Cestou zpět ke galerii mne napadne, že most spojuje dva břehy, pod ním v řece viditelně plyne čas. Stejně jako existuje most mezi malířem a divákem, kterému říkáme fantazie. A jak plyne čas, ukáže se, jak je ona fantazie dobrá.

Vernisáží může vzniknout u diváka vztah ke konkrétnímu obrazu, ale dlouhá léta žití po jeho boku, kdy na něj pak doma hledíváme dnes a denně - aniž se na něj přímo podíváme – víme, že tam je a že s námi prožívá vše, co život nese, odpovídajíc na mnohé, či inspirujíc k něčemu nebo třeba jen mlčíc jakože: „Ano, vím o tom!“ - Sžijeme se s dílem, jako se lidé sžijí s mostem, po kterém si neodmyslitelně zkracují cestu k místu, po kterém touží.

Jakýkoliv vztah mezi otcem a synem je vztah dvou chlapů, dvou povah, dvou světů. Přesto může jít o symbiózu jako v případě Pavla a Martina. Hodinku před vernisáží spolu dolaďovali poslední detaily. Pavel sepisoval seznam vystavených obrazů, poznamenávajíc i jejich prodejní ceny. V některých případech teprve upřesňovali oba mistři i názvy k obrazům. Asi proto, jak se mi Martin svěřil, že třeba on několik posledních nocí probděl, aby stihl domalovat obrazy, které právě tady toužil vystavit, takže až tady jejich diskuze o názvech vyvrcholila.

Zbývající minuty do vernisáže využiji k nerušené prohlídce galerie. Kromě vystavených děl mne přitahuje i velké kulaté sklo zakomponované do dlažby v podlaze, pod nímž se skýtá pěkný pohled do osvětlené hluboké studny. Poněvadž člověku podvědomí říká: „Nechoď tam!“ – A současně se člověk řídí příslovím: „Čeho se bojíš, na to si sáhni!“ – V zápětí už na tlustém skle, přes které krásně vidím dolů, stojím. Přicházející návštěvníci se diví a pokud možno se studni vyhnou.

Mnoho obrazů si oblíbím na první pohled. Ovšem do oka mi v pravém slova smyslu padne takový, u kterého je poznámka: „Neprodejné!“ – Je to obraz znázorňující nádhernou dílnu. Asi na člověka působí romantická kompozice jinak neromantického prostředí. On je totiž rozdíl v dílně pracovat nebo se jen na dílnu koukat…

Vedle obrazu chrlícího do prostoru energii nitra světa na diváka promluví plastika, která zřejmě nevyjadřuje život na vysoké noze nebo na volné noze, ale možná na výtvarné vloze, která je suverénní, ale pořád má ruce dokořán, aby vítala diváka a ptala se ho na názor.

Jestliže si uvědomí každý chlap, který byl na vojně, že terč je vždycky cíl, pak je obraz ve tvaru terče s malbou krásky cíl snů všech chlapů.

Martinova plastika jakoby hlídá prostor galerie. Je celá ze železa a jen tak ji nikdo neunese. Jsem zvědavý, jestli ona unese za pár minut můj proslov k oběma autorům, pro který jsem byl na tuto vernisáž jako moderátor pozván.

Ještě než všechny přítomné pozdravila galeristka Marie Hanušová, která po odborné stránce představila výstavu i autory, už šuměly galerií diskuze k jednotlivým dílům.

V Galerii U ZLATÉHO SLUNCE byla v pátek 10. 9. 2010 v 19.00 hodin zahájena výstava malířů Pavla a Martina Vavrysových, doplněná i o Martinovy plastiky. Tím začala své vyprávění galeristka, paní Hanušová. V podstatě vše, co nám pověděla, se také můžeme dočíst na webu Galerie Vavrys (zde). Ale už se tam nedočteme, že sama paní Hanušová, věnovala celý svůj stávající život umění, že v Praze realizovala na 400 různých vernisáží a tady v Týnu nad Vltavou připravila už 212 vernisáží!

Když jsem měl za úkol představit Pavla a Martina já, vzal jsem to po té neodborné stránce, jak oba mistři očekávali. Jednoduše jsem je chtěl představit jako lidi, kteří mají své sny, svá nutkání, své starosti i radosti. Poznal jsem je za poslední rok, co se známe, docela dobře. Však jsem o tom v lednu 2010 pro Revue Richard napsal i dlouhý článek doplněný o mnoho fotografií (zde).

Podle „objednávky“ byl můj proslov na vernisáži improvizovaný. A já jsem skutečně ještě minutu před začátkem nepředpokládal, že začnu tím, že si vzpomenu na šachtu. Diváci se zprvu možná divili, když jsem mezi prvními větami řekl: „Právě jsem si vzpomněl na šachtu! A na mého tátu. Víte, on celý život pracoval na šachtě. Neměl jen vysokou školu báňskou, měl i vysokou školu života. Byl totiž i důlní záchranář. Musel umět znát lidi. Věřit jim. Umět se na ně spolehnout. Prostě chlap. A právě táta, když jsem mu prvně v životě představil Martina Vavryse, pak doma řekl: „Z toho kluka ta poctivost čiší!“ – Čímž mi jen podtrhnul i mé dojmy a mé nadšení z Martina a následně nadšení z celé jeho malířské rodiny, protože nemaluje jen Pavel a Martin, ale malují i paní Marta a dcera Markéta.

Improvizovaný proslov se po chvíli strhnul asi ke dvacetiminutové „talk show na stojáka“. Lidi se smáli, tleskali – když Pavel vyprávěl o jelítkách, paní Marta o nakládaných okurkách a Martin o moravském víně. V běhu rozhovorů došlo spontánně na představení akademického malíře Miroslava Konráda, který se přišel na vernisáž podívat coby někdejší Pavlův spolužák z akademie, stejně jako ředitele Českého centra v Kievě – Rudolfa Sedláčka, který se zase přišel podívat na Martina, neboť by mu rád v Kievě uspořádal výstavu.

Druhý zprava je pan Rudolf Sedláček, ředitel Českého centra v Kievě.
Vedle něj pak stojí pan Jordan Ivanov z Mezinárodní kulturní akademie v Kievě.

Paní Marta Vavrysová, Martin Vavrys a Pavel Vavrys. Zdá se, že vše klaplo, jak mělo…

Na závěr se mistři podepsali na velký obraz podpisů vzácných návštěvníků galerie.

A aby nebylo smutno Vám všem, kteří jste vernisáž zmeškali, propásli, či o ní nevěděli, nesmutněte! Výstavu v Týnu nad Vltavou můžete navštívit až do začátku října. A jak se na výstavu připravit? Sedněte si pěkně doma, otevřete si sedmičku moravského vína, najděte si na internetu Revue Richard, zapněte si reproduktor a klikněte zde. Uslyšíte autentickou nahrávku, kdy již většina návštěvníků odešla a malíř Martin Vavrys začal hrát na pianino, k čemuž se malíř Pavel Vavrys s malířkou Martou Vavrysovou přidali zpěvem. O tom, že po zhasnutí galerie, aby zvenčí nebylo vidět dovnitř, jak tancujeme a jucháme, už vyprávět raději nebudu. Ale byla to paráda.

V Revue Richard se více dovíte o rodině Vavrysových v rubrice OSOBNOSTI (zde).

R