutěže Stonožky s názvem: „Svatá Anežka Česká“. O to byl pocit, že je tam Anežka skutečně s námi, intenzivnější. O to víc, při vyprávění o životě Anežky, jsem si uvědomoval, jak byla výjimečná a byl, opravdu upřímně hrdý na to, že znám paní Bělu, jež svůj život zasvětila pomoci dětem ve válkách a dokázala kolem sebe soustředit tolik výjimečných dospělých a hlavně dětí.

Zde si můžete poslechnout 18s úryvek rozhovoru s redaktorkou ČRo 2 paní Dufkovou (7 nejpopulárnější moderátorka rádií v ČR).

V závěru mše nosily děti z nejrůznějších Stonožkových škol dary panu arcibiskupovi. To už jsem stál pod nápisem „Pravda vítězí“, nedaleko vojáků naší armády, kteří byli různě rozmístěni po katedrále a symbolizovali spolupráci mezi AČR a Stonožkou. Pan Eben četl: „Ta a ta škola, zastoupena tím a tím školákem, přináší ten a ten dar.“ – A dodal, že takových obrázků namalovaly děti tolik a tolik, ty pak Stonožka prodala a za utržené peníze byla pak v Afganistanu postavena v té a té vesnici studna, do té a té školy byly zakoupeny slovníky, tam a tam se ve spolupráci s vojáky podařilo pomoci tak a tak. Když jsme po mši vycházeli ven, odnášeli jsme si radost, dojetí a další atributy pozitivní energie. Venku, asi na znamení, že byl svět aspoň na chvilku mnohem lepší, vysvitlo nad katedrálou slunce a všechny nastavené tváře pohladila blankytná obloha.

Ve víru víry člením lidi do tří skupin. Věřící v Boha. Přející si, aby Bůh byl. A nevěřící. Každý má důvod cítit to své. Pochopil jsem, že víra není rozhodnutí rozumu, ale stav vědomí, který prostě je a nedá se s ním hnout pro trendy nebo módu. Všem věřícím závidím. Je to jediná závist, které jsem schopen. Snad to není velký hřích. Moc si přeji, už řadu let, aby Bůh skutečně byl (zde můžete číst článek „Přeji si, aby Bůh byl.“), pročež tedy patřím do skupiny druhé. Můj Děda Štěpán v Boha věřil silně. Staral se o kostel v Kynšperku nad Ohří. Byl šetrný a velice doma hospodařil s každou korunou. Na barvě na okapy pod střechou kostela ale nešetřil. Sám pak na vysokém žebříku riskoval, když ve svém volném čase okapy natíral. Přeji si, aby Bůh byl. Na dnešní mši byli jistě lidé ti i ti i ti. Všichni jsme nešetřili cesty a času přijet podpořit víru v dobro a lásku a kdo je věřící, navíc víru v Boha, to vše na počest naší velikánské celebrity svaté Anežky České, kterou paní Běla vlastně následuje. Ať je na tom s vírou kdo chce, jak chce, věřím, že všichni věřili, že to mělo smysl. V takovém případě jsme toho dne věřili úplně všichni.

P.S. 1) Podívejte se na stránky Stonožky zde a dovíte se více o mši z úhlu pohledu hnutí a také o výtvarné soutěži (ceny dostávaly děti hned po mši v Arcibiskupském paláci).

P.S. 2) O osobní postřehy jsme poprosili manžele Dufkovy. Jejich dopis panu arcibiskupovi a fotografie najdete zde.

P.S. 3) O osobní postřehy jsme také poprosili delegaci z Ostrova. Více zde.