Moře láká skočit do něj. Je průzračné. Písek pálí, že nepostojíš vteřinu. Odpolednímu žáru se místní schovávají pod slunečníky. Moc turistů tu není, občas nějaký Němec a Ital ze severu, jinak sem jezdí z nedalekých měst. Jsem proto na první pohled jasně identifikovatelný cizinec. Okamžitě všichni v restauraci nad mořem pochopí, že jsem přijel za Jitkou. Diví se, že neumím slovo italsky. Že jsem přijel stopem. Že jsem z Československa. Já jen úsměvem a kroucením ruky vysvětluji, že všechny dotazy zodpovím, až se vyspím. Nyní hledám: „Jitku!“

Rocco, dvacetiletý energický Ital malého vzrůstu, širokého úsměvu a přátelského vzezření, mne chytne za rukáv a dovleče k malému bungalovu pod restaurací. Pochopím, že tady Jitka bydlí. Asi půl hodiny tady sedím a civím do vln přenádherného moře, jehož lákadlům pro totální únavu odolám. Jak dlouho jsem vlastně u moře nebyl? No, nikdy jsem nebyl u jižního moře, vždy jen u Baltu. A u toho čtyřikrát. Třikrát s rodiči a jednou s kamarádem, když mi bylo sedmnáct. A to bylo před šesti lety. Bylo to vždy nádherné, ale tohle bylo první ochutnání ze zakázaného ovoce.

Cítil jsem se jako vítěz. Dojel jsem dva tisíce kilometrů stopem za Jitkou, se kterou jsem byl už dva roky ženatý. Miloval jsem ji a po několikatýdenním odloučení se na ni šíleně těšil. V prostředí, kde jsme se zrovna nacházeli, jsem si připadal jako v ráji. Nikdy před tím, jsem nepoznal, víc romantičtější místo. Bylo přece jen chvíli po sametové revoluci a většina z nás nevěděla o světě lautr nic. Když se dnes zeptám některých dětí, kde byly o prázdninách a děti odpovědí, že JEN na Kanárech, je mi jasné, že by oné chvíli, kdy jsem dorazil šťasten, že vůbec žiju a že jsem skutečně Jitku na jihu Itálie našel, plus jsem i přes únavu na prahu omdlení intenzivně vnímal vlny moře, horký písek a představu, že v téhle kráse obejmu za chvíli Jitku, nerozuměly. Vím, že mají recht, ačkoliv to nevědí. I jim jednou neporozumí jejich děti, až jim budou vyprávět, že v roce 2011 létaly na Lefkádu, když už bude v roce 2031 běžné létat na měsíc zezadu.

Když Jitka přišla, byla nádherná. Opálená. Veselá. Nadšená životem. Objali jsme se, dali si pusu. Pak řekla, že hořím a dala mi teploměr. Měl jsem třicet devět. Zarazila se nad mými popraskanými rty. Nic jsem nechtěl vysvětlovat. Přál jsem si jediné. Vysprchovat se a lehnout do postele. Stalo se. Spal jsem pak celé dva dny. Jen jsem se občas vzbudil na vyčůrání. Ale nevnímal jsem, jestli je noc nebo den.

Po dvou dnech, takhle odpoledne, kdy venku zase panovala slunečná výheň, odpočatý vyskočím z postele a rozhlédnu se, co bych snědl a vypil. Nikde nikdo. Jitka bude asi se svou kamarádkou v práci. Nevadí. Ať v klidu pracuje, já se zatím připravím na zodpovězení otázek Rocca a jeho kolegů. Ve slovníku, který měla Jitka vedle postele, najdu dvacet základních italských výrazů, pak se rychle naučím počítat do deseti, vymydlím se, navoním se a v podvečer vyrazím o patro výš do restaurace, kde voní oregano, sýr, plody moře a těstoviny. K tomu se živě linou italské šlágry z pódia, aby v rytmu temných vln večerního moře, doladily pocit jedinečnosti chvíle, která se nebude opakovat, přestože tu je každý den.

Parta dvaceti italských kluků vítá kluka z Československa upřímně. Sesypou se kolem a chtějí znát odpovědi na otázky, které je zajímají. Předně: „Italsky samozřejmě umím!“ – Řekl jsem a volně za sebou zarecitoval v italštině tato slova: „Dnes je krásně, moře svěží, slunce silné, do toho já! Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset dnů!“ – Zaznamenal jsem úspěch! Uznale kroutili hlavou, jak jsem je italštinou dostal. Co se týkalo autostopu, kdy se ptali: „To je tvůj koníček? Proč jsi nejel autem nebo nepřiletěl letadlem?“ – Jsem vysvětloval, že je to můj sport, mé hobby, což také slavilo úspěch! A u tématu zvaného „Československo“, u čehož jsem pochopil, že si myslí, že jsme součástí Jugoslávie, kde nyní zuří válka, jsem dával k lepšímu, že náš vládce František Josef I. by to nedopustil.

Nálada byla skvělá. Restaurace plná hostů. Jitka s kamarádkou obsluhovala jednu její část. Já seděl v rohu, kde obsluhoval Rocco. Měl jsem všehovšudy 40 německých marek. Zbytek z toho, co mi zbylo po zaplacení dluhů, pro které jsem se vypravil do Německa spravovat střechy, odkud jsem po šesti týdnech vyrazil složitě stopem přes Československo za Jitkou do Itálie. Objednal jsem si pizzu. Nikdy před tím jsem pizzu nejedl. Skutečně! Před sametem se snad ani u nás nedělala a pizzerie neexistovaly. Pizza mi náramně zachutnala a já byl nadšen. Okamžitě jsem poslal do kuchyně kuchaři panáka, prý je jedno, co si dá, já to platím. Dal si vodku. A vyšel na plac, aby se podíval, kdo mu jí poslal. Toho večera jsem utratil všech 40 německých marek. Nic mi nezbylo. Ale ten kuchař prohlásil: „To je prvně v životě, co mi někdo z Československa poslal do kuchyně panáka!“ – A od té chvíle jsem po zbytek svých dnů u Jónského moře, tak hezky italštinou odpočítaných – jeden den, dva, tři, čtyři a tak dále, měl zde od tohoto italského kluka, co uměl vyhazovat roztočené těsto na pizzu až ke stropu, veškeré jídlo a pití gratis. Bylo to fajn!

S Jitkou jsme probrali naší situaci a dohodli se, že od podzimu začneme s malou obchodní činností a z výdělku si sami sobě budeme dotovat počínání v oblasti kultury, zejména autorské divadlo Naši přátelé, které jsem už nějaký čas hrál s kamarádem Markem, za kterým jsem se už po týdnu plánoval rozjet zpět do Československa, kde pořádal výstavu Elvis Presley a mně bylo jasné, že bude potřebovat pomoct. Jitka dorazí domů tři týdny po mně. Na cestu si tady vydělá. Já ale peníze neměl žádné a stopem se mi jet rozhodně nechtělo. Jitka poprosila o zálohu svého italského chlebodárce a mohla mi tak dát 40.200 lir na vlak z Catanzara do Říma, 800 lir na městkou dopravu v Římě a ekvivalent lir na autobus Řím – Praha, který stál 1.000,- Kčs.

Pár dní před odjezdem z Caminie, jsem raději telefonoval do Prahy do cestovní kanceláře GEOS, která zajišťovala autobusové spojení Praha – Řím a zpět. Sdělili mi, že autobus jezdí z Říma jen jednou týdně a to vždy v neděli v 10.00 hodin z třídy svatého Gregoria. Na dotaz, zda bude tuto neděli jedno místo volné, mi paní nedokázala odpovědět jinak než: „Zkuste to, autobus je už na cestě tam, nějaké rezervace byly, ale nevíme, jak si na místě obsadí volná místa řidič, vždycky přijdou lidi bez předem koupené jízdenky.“

Na jedenáctou večer mne z Caminie odvezl svou Fiestou do Catanzara Rocco. Od Jitky jsem měl v kapse peníze, v batohu pití, a od italského kuchtíka krabici s pizzou na cestu. A ještě jsem tam měl něco, co bylo pro mne hodně důležité. Jakmile jsem odjel z Caminie, začalo se mi hned po Jitce stýskat. Bylo mi jasné, že po příjezdu do Plzně dám hned film nafocený za svítání u pláže pod skalou, vyvolat. Jitku jsem tam měl stokrát jinak, ale vždy jen tak. Měl jsem pocit, že si v batohu vezu poklad. Avšak do okamžiku, než se na fotky podívám, zbývalo ještě hodně kilometrů, které jsem měl zvládnout. Připadalo mi ale, že proti cestě sem, musejí být pohodové. Proto jsem s úsměvem naskočil do rychlíku a nechal se unášet nocí mezi skalami, přes mosty až k nekonečné rovině, kdy koleje lemovaly lány kukuřice. V osm ráno vystoupím na hlavním nádraží v Římě a raduji se, že mám náskok dvě hodiny před ostatními, kteří přijdou naslepo bez jízdenky, stejně jako já. Bohužel, vlakem to do Prahy nešlo, byl čtyřikrát dražší než autobus Geosu, na což jsem neměl a předpokládám, při tehdejších možnostech většiny z nás, ani ostatní. Prostě najdu třídu svatého Gregoria, najdu stanoviště Geosu, sednu si tam nejméně o hodinu a půl dřív, sním pizzu, přijede autobus, vyberu si místo a pojedu domů.

Autobusem jsem se dostal až ke Koloseu. Poradili mi vystoupit tady a nasměrovali mne k široké silnici, která za Koloseem začínala. Měla čtyři jízdní pruhy, uprostřed jakýsi úzký chodníček a po stranách chodníky širší. Na nich bylo neuvěřitelné množství autobusových stanovišť. Prošel jsem nějaké ty kilometry až na konec třídy svatého Gregoria, po druhé straně pak zpět a žádné stanoviště Geosu nenašel. Sednu na obrubník a vybalím si pizzu. V klidu baštím, ale pozorně přitom sleduji široko daleko lidi. Přece se za chvíli musí v tomhle mumraji turistů a cestovatelů, co se každou minutou v hojném počtu přicházejí, aby nastoupili do autobusů směřujících do všech koutů Evropy, objevit česky mluvící nebo aspoň vyhlížející lidé. Poznám pak, kde má Geos stanoviště. Nechápal jsem, proč mohou mít všichni cedule, jen Geos ne. Když bylo půl desáté, začal jsem být nervózní. Utřu si pusu, vyhodím krabici po pizze do odpadkového koše, nasadím si batůžek a začnu se procházet rychlou chůzí z jednoho konce téhle nekonečné třídy na druhý. Nikde nikdo. Tedy všude lidí hodně, ale nikdo chystající se na cestu do Prahy.

Když bylo deset hodin a deset minut, postavil jsem se kousek pod Koloseem u vjezdu do třídy svatého Gregoria doprostřed ulice na úzký chodník a pozorně sledoval každý autobus, třeba i cizí, co sem vjížděl. A nic. Žádný neměl nápis: „Praha“. Začal jsem se pozvolna smiřovat s představou, že se odsud vydám hledat výpadovku na Florencii, kde u nájezdu na dálnici opět zvednu palec a budu doufat, že do dvou dnů dorazím domů. Vzpomínky na smolnou cestu sem byly ještě hodně živé, opravdu se mi znovu do autostopu nechtělo. Bylo už čtvrt na jedenáct, když se najednou zpoza Kolosea do třídy svatého Gregoria vřítila česká Karosa. Jak rychle projížděla zatáčku, houpala se. Měl jsem radost. Jakoby na mne mávala. Napadlo mne přeběhnout na kraj silnice a běžet po chodníku až tam, kde zastaví. Ale v tu chvíli jsem se sám sebe zeptal: „A co když nezastaví?“ – A právě v okamžiku, kdy mne míjela, jsem zvedl ruce a zamával na ní. Řidič mne spatřil a zastavil o sto metrů dál mezi německými autobusy. Šťasten jsem autobus doběhl a naskočil do otevřených dveří.

„Co tady děláš?“ – Táže se řidič. „Co bych? Čekám na vás?“ – „Tady?“ – „Kde jinde?“ – Rozhlédnu se a zjistím, že kromě řidiče a druhého řidiče je autobus prázdný. „Volal jsem do Geosu a řekli mi, že v deset v neděli z ulice Gregoria!“ – „Ta kráva!“ – Zlobil se šofér, zavřel dveře, dal blinkr a rozjel se. „My už dva měsíce jezdíme z náměstí Partyzánů, takže nevím, proč ti říkala takové bludy!“ – „A co děláte tady v ulici Gregoria?“ – „Ale, měli jsme poruchu, tak jsme byli v servise, zpozdili se tím, no a tudy jedeme vlastně náhodou ze servisu, jinak bychom tudy vůbec nejeli!“ – „Takže tím chcete říct, že kdyby mi ta paní, jak říkáte – kráva, řekla správně, že máte stanoviště na náměstí Partyzánů a autobus by neměl poruchu, takže by tudy nejel ze servisu, že bych autobus nechytil?“ – „Jasná zpráva!“ – „A máš opravdu štěstí, protože je všechno rezervované, až na jedno jediné místo. Takže dej tisícovku a jedeš domů!“

Na náměstí Partyzánů jsme byli za chvíli. Kromě cestujících s rezervací tam čekalo navíc šestnáct lidí v naději, že se dostanou do spoje Řím – Praha. Kdybych sem přišel správně, byl bych sedmnáctý. „Další autobus jede bohužel za týden!“ – Vysvětloval řidič horkem zmoženým a situací zklamaným českým turistům. „Ale já tu čekám od včerejšího večera!“ – Pokoušel se zlomit řidiče jeden z nešťastných. „Sednu si třeba na podlahu mezi sedačky!“ – Přihazoval důvody, proč ho tady nenechat. „Zaplatím dvojnásobek!“ – Ještě volal na rozjíždějící se autobus do otevřených dveří, které zůstaly otevřené hodně dlouho, protože nefungovala klimatizace. Ještě se lidi zlobili, že se rozbilo i video, že jim cesta bude špatně utíkat. To já byl šťastnej jak blecha a nad takovou prkotinou jsem ani nemávnul rukou. Zavřel jsem oči a byl v duchu s Jitkou na pláži pod skalou: „Jen aby se ty fotky povedly!“

R

Fotky ze soukromého archivu...

První vlevo je Rocco, naproti němu sedím s Jitkou.

Bylo nám všem opravdu dobře.

Jitce to na jihu Evropy svědčilo...

Jak se jmenují tito dva Italové už nevím, ale v pozadí je Jitka. Důležité je, že s nimi byla legrace.

Ještě před tím, než den zaklepal na čočku fotoaparátu.

Na břehu moře jsme hráli spoustu her a stále se smáli.

Prvně v životě jsem jel na šlapadle s klouzačkou. Půjčovné za nás zaplatil jeden s italských kluků.
Bohužel dnes, kdybych mu mohl zaplatit sto takových šlapadel na hodinu, už nevím kdo to byl.
A tak každému z chudších zemí u nás také podávám ruku...