Podle instrukcí, které mi mistr zaslal e-mailem, najdu v zimní podvečer docela snadno ulici U mlejna v Osadě Kuří nedaleko Říčan u Prahy. Hned vedle venkovského hospodářského stavení, které si postupně opravují k obrazu svému, aby zde všichni z rodiny Vavrysů mohli malovat obrazy a současně i žít, stojí totiž opravdovský mlýn, k němuž přiléhá nádherný rybníček. Člověk by řekl, že mávnutím kouzelného proutku nedojel za Prahu, ale někam do jižních Čech. Pro jistotu zavolám, že jsem zde.
U rybníka se objeví muž s telefonem na uchu: "Tak couvněte sem pod panenku Marii" - Ukazujíc na stylově opravený štít domu. I kdybych akademického malíře Pavla Vavryse osobně neznal, hned bych jej poznal. Měl kalhoty a kabát od barev. Jen co si stiskneme dlaně, provede mne na dvůr, kde mineme sněhem zaváté pracoviště syna Martina: "Tak právě tady Martin svařuje sochy." - Poznamená mistr a už otevírá dveře, z nichž sálá teplo domova, linoucí se z krbu, pod kterým spokojeně oddychuje Reon, tedy pes, něco mezi vlčákem a vlkodlakem. Mezi dveřmi mne vítá i paní Vavrysová. Hned mne vede chodbou do ateliéru k Martinovi, který maluje obraz, jemuž ještě nedal název. Klidně bych mu říkal: "Modrá něha!" - To mne napadlo jako první. Takže aniž jsem si odložil kabát, už debatujeme o obrazech. A to je znamení, že jsem tady správně. Že jsem "U Vavrysů".

"Pojďte se podívat do sklípku!" - Zve mne mistr přes dvůr do "kousku Moravy", jak říká místnůstce postavené na místě, kde kdysi stála jen stará rozbořená zeď. Mé váhání zlikviduje paní Marta slovy: "Ale jen jděte, vždyť tu můžete přespat!" Kteroužto nabídku při pohledu na sud s domácím bezinkovým vínem okamžitě přijmu. "Když jsem šla s košíkem na černý bez, potkala jsem divoké prase!" - Líčí paní Marta Vavrysová historku, abych věděl, že na víně, stejně jako na obrazech, pracuje vlastně celá rodina. "Když jsem jezdil na Šumavu, tak jsem za celý den třeba nepotkal ani srnce, ale tady nám to beká hned pod okny." - Dokresluje mistr atmosféru bydlení v Kuří.

   
   

Abych řekl pravdu, bažanta jsem nejedl, ani nepamatuji. Když k tomu přičtu, že k servírování hraje Martin na klavír melodii od Beatles, vím, že mne čeká neopakovatelný večer.

   

Po chvilce ticha mistr vysvětlí:
"No, jsem myslivec z úleku. Před dvanácti lety mne přátelé k myslivosti přizvali. Navíc můj děda byl myslivec u Lichtenštejnů v Lednici na Moravě a praděd taky.

V první třídě jsme malovali, čím chceme být. Já namaloval dva obrázky. První vyobrazuje samotného malíře, jak maluje obrázek a druhý byl človíček, jak střílí s flintou.

Když jsem přišel poprvé domů v mysliveckém, tak moje matka měla skoro devadesát roků a řekla: "Ježišmarja, konečně!" - No bodejť, vždyť vyrostla v hájovně a jakmile jsem vstoupil, oslovila mne - Franzi - jménem jejího bratra Františka, protože on byl kdysi také myslivec.

Já mám hrozně rád tradice. Moc je ctím. Myslivost je tradice zvláštní. Beru to trochu jinak, než to lidi vnímají. Hlavně je to tradice, kterou mám rád. Všechno to zvláštní kolem myslivců, patřilo vždycky ke šlechtickým rodům. Měly obory, kolem tohoto tématu vznikalo umění, hudba, ale i zbrojířství a vůbec všechno mělo souvislost s přírodou. Byli to lidé, kteří měli k přírodě blízko a zvěř ochraňovali.

Dneska je to vlastně taktéž. Myslivost máme na vysoké úrovni. Všude je zvěř, to v okolních státech není, je tam všechno vystřílené. Má to něco do sebe, až si někdy říkám, že ochránci zasahují do přírody dosti necitlivě. Kupodivu. Paradoxně."

"Ne. Maluji, když jsem v tom správném rozpoložení, které si už umím přivodit. Někdy se mi to podaří každý den, ale jsou dny, kdy to prostě nejde, protože se člověk stará o věci, které se zdaleka netýkají naší duševní práce. V ateliéru mám rozpracováno několik věcí najednou, to je můj styl, ale má to tak i Martin, jsme prostě rodina, která má podobný pracovní řád. Každý máme rozmalováno mnoho obrazů. To je, jako když jdete tou svojí zahrádkou a je to jako když si řeknete, pohladím tuhle květinku, tady si přivoním. My prostě malujeme v cyklech. Obrazy jsou v příbuzných myšlenkách. Zrovna teď jsem v nějakém cyklu, takže nepřeskakuji. A tak vzniká to nejlepší. Jdete do ateliéru, máte čas, máte pohodu, všechno je v pohodě."

"Práce v ateliéru začíná úklidem. Rovnám štětce, obrázky, mezitím se naladím na jakýsi zvláštní režim. To není inspirace, prostě se naladíte do vlastního režimu, jde o pocitovou myšlenku, kterou malíř vnáší do cyklu, který má rozpracovaný. A pak to přijde. Najednou se člověk spojí s pomyslnou šňůrou. S něčím pomyslným, co je někde nad námi. Najednou vytváříte dílo, abstrahovaný svět, ohraničený čtyřmi úhly. Říkám, že je to prostě obrovská opovážlivost, když fušujete do něčeho, co má vyšší řád. Tvoříte něco, co tu nikdy nebylo. Obraz je dílo, které příroda nevytvořila. Říkám nadneseně, fušujete do díla Božího. Mluvím o tom, jako o práci, je to vlastně denní chleba. Dostáváte se do stádia, kdy vás to sžírá, aniž víte, jaký to bude mít dopad, prostě děláte něco, co musíte, takový vyšší stupeň činnosti, která je zdánlivě nepotřebná, nemá žádnou logiku, je to věc, kterou nemůžete popsat.

Je to proces, který není možné popsat a pochybuji, že to dokáže někdo popsat, přestože je odborník - všechno je jinak.

Nechci říkat, že malířství je poslání, to se neříká, je to spíš osud. O to víc mám radost, když se něco podaří, ale v tom okamžiku, kdy obraz vzniká, se to nedá poznat.

Je to otázka instinktu a až za pár
okamžiků si najednou uvědomíte, aha, tady se mi něco povedlo. Nebo naopak. Musím si sednout a po čase sebe zpochybnit, v nitru najít zodpovědnou korekci, kdy fakticky hotový obraz, který se líbí, se vlastně nelíbí a musím jít ho předělat. Na to ale návod není.

Na škole vás to nenaučí, to je dáno životem. Včera se mi stalo, že jsem měl obraz, na který jsem byl pyšný. Pak jsem se šel podívat ještě jednou a najednou mi tam něco scházelo, ale bohudík, to je ono! Celé jsem to předělal. Jako když v šachu obětuje věžku nebo koně a nakonec dáte mat.

Ztratil jsem hodiny práce, ale pak to dotáhl. Je to zápas a to se mi na tom líbí, že tyto věci žádný počítač neudělá. Naštěstí! Fenomén lidský mozek je nepřekonatelný. Malování je pro mne velké dobrodružství. S Martinem o tom mluvíme každý den, má to stejný."

   

Ráno, svěže vysprchovaný a natěšený na ranní kávu, opouštím pokoj. Vyfotím si ho, stejně jako železné schody, po kterých sestoupím do ateliéru Martina. Je na nich slyšet každý krok, kdy se kovová ozvěna rozléhá ještě po spícím domě. Napadne mne, že takové schody jsou nejspíš Martinovým dílem. Když dokáže svařovat sochy z ocelových drátů, přece musí dokázat svařit i takové originální schody. Jak venku svítá, nemusím ani rozsvěcet a pěkně už vidím na ateliér, který čeká, až Martin přijde. Na stolku leží fajfka, jakoby měla noční pauzu, čekajíc stejně jako obrazy, až Martin otevře dveře. Jak tam tiše stojím a kochám se, dveře se konečně otevřou. Nevstoupí Martin, ale mistr Pavel Vavrys:

   

   

"Bydleli jsme tehdy na Moravě. V Praze jsem skončil akademii, získal jsem tu nějaké ceny, dařilo se mi tu, proto jsem tady hledal bydlení, spíš vlastně jenom něco na přespávání. Ani jsem si nedovedl představit, že bych v Praze žil trvale. Přespával jsem u kamarádů a myslel na to, že si dám inzerát, abych koupil nějaký kamrlík. U okénka v inzerci novin nestihnu inzerát podat, protože se náhodou právě tady potkám s mužem, co tu chce inzerovat prodej historického domu nedaleko Staroměstského náměstí. Nikdo tehdy o takový dům zájem neměl. Sklepy byly zanesené odpadky, dům byl celkově neopravený a vyžadoval kompletní rekonstrukci. Jeho cena byla tak nízká, že by se za ni toho roku 1983 dalo pořídit jedno auto z Tuzexu. To bylo na tu dobu hodně, zvlášť, když nikdo nevěděl, že za šest let přijde tržní hospodářství a cena domů v historickém jádru Prahy vyletí nad astronomické představy. To se také stalo. Podnes hodně prostředků věnujeme na údržbu, přestože jsme tam už nechali dvacet sedm let vlastní práce a úspor."

V Revue Richard si můžete v rubrice SPOLEČNOST přečíst o Vernisáži výstavy obrazů Pavla a Martina Vavrysových v GALERII U ZLATÉHO SLUNCE (zde).