Pár minut to trvalo, než hvězda křtu přišla. Lidé se tlačili, mnozí se snažili dostat blíž, ale seznam zvaných byl nekompromisní. Každého měli pěkně poznamenaného.

Jak jsme tak čekali a sledovali ruch kolem, vzpomněl jsem si na to, jak jsem ráno vyrazil z chalupy v Pošumaví do Prahy a za Příbramí si dal u pumpy polévku. Seděl jsem na vysoké židličce, vychutnával gulášovku, hleděl na dálnici na svištící auta, až jsem v tom rozjímání očima sjel na regál s časopisy. A tam na jedné titulce zřel portrét Otakara Vávry, vedle nějž byly symboly zla. Hákový kříž a srp s kladivem. Docela mne to zasáhlo. Nikdy jsem o panu režisérovi, jako člověku, nepřemýšlel. Znám jen pár jeho filmů, z nichž některé považuji za vynikající. Ale abych se dokázal vcítit do role soudce morálky a charakteru, na to nemám kredit typu Jana Palacha. Neupálil jsem se a prožil v socialismu dětství a dospívání. A všichni ti lidé kolem mne, se očividně také „neupálili“. Pak jsem v úvahách přešel k člověčímu svědomí jako takovému, které je snad jediným možným spravedlivým soudcem tady na zemi. Kdo svědomí nemá, věřím, nemá ani našlápnuto na schopnost štěstí. A kdo ho má, může trpět za vše, čeho se dopustil. Ale co je to za trest být vystaven soudu lidí, kteří titulní stránkou honí senzaci a zisk? A napadá mne, že jestliže tady žili před sametem a „neupálili se“, kde berou morální sílu k napadání lidí, kteří zde žili a pracovali možná úplně stejně, jako oni? – Možná se mýlím, ale u gulášovky se mi hlavou honily přesně tyhle myšlenky. Rozhodně bych si sám za sebe nedovolil pana Vávru jakkoliv lidsky soudit. Je to jen na něm. Stejně jako je třeba na nás všech, jak budoucím generacím budeme vysvětlovat, jak si naše generace nevážila úžasné demokracie a přivedla stát na ekonomickou mizinu, což je zase náš současný zločin na demokracii, ze kterého nikdo z nás žádný mindrák, jak koukám, nemá. Nemysleme si, že být v davu „aktuálně spravedlivých, kteří odvracejí pozornost od vlastních chyb ukazováním zpět,“ neznamená nezatěžovat svědomí, které si jednou, ale úplně stejně, mohou naši potomci brát na paškál…

…z těchto myšlenek mne probral okamžik, kdy na scénu přišel pan Vávra s chotí. Doprovázeni byli režisérem Jiřím Menzelem a hercem Jaromírem Hanzlíkem. Byl to zážitek. „Tak tenhle pán se narodil rok před potopením Titaniku, tři roky před začátkem první světové války. Vždyť si musí pamatovat počátek Československa! Co vše musel zažít!?“ – Pěkně se mnou cloumají emoce. Jeho nepřítomný pohled, zapříčiněný pochopitelnou únavou, však neodpověděl na žádnou z mých otázek. Jasně. Pro tohoto muže není první větová válka prehistorická událost, jako pro nás. Život se umí vysmívat stáří. Vše, co bylo dávno, bylo ve skutečnosti včera, takže čemu se divit? Z pana Otakara Vávry sice nezářila velká energie, ale nutno říct, že bych si takhle přál vypadat, až mi bude osmdesát, budu-li mít štěstí a dožiju-li se i tohoto požehnaného věku.

Když mluvil Jiří Menzel, mistr Vávra hleděl před sebe a pootáčel sem a tam hůlkou. Za celou dobu nahlas nevyslovil žádné slovo. Jen cosi šeptal manželce.

Kniha samotná je jistě velmi zajímavá a každého by mohlo zajímat, jak žil a tvořil, ať se to líbí nebo ne, opravdu legendární český režisér. Proto čtenářům Revue Richard tuto knihu doporučuji. Minimálně budete mít o čem přemýšlet. Každý máme v důsledku právo na svůj názor. A vydavateli knížky děkuji za pozvání na křest. Byl to zážitek. A panu Vávrovi přeji pevné zdraví a hlavně: „Kdo přežije stovku, ten vyhrál nad vším!“

R