Svět chuti - S chutí škádlit chutě…

„Co se škádlívá, rádo se mívá!“ – A mnoho z nás dokážou škádlit představy o dobrém jídle, ačkoliv jsme si ještě včera řekli: „Od zítra začnu se sebou něco dělat!“ – Myslíc tím, že omezíme přísun jídla. Zažili jsme to snad každý. Když mi bylo dvacet, jedl jsem za sedm a dnes, přestože jsem se konečně dostal do věku, kdy už tolik jídla vskutku nepotřebuji, stále mám chuť jíst za tři. Dřív mé tělo všechno spálilo samo a já byl bez zásluhy hubený. Jenže to už dávno neplatí. Už pár let nevím, co to je být hubený a abych si alespoň udržel stávající váhu, rozhodl jsem se, že chuť jíst „za tři“ přestanu respektovat a omezím se na snědení jídla „jen za dva“. I tak jsem ale najednou pochopil, že když se nezačnu hýbat, tak ani omezení se na dvojité porce nestačí. Tedy se každý den hýbu a zatím to funguje. Avšak abych tenhle reálný a pro třetí země nepochopitelný problém blahobytu střední Evropy začátku 21. století ustál v psychické pohodě, samovolně a zcela přirozeně, aniž jsem si to uvědomoval, jsem přešel na osobní stravovací systém, který když jsem zpětně rozebral, mi ukázal, že mi jde o jedno jediné: „Nejíst za každou cenu vše a všude!“ – Tedy, když už se mám omezit, tak to „málo“, co s ním, musí stát za to.

Úvod k mému vztahu ke křehkému jehněčímu šéfkuchaře COMO restaurantu hotelu Jalta :-)
(Reportáž ze setkání s panem šéfkuchařem s přiloženým receptem najdete níže…)

A tak jsem pochopil, že jídlo je dar, stejně jako láska. Že je potřeba se s jídlem mazlit a vychutnat si ho. Když mi bylo dvacet, nezáleželo mi na tom, kde si s dívkou najdeme místo pro naši lásku a člověk byl vděčný za prostor za výtahovou šachtou, zatímco dnes by mne to tam netáhlo. Jenomže tehdy to byl čas, který jsem musel šťastně prožít, abych získal zkušenosti, které mi dnes pomáhají a díky nimž jsem i při stravování trpělivý a vybíravý.

Se samotnou vybíravostí, pak nesouvisí výběr restaurace podle toho, jak je luxusní nebo obyčejná. Každý by měl vědět sám, kam v onu chvíli, s oním hladem ošperkovaným chutí na něco konkrétního a hlavně s onou osobou, která nás třeba doprovází a na které nám záleží, na jídlo zajde. Už bych dnes nedokázal jen tak vyjít naslepo a říct mé milované: „Uvidíme, kde zakotvíme!“ – Už toužím po dané atmosféře prostoru, dané chuti jídla i pití a hlavně po pocitu důvěry v personál, který se stává, když je profesionální, na ony chvíle jakýmisi přirozenými přáteli.

Za chvíli se sice svěřím, že svou ženu brzy pozvu do luxusního restaurantu COMO v Hotelu Jalta v Praze na večeři, ale před tím cítím potřebu vysvětlit, že za luxus považuji každou chvíli života, která nám dělá dobře. A mluvíme-li o jídle, přiznám se, že mi dělá dobře i polévka u dálnice, bez které si nedovedu představit svou jízdu do Prahy. Ona totiž i tato vazba na obyčejnou polévku v obyčejné restauraci vysvětluje základ mé spokojenosti. Když řeknu Jitce: „Rád tě k našemu výročí svatby pozvu na večeři do Coma v Jaltě - byl jsem za šéfkuchařem Pavlem Menclem a získal od něj pro Revue Richard recept, krásně jsme si popovídali, začali jsme si dokonce tykat, z dvacetiminutového setkání byly najednou spontánní dvě hodiny!“ - A dodám, že se nejedná o žádný barter, že skutečně na základě své svobodné volby s nadšením zvu svou ženu na parádní večeři, kterou zaplatím a nevyměním za reklamu, jak bývá v naší branži zvykem – vím, že se oba budeme na jehněčí od Pavla Mencla několik dnů těšit. Já se totiž takhle dokážu těšit i na vývar, který si nedokážu odříct, když míjím jednu restauraci u Berouna. Vždy je mi po vývaru nesmírně dobře, cítím se plný energie a navíc mi chutná. Několik let se tam stavuji pouze na tento vývar a nic jiného si nedám. Už od Rokycan se mi začnou sbíhat sliny. Minu spousty restaurací a nepodlehnu žádné lákavé nabídce. Jdu už prostě za svou jistotou, která mi udělá radost.

A teď se moc těším na svou jistotu romantické večeře s Jitkou v restaurantu COMO v Hotelu Jalta, kam jsem ale nejprve zavítal za šéfkuchařem Pavlem Menclem pořídit rozhovor právě o křehkém jehněčím. Udělal jsem totiž s tímhle jídlem ohromnou zkušenost, kterou mám spojenou s nádhernými vzpomínkami na oslavu ročních narozenin magazínu Revue Richard (reportáž z této akce zde), které se slavily letos v únoru právě zde. Jehněčí v podání Pavla Mencla kvitovali i ti největší labužníci, které ve svém okolí mám. Začnu mým Tátou a budu pokračovat třeba cestovatelem Petrem Firkušným, který se svou ženou Mirkou vyloženě rád degustuje speciality šéfkuchařů, ať je kdekoliv na světě. Já se v gastronomii prakticky nevyznám. Buď vím, jestli mi to chutná nebo ne a hlavně se soustředím na atmosféru, prostředí a lidi kolem mne. Petr Firkušný musí navíc znát recept, souvislosti, historii – pokud se nějaká na vybrané jídlo váže. Prostě je to fajnšmekr. A tudíž, milý Petře, nejen pro naše čtenáře, ale speciálně tobě, přináším tuhle reportáž ze setkání se šéfkuchařem COMO restaurantu Pavlem Menclem, na jejímž konci uslyšíš i audio recept, který sis přál.

Reportáž ze setkání s Pavlem Menclem okořeněná receptem na „pečené jehněčí lýtko“.

Na Václavském náměstí panoval klasický odpolední ruch. Lehce mžilo. Pod pergolou restaurantu COMO v Hotelu Jalta seděl u jednoho venkovního stolku pár. Krásná žena a elegantní muž. Jí tak třicet, jemu čtyřicet. Ona nabalená do bundy, on v lehkém vzdušném saku. Dívali se upřeně do očí. Ani si nevšimli, že jsem kolem nich prošel dovnitř. Tam zase vládnul klasický klid restaurantu, který nedokážu popsat jinak, než že se tu spěchá pomalu. Pozdravím milou servírku s dlouhými hnědými vlasy a hnědýma očima a vzápětí už mne vede ke stolku sympatická paní Lucie Boháčová z managementu restaurantu: „Pan Mencl má ještě nějakou práci, tak si zatím můžeme vychutnat kávu…“ – Navrhne a já s chutí poprosím o piccolo. A oněch dvacet minut žasnu, jak se paní Lucie zajímá o náš magazín a jak barvitě líčí všechny záležitosti kolem jejich restaurantu. Očividně má svou práci ráda, což potvrzovala i její slova o jakési životní osudovosti k místu, kde nyní pracuje. Hned jsem připomněl rozhovor v našem magazínu, který jsem letos pořídil s ředitelem Hotelu Jalta Vojtěchem Kačerovským (Rozhovor s názvem: „HOTEL JALTA – OSUDOVÉ MÍSTO VOJTĚCHA KAČEROVSKÉHO“ můžete najít zde), který také na toto pro něj magické místo, nedá dopustit.

A než se naději, šálek mám prázdný a dveřmi z kuchyně do restaurantu přichází pan šéfkuchař Pavel Mencl. Jen co jsme si spolu sedli ke skleněno-kovovému stolu (…či jak mám popsat originální design tohoto místa vedle baru v prostřed prostoru jakoby pocitově schovaného pod mohutnými točitými schody, pod nimiž visí sklenky na víno, kam mi co chvíli utíkal zrak?), prošla kolem nás asi šedesátiletá Američanka, zastavila se, usmála se a vysekla panu šéfkuchaři poklonu za oběd, který si před okamžikem vychutnala. Hned poté jsem Pavla vyfotil a tím, že jsem položil na stůl diktafon, také připravil na audio rozhovor.

Jen co jsem si vyposlechl recept, uvědomil jsem si, jak dostávám hlad a chuť na jehněčí lýtka. Když k tomu připočtu, že stejně přemýšlím, že se blíží výročí svatby s Jitkou, je mi jasné, že právě tady ho oslavíme. Sami dva. Anonymně. A když se něco přihodí – „no, kdo ví, na co vše z mládí si při takovémto výročí vzpomeneme a čím se necháme unést“ - nevadí. Budu přece v nebulvárním restaurantu nebulvárního hotelu, takže soukromí mám zaručené, stejně jako ti dva zamilovaně na sebe hledící, kteří si mne opět nevšimli, když jsem je minul, abych vykročil na Václavák. To už ale u dalšího stolku seděli nějací byznysmeni, kteří si jakbysmet užívali soukromí schůzky, z níž se daly tušit velké obchody. Prostě každý si najde ten svůj důvod, proč sem jít. Radost určitě udělá všem zde pracujícím zpráva o tom, jak jsem se nedávno v Písku setkal s ředitelkou tamního Hotelu Bílá růže Evou Marešovou, kterou jsem letos v červnu pozval na setkání přátel ceny Ď konané v Hotelu Jalta v COMO. Když přišla řeč na Jaltu, upřímně řekla: „Kdykoliv jsem v Praze, zajdu si z nostalgie do Coma v Jaltě minimálně na kávu!“ – Tedy paní Marešovou škádlí nostalgie, mne chuť na jehněčí a co škádlí vás?