|
S P O L E Č N O S T |
|
|
|
||
|
SPOLEČNOST
SETKÁNÍ S NEJVĚTŠÍ CELEBRITOU NAŠÍ ZEMĚ Plzeňská souhvězdí 2011 – jízda u nás doma Anketa OSOBNOST REVUE RICHARD 2011 Rudy Linka pro Nadaci Taťány Kuchařové Cena Ď v Pardubickém a Královéhradeckém kraji.“ „Poděkování z nebe aneb cena Ď ve Středočeském kraji.“ „Cenu Ď v Moravskoslezském kraji chránil sám Bílý slon“ „Nečekané dědictví aneb cena Ď v Jihočeském kraji 2011 ve stínu Bílé růže“ „Ď se může vidět nebo ohmatat, ale stále je to Ď – aneb – cena Ď v regionu hl. města Prahy“ Křišťálové Ď bylo uděleno v Libereckém kraji v Novém Boru aneb i dříví se může vozit do lesa... „Ceně Ď bylo ve Zlínském kraji za svědka Moravské víno“ Ď se usadilo i v Ústeckém kraji „Neopakovatovatelný Josef Louda“ Cena Ď 2011 v Karlovarském kraji udělena na Klášterních slavnostech v Ostrově Udělení ceny Ď 2011 v kraji Vysočina aneb nepřišel jen Švejk… Cena Ď 2011 v Jihomoravském kraji - ráji krokodýlů – udělena! Cena Ď v Plzeňském kraji 2011 udělena Oslava deseti let Divadla Evy Hruškové a Jana Přeučila Fantazie si hrála s fantazií Michala Viewegha... Koncert na konci světa - Jan Bendig Křest CD Mariana Vojtka v Hotelu ROTT KŘEST CD – Marie Rottrová – ZLATÁ KOLEKCE Supraphonu Křest knihy „Otakar Vávra 100 let“ Křest knihy Petra Koláře: Hana Sládková - Koželuhová "Matchball" Magické odpoledne - módní přehlídka Magické Heleny Mecenáš klub festivalu České doteky hudby Mezinárodní konference "Městský kamerový systém hl. m. Prahy…" Plzeňská souhvězdí 2010 – IV. ročník POHODA na pátou…Aneb „Cena Ď v Olomouckém kraji 2011“ již udělena! Premiéra muzikálu Baron Prášil „Revue Richard slaví & OSOBNOST REVUE RICHARD 2010“ Vernisáž Matyáše Chocholy - Jezdecký pomník Boha - Vernisáž výstavy filmových klapek Zlínfestu Vernisáž výstavy obrazů Pavla a Martina Vavrysových Zákulisí módní přehlídky - návrhářky Ilony Donátové |
Ceny Thálie 2009
očima Revue Richard
Když se v první polovině devadesátých let konaly první ročníky udílení cen Thálie, přes úspěch této akce jsem
pozoroval i mírné rozpaky některých lidí. Jakoby pro ně nebyla zprvu tato cena cenou plnohodnotnou vůči cenám jiným.
Tento můj tehdejší postřeh však velmi brzy zmizel. Pamatuji si to velmi dobře, protože jsem u prvních ročníků nebyl
přítomný jen jako divák, ale i jako člověk, který se snažil pomáhat producentovi Thálie získat sponzory.
Když jsem po mnoha letech, v sobotu 20. března 2010, usedl jako divák do hlediště Národního divadla, vzpomněl jsem si na okamžiky před zhruba patnácti lety. Dnes jsou ceny Thálie nesmírně uznávané, už asi nikdo nepochybuje o jejich prestiži a každému přijde jako samozřejmé, že se pořádá jejich udílení. Tehdy jsem rok běhal po republice křížem krážem a básnil o cenách Thálie, přesvědčujíc potencionální sponzory, aby právě udílení cen Thálie podpořili. A ze svých vzpomínek vím, že to byla velmi těžká práce. Producent sice dokázal získat opravdu velké sponzory, ale uvažuji, že se jeden z prvních ročníků možná konal i díky tomu, že se právě mně podařilo získat jednoho prodejce japonských automobilů, který ač nebyl oproti ostatním velikým sponzorem, tak tím, že uhradil kýžené sponzorské peníze prakticky ihned - ještě před akcí, zásadně pomohl produkčnímu zajištění tohoto ročníku Thálií. A tak vlastně, možná i díky tomu bylo na co navazovat v dalších patnácti letech. Až po dnešek. 
Dnes tedy budu pozorovat ceremoniál s určitým nostalgickým zabarvením zraku. Nebudu si poznamenávat, kdo jakou cenu získal, protože to jste mohli vidět v přímém televizním přenosu. Jen tak se v hledišti uvelebím a nechám na sebe působit emoce. A všechno, co unikne mé pozornosti, budu vnímat, jakože vůbec nebylo a naopak. Neboť, co člověk, to jiný postřeh. Jako když jste na fotbalovém zápase. Každý divák sleduje hru z jiného úhlu pohledu. Někdo vidí gól a někdo ho nevidí jenom proto, že se třeba zrovna podíval na hodinky. Má reportáž není objektivním svědectvím z udílení cen Thálie, ale pouze osobní zprávou o tom, co byste mohli zažít, kdybyste v danou chvíli měli napojení na mé vnímání. 
Chvilku před začátkem přišel na scénu moderátor večera - Antonín Procházka. To už na jevišti seděli všichni nominovaní a osobnosti, které budou ceny předávat. Ještě než vše začalo, přišel pozdravit obecenstvo jakýsi pán v obleku: "Zprostředkovávám vám pozdrav od pana režiséra, který sedí v přenosovém voze. A prosím, abyste omluvili, že vám tu a tam ve výhledu bude bránit chodící kameraman. To vše je součástí pojetí přímého přenosu. Tak hezký večer. Za minutu a půl začínáme!" Mám místo v přízemí v desáté řadě, přímo u kraje vpravo. Za mnou se postaví do pohotovostního postoje několik fotoreportérů. Jedno z "děl", jak se říká velikým objektivům, mi ční nad pravým ramenem. Fotografové mají vyčleněn prostor v zadních řadách hlediště, aby nerušili diváky. Škoda jen, že jim nikdo neřekl, aby ještě při ceremonii nemluvili. Hlasité poznámky některých z nich, alespoň mne, rušily. Jinak ovšem program nerušilo nic a já si večer s udílením Thálií opravdu užil. 
Antonín Procházka zahájil večer bez papíru v ruce. Je to opravdový profesionál a pro mne naprosto dokonalá, v tuto chvíli jediná moderátorská varianta. Kdo jiný by měl moderovat Thálie? Od úvodních slov mé podvědomí neustále konfrontovalo to, co vidím, s tím, co vím a co si o Antonínu Procházkovi myslím. Vše mi tak logicky vysvětlovalo, proč tak lehce, s vtipem a současně elegantně, navíc jako ryba ve vodě, co ve vodě - jako štika v řece, provází slavnostním večerem. Přece jen se umí výborně připravit a v záloze má ještě vynikající schopnost improvizace. Přece jen má divadlo v malíčku a ví, o čem mluví. Vždyť není jen skvělý herec, ale především současný nejproduktivnější autor divadelních her, pro kterého je moderování Thálií, řekl bych, poslání. Vzít tak těžký úkol chce jistotu. Jiný moderátor by mohl z jinak docela obyčejného bodového scénáře - což je úděl předávání jakýchkoliv cen - udělat nudný večer. Což se v podání Antonína Procházky rozhodně nestalo. Naopak! Klaním se Antonínu Procházkovi a děkuji mu. Mezi hosty sedícími na jevišti byli i porotci Thálie. Z nominací bylo poznat, že si museli dát práci s mapováním hereckých počinů po celé republice. O to víc mi přijde toto ocenění prestižnější. V pomyslné soutěži tak nejde o popularitu a proslulost domovské scény, ale jen a jen o um. V tom je možná smysl, že vítězové v podobě ceny Thálie získávají hlavně jakousi známku o odborném uznání. Když vyhraje v soutěži krásy nějaká dívka první místo, obdrží i materiální profit. Když získá nějaký film ocenění, má filmař asi větší šanci příště získat další peníze na další film. Tedy i v hledišti takových ceremonií sedí rivalové, kterým jde o víc, než uznání a kolikrát se tak jedná o zásadní ekonomické "být nebo nebýt", což se může odrazit na spontánnosti publika. A zase pro mne tím pádem "jenom" uznání v případě Thálií, bez čehokoliv dalšího, je o to větším. Tyhle myšlenky, možná správné, možná ne, mne napadaly, když jsem sledoval kolegy diváky, jak spontánně, bez jakýchkoliv projevů rivality nebo nepřejícnosti, přijímají ceremoniál a aktivně spoluvytvářejí opravdu pěknou atmosféru večera. Když předával cenu Ivan Trojan, vytěžil ze skromného přístupu maximum. Jednoduše nic neřekl a diváky tím nadchl. I to se musí umět. Někdo měl očividně děkovnou řeč nacvičenou, jiný střílel od boku. Ty nacvičené měly patřičnou úroveň, ty od boku pak patřičný emotivní náboj. Já je vítal raději. Nejvíce se mi líbila děkovná řeč mistra Ivana Vyskočila za Zvláštní cenu Kolegia: "Zvláštní cena? Vše co jsem v životě dělal, bylo zvláštní…" Fenomén přímého televizního přenosu vytváří pocit, že to, co se děje před zraky, má přes kamery prodlouženou ruku až k paměti národa. Že když se tu něco zapomene říct, paměť by strádala. Znáte to. Někdy vidíte v televizi krátký záběr, jenže je to záběr, na který nikdy nezapomenete. Když povstal mistr Boris Hybner, aby si přišel převzít Thálii za celoživotní mistrovství v pantomimě, vybavila se mi okamžitě scéna z filmu Pelíšky, jak si coby eskamotér u nedělního oběda namlouvá Evu Holubovou. Od teď, po vyslovení jeho jména, se mi jistě bude ještě z paměti zjevovat také okamžik z letošních Thálií. Vzpomínám, že se to odehrálo přibližně takhle: Mistr Hybner přišel a publikum začalo tleskat. Tu najednou jeden z diváků povstal, aby rozpoutal vlnu a povstali všichni. Už se tak málem stalo, ale v tom se na plátně začalo promítat video a bylo po potlesku. Když pan Hybner cenu převzal a pronesl děkovnou řeč, publikum silně tleskalo. Do toho však zazněla znělka nebo něco takového a mistr Hybner se při své skromnosti okamžitě posadil, čímž se zkrátila možnost pro publikum tleskat ve stoje. Vtom ovšem přiběhl pán v obleku, který měl na starost televizní přenos. Asi využil chvíle, kdy divákům na obrazovkách byla promítána znělka Thálií, protože pošeptal cosi moderátorovi a naznačil panu Hybnerovi, ať se vrátí zpět na scénu. A za to jsem režisérovi přenosu Liboru Kodadovi vděčný. Vycítil přesně to, co si myslím, že stojí za to vrátit zpět něco, co už nikdy jinak nebude, aby prodloužená ruka paměti národa zaznamenala okamžik, kdy dozní znělka a Antonín Procházka před kamerami ukáže rukou na Borise Hybnera a vypíchne větu: "Boris Hybner!" - Načež se Národní divadlo zvedne z křesel a notně dlouze mistrovi tleská ve stoje. To se musí vidět. Člověk se raduje, hledíc do tváře šťastnému umělci, který čelí vlně uznání statečně, očividně držíc slzy na krajíčku. Někdy se to stane, že slzou člověk prozradí, kam až ho zasáhl děj, který sleduje. Mně se to stalo i při Tháliích. Na scéně hovořila jedna z oceněných umělkyň. Když se svěřila, že děkuje rodičům, přestože jsou už hodně let po smrti, ale ona je o to víc silná, z levého oka mi vytryskla slza. Bál jsem se, že jsem sám, kdo má tak měkké srdce, tak jsem si ji ani neutřel. Pomalu mne šimrala po tváři, jak stékala až k lícní kosti. Pak jsem si všiml, jak si paní vedle mě utírá slzy. Tak jsem si tu mojí utřel taky. Hezké bylo, že oceněná umělkyně je cizinka, která se snažila mluvit česky. Samozřejmě mluvila lámaně, ale její snaha byla roztomilá a srdečná. Publikum takovou řeč přijalo s nadšením. Jen za mnou někdo z fotoreportérů polohlasně ironicky pronesl: "Koukám, správná Čecha!" - Bylo to ve chvíli, kdy jsem si utřel slzu. Vyděsilo mě to, že je mezi námi někdo, koho nejenom nic nezasáhlo, ale naopak povzbudilo k tomu, aby nahlas projevil, jaký je. Po předání poslední ceny zbývalo ještě pár minut do konce ceremoniálu. Národní nenárodní, dost fotoreportérů a někteří diváci opustili hlediště, aby možná byli jako první u rautu, který se konal na Novoměstské radnici. Se svojí rodinou a přáteli jsem se tam také přemístil hned po skončení ceremoniálu a divil se, že v okamžiku, kdy vstupujeme dovnitř, někteří hosté si již otírají ubrouskem rty poté, co dojedli. Ale to provází snad každou akci, tak se jen jako vždy usmívám, když tu mne jedna paní pozdraví slovy: "Vy se pořád usmíváte!" - Dám jí vizitku s adresou na www stránky: "To proto, abych Vás mohl pozvat na stránky Revue Richard." Ale jinak jsem se usmíval hlavně proto, že se mi večer líbil. Raut byl bohatý a měl důstojný průběh. Pro mnohé hosty byl důvodem k setkání. Jeden člověk nemohl postřehnout vše a tak jsme si s dcerou Markétou řekli, že si nezávisle na sobě každý oslovíme a vyfotografujeme pro Revue Richard takové lidi, které bychom za sebe oslovit chtěli. Někteří však vyžadovali, abychom si je nefotili samotné, leč jen po boku nás samotných. To byl přesně případ milé paní Valérie Zawadské, která mne šokovala, když mi řekla: "Ríšo!" - Hned jsem se zeptal: "Vy si pamatujete, jak jsem vás měl před 14 lety jako hosta talk show ve Viole?" - Nad čímž se zamyslela a lehce si takový večer vybavila, ale pak se přiznala, že před chvílí slyšela, jak mi "Ríšo" říká manželka. Vím tak, že je paní Zawadská nejen výtečná herečka, že excelentně dělá dabing, ale také, že je velmi bystrá a vtipná žena. 
Když Markéta položila otázku mistru Procházkovi: "Čím pro vás byly letošní ceny Thálie zajímavé?" - Dověděla se: "Pokaždé jsou pro mne jako moderátora Thálie především nervy, tím jsou pro mne každý rok stejné. Nedokáži zcela vnímat něco jiného, než to, co se týká moderování…" - V tuto chvíli, kdy se moderátor Thálií na chvíli odmlčel, se do hovoru sám vložil mistr Lubomír Lipský: "Thálie jsou výborné jako každý rok, stárnou jako víno, od roku čím dál tím lepší. Skutečně!" 
Pak si Markéta v davu našla Borise Hybnera: "Proč jste při přijímání ceny neměl na hlavě vaší tradiční čepici?" - To už ale samozřejmě pan Hybner čepici dávno na hlavě měl a tak pod jejím dozorem odpověděl: "Zezadu na Hynaisce je z roku 1926 velký nápis KLOBOUK DOLŮ. A to nešlo mít na hlavě cokoliv!" - Pak se nedalo nezeptat na jeden z nejdůležitějších okamžiků večera: "A když vám celé Národní divadlo ve stoje tleskalo, šlo vůbec na něco myslet nebo jste tam jen tak stál bez myšlenek?" - "To víte, to byla vlna TSUNAMI, jinak to nejde popsat!" 
Poté ochotně Markétě před objektivem postáli prezident Herecké asociace Václav Postránecký s paní Herečkou Alenou Vránovou. Stejnou trpělivost rád projevil i mistr Jan Přeučil nebo Ondřej Kepka. 
Někdejší herečka princezen a dnes manželka spisovatele, režiséra a scénáristy Martina Bezoušky - paní Martina - prohlásila, že Thálie musí vidět každým rokem, poněvadž se jí tato ceremonie líbí. Scénáristka a spisovatelka Jolana Matějková zde byla hlavně z profesionálních důvodů, aby měla přehled, co je v branži nového. 
Skladatel Zdeněk Barták na moji otázku: "Co bylo na letošních Tháliích nejlepší?" - Ukázal na Antonína Procházku, který očividně podle fotografie zareagoval po svém. 
A pak jsme už šli domů, abychom si v klidu sedli k internetu, našli si stránku www.ceny-thalie.cz , kde člověk najde všechna jména a všechna vyřčená uznání, včetně oficiální fotodokumentace. |
|