Mnozí z nás se občas cítí v pasti. Zdá se nám, že tempo jež jsme postupně v životě nabrali se již zastavit nepodaří. Ani se o to, možná, nijak nesnažíme. Běžíme…

Někdy se to ovšem zastavit povede samo od sebe.
Náhle vás "přepadne“ ischias. Jako se to stalo mně. Jak to dělá, nevím. Lumír mi vysvětlil, že jsem musel něco neopatrně zvednout.

No ano, nedávno jsme se s Catherine dívali na film, kde vzal ženich nevěstu do náruče a přenesl ji přes práh do bytu. "Na takový pěkný zvyk jsi tenkrát nemyslel"! šeptla mi. Seběhli jsme tedy do přízemí, realizovat tu opomenutou tradici.
"ON" tam na mně musel čekat.

Protože nikdo nedokázal zbavit "HO" z mých zad, nepomohla injekce, ani prášky (co, ne zrovna s radostí, si beru), uvěřil jsem u Magické Heleny "šeptandě", že jakýsi Lumír to dokáže... Bylo ale zapotřebí se za ním vypravit do Františkových Lázní. Autem se mi nějak nechtělo a tak jsem se, po dlouhé vlakové abstinenci, ocitl ve vlaku.

Skočte si také na vlak!
Proč se stala železnice, vzhledem k autům "chudou příbuznou"? Co přeunavených řidiču autobusů, aut, motorek a hlavně náklaďáků jezdí křížem krážem světem, často k prasknutí přeplněni stresem, kompetivitou, ohrožováni agresivními souputníky, když jsou leckde koleje a ve vlaku jen jeden řidič?
Leckdes? Jsou země, kde koleje mizí, staly se Popelkou.
Catherine se narodila v Kalifornii a Ameriku zná, hodně cestovala. Přu se s ní, že tam mají spoustu vlaků... "Nemáme, jen několik hlavních tratí, převážně na nákladní dopravu...". "Ale..., ve všech westernech se staví železnice, jezdí komfortní vagóny, funí lokomotivy..., přepadávají se vlaky... ty tratě jste přece nezbourali?" Když jsme se tam konečně vypravili (... to jak jsem ji zapomněl přenést přes práh), vzdal jsem se svých představ. Tedy, uvěřil jsem, musel jí dát za pravdu. I když jsem tam pobyl skoro tři měsíce, viděl jsem z té obrovské země jen zlomek.... železničních tratí s osobními vlaky, pomálu.

/Nechápu lidi, co: o Americe jen špatné, třebaže tam ani nebyli. DOPORUČUJI : otevřete si na internetu titul: "Proč nenávidím Ameriku". Čeká vás překvapení… či probuzení?/

V minulém čísle Respektu jsem objevil rozhovor s Erwinem Hellerem "Nic nedělání se vyplatí"......v roce 2003 se stal šéfem spolku : Spolek pro zpomalení času a rozhodl se proti zběsilému tempu světa bojovat. "Nicnedělání je těžká práce. Nebezpečná a nezvyklá".... píše.

Do Františkových Lázní jsem jel z Prahy, přes Plzeň do Chebu. Jedinná vada mého cestování, otevřeným oknem (moje přání) hlučí rozvířený vzduch a různě skučí vlaková souprava, navíc k příjemnému a z dřívějška známému "dam dam" na kolejových spojích a "drm drm" v zatáčkách.
Jinak pohoda. Krajina za oknem ubíhá, mění se neustále jak v cestopisném dokumentu... stále je na co se dívat. Když mě omrzelo sedět, zvedl jsem se a prošel po vagoně, popovídal si s tím a s tou, co si nenasadili známou českou masku "nespokojenosti", objevil čistou toaletu (to jsem si nepamatoval...) i průvodčí se smály (byly to vždy ženy, v úpravné uniformě....)
Na chebském nádraží jsem trochu zazmatkoval, nevěděl jak dál... jakási "babička" mne poslala na nástupiště číslo 2 ...
Docela vlevo stál moderní "sličný" vláček, zcela uzavřený... s jistou obavou jsem zaťukal na řidičovo okénko. (...s obavou, neb jsem nezapoměl nedávnou reakci řidiče autobusu 119 směr letiště Praha... Ptal jsem se, několikrát, zda staví na stanici Dědina. Dlouho vydržel mlčet jak socha, pak na mně zlostně kouknul a zabouchl mi dveře před nosem. V Chebu řidič otevřel automatické okénko, s úsměvem ukazuje kuředu a snaží se vyslovit "deete tham predu"... německá souprava.

Františkovy Lázně.
Tady, dalo by se říct, se zastavil čas. Klidná ulice, na dohled nádherné vyspělé stromy v zástupech a skupinách tvoří obrovský park... Cestu lemují výstavné vily, čisto, klid, pohoda. Občas potkám starší pár či osamělého, většinou kulhajícího chodce s holí. Lázně, vpravo léčebna, vlevo také, výstavný hotel a stromy a stromy, vzrostlé, krásné. Zabočím do Francouzské ulice a hledám Lumírovu "oázu".
Známe se už z Prahy, od Heleny. Vřelý stisk rukou a stále, zaměstnaný "akcí" blahodárných rukou mi představí přítele, "Jaroslav vás dovede do penzionu...čekám vás za hodinu..." "Jo, tohle už nejsou Františkovy lázně, co jsem znal za mlada. Jezdila sem spousta mladých žen, léčit neplodnost. To byly časy! K tomu se tu léčil pánům infarkt. Dnes by se řeklo, že to zařídila korupcí pohřební služba“ ...
A jsem tu, žádná starost o parking a parkovné, sám se sebou, je třeba říct, konečně... Jak říká také Erwin Heller....

Už je tu čtvrteční ráno, Lumír toho parazita mých zad vyhnal a já sedím znovu ve vlaku směrem Hlavní nádraží Praha.
Zastavit čas, to se vyplatí, potkat správné lidi, vyhnout se těm zamračeným, odmítnout negativní "záření", neotevřít televizi, hlavně ne zpravodajství na Nově... tři dny bez novin a nic mi neuteklo...
Ano, znovu bude slyšet okolo vzdechy a nadávky jak to vláda dělá špatně, že okrádá ty nejpotřebnější, že to bylo za komoušů lepší, že byla práce...
Ale málo o tom, že... " cítím se odpovědný za sebe, práce mi nevadí a není li, sám si nějakou vytvořím, stát není chůva, nebo dojná kráva a když mi tam " nahoře" někdo vadí, dělám vše proto, aby tam v přištím volebním období nebyl. Nestydím se jen, že prezident krade propisku v Chile, před světovými kamerami, nebo, že nás vyhání z EU, ale vyjdu do ulic a řeknu nahlas, tak tohle mi vadí!
A hlavně, proč se vůbec přít se zabedněnci, stejně "neslyší", nechtějí. Zboural by se jim ten jejich "domeček" co na něm sedí jako kvočny na vejcích.
... Kdybych nejel vlakem, k takovému přemítání bych se nedostal. Přijel bych po cestě plné šikany, unavený, hledající marně kde zaparkovat... a na zádech by stále trčel "ON".
SKOČTE SI NA VLAK!

Váš
Jaroslav